Srpen 2013

Stav: Stabilizovaný.

27. srpna 2013 v 10:39 | may fowl |  O něco víc
11:38. Ruce s dlaněmi začerněnými od tempery hrají na klávesy. Jako by nestačil jeden člověk, co dělá rambajz: teď máme v kapele dva, říkám si, když pro samé zkreslení neslyším své sólo.

16:06. Ruce naplňují výhružku své majitelky a vylévají vodu z lahve na Bicmaníka. Spravedlivá odplata za zlechtání, ze kterého budu mít ještě deset minut hysterický tik.

19:12. Ruce rozechvěle vykrajují bílou papriku. Vysouvám čelist dopředu a slzy mi kapou na tričko. Mám chuť něco zapálit a bojím se, že si samým rozčilením uříznu kus prstu.

Trochu mě znepokojuje, že jsem se na stará - téměř dvacetiletá - kolena nakazila onou vadou zraku, zvanou optimismus. Optimismus mi přijde povětšinou nechutný (možná právě díky tomu, že je vědecky prokázaná jeho prospěšnost), ale poslední dobou se mu nemůžu vyhnout, protože mi zabraly pilulky dobré nálady. Jejich výhoda je, že nehrozí předávkování. K rannímu kafi si dávám anglický Indie, frustraci z vlastní neschopnosti rozpouštím v RH a o Hodině Bifteků míchám špetku psychedelie s elektronikou. Svou věčnou hluchotou irituji rodičku, ale špunty a zapátrání v playlistu stačí, abych se z nejrůznějších nálad a rozlad vrátila na stabilní hladinu mimostavu, a za to mi hluchota stojí.


Dejte si muziku. Voní.

Skončila v Šalingradu

13. srpna 2013 v 15:06 | may fowl |  O něco víc
Nejsem si tak docela jistá, co dělám. Jisté je jen trojí: že toho vlastně moc nedělám, že to, čemu se divím, bylo ve skutečnosti předvídatelné, a že mi asi poprvé někdo napsal báseň. Nezvalovi se nevyrovná, ale ani nejde o tragicky prosté veršíčky ze zdí čajovny U Džoudyho.

Mám tak zvláštně prázdné prázdniny. Z brigády s popisem "maskot" se vyklubalo - překvapivě - dělání maskota. Hitem letošního tábora nebylo Městečko Palermo, ale devastování nohavic při přemetech, dále pak bytí sardelemi a psychedelické vyprávění o dvojčátkách, která mají jahody na netopýrech a na hlavě mosty, po kterých chodí. Byla fakt sranda, když jsem pobíhala po lesoparku s plastovým miminem v igelitce a policisté na kolech se mě ptali, co to dělám. V autoškole se chystám vypravit na první nevirtuální jízdu, takže vřele doporučuji se v nejbližších dnech vyhnout Vršovicím, obzvlášť jste-li kanec nebo kužel.

Jinak ale celé dny věnuji důkladnému domácímu seznámení s alternativně rockovou scénou a jakkoli už mi hrabe z Radiohead, jsem nucena zas a znovu shledávat, v kolika ohledech se jim nikdo nevyrovná. Blá blá blá, fangirling, přednáška, óda, víte co, domyslete si. Dokonce zvažuji spáchání nějaké série hudebních recenzí a žvatlů o tom, co mám ráda. Taky jsem se začala pokoušet o vlastní elektronickou "hudbu" a rodiče (nikdo jiný není po ruce) tak musí přetrpět neustálé juchání nad nejnovějšími objevy, poněvadž se učím s MIDI a Abletonem metodou pokus omyl.

Stručně řečeno, jsem mimo a vegetím.

Mohla bych se třeba srážet se spolužáky, ale jediný, s kým se skutečně vídám, je Kluk z věže, ze kterého se při sedmatřicetistupňových vedrech vyklubal Kluk v sukni. A já s ním šla na čaj. A dokonce jsem mu poslala odkazy na deset důvodů, proč poslouchat Radiohead. A nechala si pochválit básničky. A nevěrně ho zavedla na pár míst, která do té doby patřila jinému druhu vyšilování. A ještě pořád mám v batohu dřevěné míchátko z Costa Coffee.

Stručně řečeno, je to hodně špatné. Možná jsem ten vlak měla zastavit dřív, než se rozjel. Protože teď jsem skončila v něčí poezii a to je, jak vím z vlastní zkušenosti, bludný kořen. Vím, že když to takhle půjde dál, stanu se závislá na pocitu, že tu pro mě někdo je, a ne na někom samotném, a odsoudím tak nás dva k cukrové vatě a jepičímu životu.

Jsem z principu proti mottu "Proč ne?" a proti čemukoliv konanému v jeho duchu. Chci mít věci aspoň trochu pod kontrolou, držet se na hraně, dokud nebude potřeba spadnout silnější než já. Když ono je těžké friendzonovat člověka, se kterým jste se poznali primárně za účelem něčeho víc než přátelství. Kromě toho mám pěkný vítr z Karmové policie. Nemůžu se přece mstít světu za jednu složitou storku, přes kterou jsem se dosud nepřenesla.

Možná jenom neumím říkat ne. A nevím, co chci, protože chci všechno a někde jinde bych se přeci mohla mít líp. Takže jsem vlastně úplně ukázkový exemplář normálního člověka. Uf.

Je jasné, že než začnu pravidelně drandit šalinou, účastnit se chodbovic a učit se hantec, ještě několikrát změním názor. Stručně řečeno, pro teď na to kašlu a jdu vegetit k ledničce. Blaho.


Ještě o mně uslyšíte.