Září 2013

Dopisovat kapitoly

29. září 2013 v 19:18 | may fowl |  O něco víc
Mám takový zvláštní pocit. Večer si sednu ke stolu a zapnu počítač, ale vůbec nemám chuť nořit se do jiných realit. Mám chuť vstát a zase jít ven, někam jet, potkávat lidi a - odpusťte mi ten patetický tón - žít pro jednou svůj život. Možná jsem jenom prokoukla, jak mi autoři seriálů servírují instantní emoce v supersize balení, ale možná to taky bude jinak.

(Ucpu škvíry ve dnu lodi holýma rukama. Takhle daleko od břehu není čas na koniny - naštěstí i to krveprolití, které jsem nechala za sebou, vypadá z dálky nicotnější.)

Přinejmenším jsem stihla udělat tečku za Klukem z věže. Troufám si tvrdit, že to nebolelo. Chtěla jsem si ještě stihnout experimentálně ověřit, co je pravdy na teoriích, které se mi nelíbí. Možná ale dřív skonám na vlastnoplicně vyšlechtěnou formu tuberkulózy. Než si vykašlu z těla hrtanovou příklopku, chtělo by to zajít koupit mléko, to musím stihnout zcela určitě.

(Pokoj je hned zabydlenější, když v něm má člověk plakát Jokera, dva výtisky časopisu Svět z roku 66 a pixlu s rozpustnou kávou.)

Kruh se nám uzavírá. Je mi tak nějak intuitivně jasné, co znamená, když někdo tohoto ražení vyloží poslední esa, která měl poschovávaná po rukávech. Nikdy nepodceňujme schopnost lidí zavírat za sebou dveře. Ta zvláštní směsice chtění a nechtění a vzdorovité dětinskosti zůstane zakonzervovaná za nimi v pixle od rozpustné kávy. Poztrácela jsem poslední tři kamínky z kapsy černé bundy a nezbylo nic hmatatelného, co bych si mohla zarývat do dlaně. Leda že bych se zkusila pořezat o vlastní fotku.

(Na spoustě věcí ovšem nezáleží. Skutečnosti se nemůžou oddít ani odstát, neskutečnosti teprve ne.)

Bylo mi potěšením. Sbohem a díky za ryby.

TBC?

Afterpárky

26. září 2013 v 9:00 | may fowl |  O něco víc
Půl třetí ráno. Jdeme s M. prostředkem kolejiště a klapot podpatků o beton se odráží od zhaslých očí domů. Tak trochu slzím a pokašlávám, ale stále ještě mi je fajn. Ať žijí afterpárky! Z kabátu cítím jistého Jakuba, který mi svým připilým snažením připomněl Kopírku, a za víčky mě pronásleduje jeho psí pohled. Bylo fajn, mít se před ním ke komu utéct a s kým sabotovat diskotéku jivem uprostřed parketu. Seznamte se: tohle je pan K., cellista kapely, která vznikla ve frontě na rizoto.
"Já už ale umím jenom základní krok."
"To nevadí, já tě povedu."
Jak konejšivě ta věta zní.
"Musíš se ale odrazit."
A byla sranda. Nebozí okolní tanečníci. Asi budou ještě pár dní nesnášet tu holku s kamennými podpatky, která jim onehdá ve středu ráno podupala nohy.
Když oni konečně jednou hráli swing.
"Půjdeme někdy do tančírny!" řekla jsem.

Taky jsem té noci na jiných adresách řekla pár jiných věcí.
"Když jsi ta psycholožka, tak asi víš, o co se pokouším, ne?"
"Právě že vím a bavím se."
"Ty se bavíš na můj účet!"
"Ano, pro jednou jsem to já, kdo se baví. Mstím se karmě."
A Jakub na mně jenom visel očima, dával mi ruku kolem ramen a plácal klišé. Tak jsem mu okatě uhnula a řekla mu svoje jméno s tím, že jestli chce někdy zajít na kafe, může si mě najít. Psí pohled na rozloučenou.

Poprvé mi to naplno došlo, když jsem ty dva viděla na parketu. To proto bylo v posledních dnech možné prváka a druháka vídat tak často spolu! Nešlo jen o trávu, jak zněla má původní domněnka. Teď jsem za Jakubovými zády sledovala, jak tancují uprostřed kroužku lidí a pak se políbí. Zvrácená estetičnost toho momentu mě přiměla nadskakovat ještě o kousek výš. Hráli zrovna Get Lucky.
(Jak se říká, naše fakulta tě změní.)

"...Ona totiž M. tvrdí, že se k sobě Dickem hodíme."
"Žejo!" zajásala J. "Já si to myslím taky, už od úplnýho začátku!"
"Jen by mě zajímalo, jak jste na to přišly."
"Vždyť se k sobě tak hezky máte!"
Zavzpomínám, jak jsme o víkendu v noci zpívali Klusovu Nenávratnou, jak jsem mu dnes nakreslila na ruku antidepresivní rybičku Soňu a jak mě objal na rozloučenou, a vůbec se mi nelíbí, jak si mohou být spolužačky, které znám něco málo přes týden, natolik jisté něčím, o čem já vůbec nevím.

Možná to jsou jen holčičí kecy a já jsem paranoidní, ale stejně vám řeknu, že studovat s psychology je občas pěkně psycho.


Proč mě ještě teď bolí v krku

25. září 2013 v 4:44 | may fowl |  O něco víc
Psychointegrák.

Osm hodin spánku za víkend. Integrování jsem se nesnažila uspíšit sdílením postele, jako to dělali o chatku dál, takže jsem nastydla, ale i tak za to ty tři dny stály.

Lehké psycho začalo, když jsme se v kempu dozvěděli, že v každé z našich skupinek, se kterými jsme předtím po městě hledali obálky, je infiltrován jeden druhák, a měli jsme jej za úkol odhalit. Říkala jsem si od začátku, jak se nám to tu hezky schází - drobný kluk, který odmítá promluvit na veřejnosti, a holka, která si na jízdu šalinou navlékla plastové rukavice, zkrátka existence, které si jdou - věrni drbům - psychologií léčit svoje osobní problémy. Ukázalo se však, že tito dva, i holka, která v jiné skupince předstírala těhotenství, jenom hráli předepsané role a ve skutečnosti byli někým úplně jiným.

Řekla bych, že hra, ve které jste s patnácti lidmi dvě hodiny po tmě zavřeni v "antijaderném bunkru", ani simulace burzy cenných papírů s totalitními rysy nepatřily k typickému repertoáru seznamováků. Sešla se však parta lidí, kteří mají pro psychohrátky slabost, takže i když jsme podezírali organizátory, že nás ve skutečnosti používají jako výzkumný vzorek k nějaké seminárce, užívali jsme si to.

Slova chvály mi po všech zpětných vazbách zní jako ohraná písnička, ale některé zážitky stojí za zmínku. Po úvodních hrátkách se totiž dělo ledacos.

1) Ve frontě na rizoto jsme založili kapelu. Ještě jsme nezkoušeli, ani se všichni neviděli (nemluvě o tom, že já nevedu klávesy), ale už jsme opředeni legendami.
2) Usnesli jsme se, že pásovec vypadá jako želví králík. (Detaily netřeba vědět.)
3) Zjistili jsme, že ztvárnit pantomimou konvergentního kolibříka nebo agresivní diapozitiv je snadnější, než předvést svět.
4) Byl na mě spáchán dobrý skutek v podobě anonymně darovaných vaflí.
5) Při měsíčku jsme se plavili v kánoi po řece a nechávali si Legolasem pokreslit čela znamením Požírače duší.
6) Dvě brzké ranní hodiny jsme ve třech lidech strávili kreslením jednoho obrázku. Nemluvili jsme u toho, protože jeden nemohl a dvě nechtěly. Zdá se, že Šalingrad funguje jako magnet na osoby, kteří jsou při komunikaci odkázáni na pantomimu, tužku a papír.
7) Několikahodinové vyhrávání na kytaru znamenalo důkladné zopakování Tomáše Kluse. Následná afterparty u nás na chatce (záminka, jak nahnat co nejvíc lidí tam, kde to potřebujeme na noc zadýchat) měla za hudební hrdiny jednoho zručného kytaristu, mě a toho Brňáka, kterému budu říkat Dick - ne proto, že bych mu chtěla ošklivě nadávat, ale proto, že svou rolí ve společnosti nemá daleko k postavě Richarda Divera z Fitzgeraldova románu Něžná je noc. Pili jsme tramín, někteří bublali vodnici a u toho jsme z plných plic pěli Marii, Panenku a Nenávratnou. Bylo to… slova by tomu zážitku neudělala dobře.

Vracela jsem se s M. mrtvá na kolej.
"Poslyš, můžu - A nebo ne."
"Co jestli můžeš?"
"No teď už to je blbý, co? Když už jsem to nakousla…"
S úšklebkem jsem přikývla. M. se váhavě odmlčela.
"Můžu mít na tebe takovej osobní dotaz?"
"Jasně že můžeš!" (Ale zatím mi hlavou prolétl fialový scénář a já si bleskově musela připomenout, že to je přeci nesmysl, poněvadž tohle už mám za sebou.)
"Nepřemejšlela jsi o tom, že… ty a Dick… že byste se k sobě hodili?"
"Cha! Ne… Teda, což o to…" (teď jsem se odmlčela já) "…já přemejšlim o spoustě lidí jako o potenciálních objektech zájmu, ale Dicka vidím spíš jako potenciálního hodně dobrýho kamaráda…"
"Ne že bych si chtěla hrát na dohazovačku, ale jak jsem vás tak pozorovala…"
Trochu jsem se ještě musela té nečekané otázce smát. "Jak jsi na to vůbec přišla?"
"Víš… Já si všímám věcí. Měla jsem prostě takovou teorii."
Seznamte se s M. a jejími teoriemi.


Ještě bude sranda.



O brnění

17. září 2013 v 13:54 | may fowl |  O něco víc
Ovládla jsem se a nervala do kufru karimatku, činky ani osmisetstránkovou Atkinsonové psychobibli. I tak jsem měla ze svých nesčetných zavazadel ruce vytahané jak orangutan dřív, než jsem se dotrmácela na kolej. V šalině jsem asi vypadala tak zoufale, že mi sympatický člověk s čínou v igelitce nabídl pomoc. Jak trefně poznamenala slečna před nákupním centrem, chcalo. A to i ve Sluneční ulici.

Kromě galantních mladíků mě uvítalo prostěradlo, které přede mnou muselo patřit Stříhorukému Edvardovi. Ale já se nebojím vlka nic. Mám s sebou totiž spacák, Rubikovu kostku a pepřový sprej.

Když si večer broukám Lou Reedův Perfect Day a "Today's the greatest" podle Smashing Pumpkins, znamená to, že jsem spokojená? Obrněná novou řasenkou a deštníkem pokrčím rameny a jdu se potloukat pěšky podél tramvajových tratí. Ještě pořád chčije, ale já se culím na protijdoucí, až si o mně slovensky mumlají.

Při devátém dílu Doctora Who jsem začala máchat rukama do rytmu úvodní znělky. To zaslouží potlesk. Zlom zřejmě nastal u tátovské epizody. Kdykoli se příběhy pokoušejí dojímat diváky skrzevá tatínky, jsem ještě měkčí než naměkko.
Mezi ostatními psychology-čekateli jsem už odhalila pár šáhlých tvorů a jsem z toho nadšena. Je tam Brňák, který má slabost pro Tomáše Klusa a predátory. Taky tam je ta slečna, která nevím, jak se jmenuje, ale psychologii šla studovat proto, že chce dovést k dokonalosti lezení lidem na nervy. Se mnou, která nesnáším lidi, a proto je jdu studovat, jsme docela nadějný tým.

Tohle je moje verze Šalingradu.

Co mi tu zatím chybí?
1. Ponocovací lampička
2. Neplastový příbor
3. Rýže (ale to se brzy změní)
4. Vietnamské nonstop večerky (ten Brňák se tvářil, jako že něco takového tu vůbec nevedou)
5. Náhodné vrážení do známých
6. Internet do postele
7. Klavír
8. Praha
9. Máslo
10. Podlaha, na které by se dalo skákat panáka

Co je tu zatím super?
1. Stařenky slalomující mezi kalužemi
2. Kukuřičné chlebíčky
3. Fakulta (prý tě změní)
4. Kopeček zmrzliny za 15 Kč
5. Zvýšený výskyt slovenčiny
6. Pizizubý chlápek se sekyrou
7. Free hugs (je třeba si zopakovat!)
8. Rozjezdy
9. Sbírání reklamních letáků od Subwaye
10. "Jsem děkan." "Ahoj děkane!" "Můžu jet do Ameriky?"

Slezina a gril

11. září 2013 v 13:05 | may fowl |  O něco víc
Venku byla tma jako za Žižnajtu, mokrá a větrná, s chladem, co zalézá za límce bund a vkrádá se kapucemi pod pláštěnky. Tma tak akorát k tomu, aby dvě rozkymácené postavy zamířily ke Štěpánské a cestou do sebe se smíchem - jakoby omylem - vrážely. Tma ideální na společné klepání kosy na zastávce, kde nic pořádného nestaví. Ve vzduchu bylo něco specifického, co ve mně probouzelo starý hlad. Potřebovala jsem se někoho dotknout. Olivy byly po ruce.

Dvě žluté karty, grilované maso, provdaná spolužačka. Kluci ze sebe strhali oblečení a naskákali do venkovního bazénu, hostitelka jim podala růžové ručníky. Jak se pořád máš? Je to tvoje sklenička? Nepamatuješ si náhodou moje UČO? Pozůstalým pražákům docela závidím Hilského a Halíka. Smůla, holka, vyměnila jsi vážené pány profesory za šaliny, chodbovice a čistě elektronický index.

"Stejně si myslim, že mnou chodí jenom kvůli mejm vlasům."
Stará věta mě vytrhla ze zasnění nad podkolení jamkou. Jak se tak dívám na tvůj profil, Bicmaníku, zase jednou jsem si pomyslím ohrané "Kdybys nechodil s ní...", ale na tom už nesejde. Možná ti jednoho krásného dne udělám scénu, ale spíš nebude nic. Myslím, že bys na to neměl žaludek, a k žaludkům já mám úctu.

Jediná spolužačka, která se mnou potáhne do Brna, je třídní blondýna, která se vždycky hrozně nahlas směje, když jiným nad mými kecy jen zdvořile zacukají koutky. Nevím, co si o tom mám myslet. Budu si muset s sebou přibalit kytaru a sebrané Monty Pythony.

Loučení bylo smutné jen maličko. S DJem Stenym. S Bicmaníkem. S Aishou. S norskou ženou Evelínkou. A dokonce i s Cissou. Najednou na mě dolehlo to zpropadené Brno. Vyplouvám na moře. Čas zdvihnout kotvy a nechat přístav důvěrně známého kolektivu, ať se za mnou rozpadne.

O půlnoci ležím s beaty a rýmy v uších na peřině. Dala bych si někoho k snědku. Někoho se srdcem jako bezedná sklenička Nutelly a s rukama porcelánového Aebaina. Někoho s uspokojivou podkolení jamkou.

Come on, ask her out, bro, if you like that girl!
This is how you do it in the grown-up world.
Come on, shake my hand, 'cause we're too old for hugs.
This is how you part when you're amongst grown-ups.

Pod stromem

1. září 2013 v 22:11 | may fowl |  Hele
V pátek se mi stalo něco, co už dlouho ne. Asi to mám z přespřílišného skákání panáka, nebo spíš z toho, že jsem poslední dobou nahradila živé kamarády pupeční šňůrou, která se strká do uší. Bylo to asi nějak takhle:

Dohodly jsme se se Sue, že zajdeme do Doxu na výstavu Postiženi normalitou. Pochopitelně jsem si připadala patřičně intelektuálsky a alternativně - o co víc, když jsem si čekání na očekávatelně opožděnou Sue zkracovala s Björk, Fitzgeraldem a lékořicovými bonbony. Výstava byla znepokojivá hlavně tím, že se oproti našemu očekávání mnohem víc zabývala postižeností než normalitou, což nebylo po dopoledni stráveném v domově důchodců úplně rozjuchávací. Vynahradili mi to však slepci popisující svůj zážitek ze sahání na slona, podivná báseň člověka poněkud posedlého vlastním penisem a poslouchání zdi, která měla dýchat, ale jenom hučela. Snad ještě lepší byla výstava jistého Guštara, který očividně nevěděl, co se svým intelektem provést lepšího, než přepsat barevné spektrum do not.

Pak jsme si šly ještě na chvíli posedět do centra a skončily na jednom z míst, která nutně potřebuji asociovat s novými tvářemi a událostmi (jinak mi z nich bude nadosmrti hrabat). Sue se teď chystá být děsivě samostatná a já si říkala - "Jestli to zvládne ona, tak já taky." Jenže jak to bývá s lidmi, po jejichž boku jste prošli nejtemnějšími hlubinami puberty, člověk v jejich společnosti snadno sklouzne ke vskutku pubertálním způsobům vyjadřování. Můj výpadek z jakés takés prázdninové rovnováhy ještě umocnila Hodina bifteků (vpravo od kostelní věže se evidentně rozsypala pudřenka naší bývalé třídní a kousek od naší lavičky se ke spánku slézali sběratelé rozbitých flašek a mrtvol v igelitech), nemluvě o taktické pozici pod stromem --- zkrátka a dobře, najednou jsem zase byla zakomplexovaná Mája, ta holka, co by nejradši vygumovala svoje donebevolající bláboly, rozbořila celou svoji osobnost a upgradovala by ji na nejnovější a vylepšenou May 2.1.1, dívku bez minulosti, která v rozhovoru obratně krouží kolem svých slabin a nevrhá se po nich střemhlav. Připadala jsem si hodně nesvoje ve vlastní kůži a obdivovala jsem lidi kolem mě, s jakou samozřejmostí dokážou nosit svoje trapnosti a nešvary na triku.

Ale jinak to bylo fajn. Jela jsem domů a pořád to bylo fajn.

Pak mi začalo hrát tohle:


Jeden z nejlepších otevíracích tracků, co znám. Ani nemusíte znát příběh z nahrávání, aby vám vytanulo na mysli ležení na zemi v intoxikovaném stavu a pocit, že se planeta pod vámi pomalu otáčí. A tahle písnička byla přesně to, co jsem po onom pátku potřebovala. Jak jsem tak poslouchala důvěrně známé "Everyone is broken; everything is broken," přepadl mě pocit, se kterým jsem se už dlouho vídala jenom z rychlíku. Pocit, že vás někdo utěšuje, a vy se projednou necháte utěšit. Pocit, že vám někdo říká, že to je v pořádku, že jako debil se občas cítí každý a že všichni jsou někde uvnitř nakřáplí, rozsypaní, porouchaní nebo zaseklí. Všichni. Pocit, že vás někdo konejší, a vy mu uvěříte. Něco ještě o level vyššího, než běžné namlouvání si, že ráno moudřejší večera, takže ano, klidně můžeš odložit spaní na třetí hodinu ranní, nebo že vystudovat psychologii v Brně je nejschůdnější kompromis, takže ne, nebyla chyba vzdávat se Oxfordu. Nebyl v tom žádný zahořklý tón ani sebelhářství. Jenom pocit, že jsem vlastně v pohodě, i když dělám setsakramentsky blbé chyby.

Přestala jsem psát, co jsem zrovna psala, poslouchala tu skvělou pravdu a byla vsedě naměkko.