Červen 2013

Třeba

29. června 2013 v 23:49 | may fowl |  O něco víc
Je čas otevírání krabic se Schrödingerovými kočkami. Aneb dost velká schíza kvůli budoucnosti. Najednou mám hafo času na přemýšlení (a vynořilo se pár nových neznámých do mé nerovnice), takže jako pískomil běhám v kolečku od rozhodnutí k rozhodnutí, odplivávám si slova slova slova a z věčného přeskakování mezi modrou a oranžovou (čímž vážně nenarážím na politiku) jsem na pokraji epileptického záchvatu.

"Nepamatoval si, že by kdy v životě řešil nějaký problém tím, že by se rozhodl něco neudělat…" (JKR: HP7, s. 424) - asi tak. Nechci se zříkat zodpovědnosti, ergo jsem z toho všeho docela na myslánku. Protože tohle nikdo nerozhodne za mě. (Jaké překvapení.) A ne že bych chtěla, aby se mi do toho motali druzí, naopak. Hodlám využít tu špetku svobody mně svěřené a přijmout svoje konečné rozhodnutí za své, deterministům a všem, co mě příliš dobře znají, navzdory.

Ano, myslím, že jsem se rozhodla. A ačkoli nechci výsledku říkat kompromis, musím se kousnout do rozmlsaného jazyka, a přitom ten zneklidňující vnitřní hlad nechat plavat. Když to všechno domyslím, je mi dětinsky do breku. Pokoušela jsem se naskočit do rozjetého vlaku a kus se svezla, ale teď se najednou tvářím rozumně a vystupuji na půli cesty. Jak májovské. I'm the good guy here. Anebo možná taky trochu bačkora. Mluví ze mě selský rozum, nebo strach? Už nevím.

A záleží na tom vůbec? Jdu o dům dál, úplně jinam, než jsem měla v plánu, ale jdu. Pořád ještě kladu nohu za nohu, svírám kroužkový blok a opakuji si mantru "Hlavně, když je o čem psát." To půjde.

Cestou se rozhlížím po lidech. Ještě v perném květnu jsem strávila povážlivé kvantum času v supermarketu, kde jsem se na zkoušku pustila do dvou transakcí. Jedna se jmenuje pan Jeřábník (to proto, že mi radil, abych v případě, že neudělám maturitu, skočila z jeřábu na Národní třídě) a druhá je jedním z těch, kdo nemají stálé jméno.

Nevím, jestli za to můžou slashové povídky, kterými jsem poslední dobou zaplavená, nebo jeho knírek, ale pan Jeřábník by se zrovna tak mohl jmenovat Remus Lupin. Je zřetelně inteligentní, zaplatil mi čokoládu (výhoda prvních schůzek) a prozradil na sebe, že je sociopat, že považuje Radiohead za mainstream a že filozofie je podle něj zbytečná a bezpředmětná a nikam nevede (takové to blá blá blá, Descartes to všechno shrnul jednou větou a víc není co dodat). Na druhou stranu se osobně zná s hrdiny britského YouTube jako tomska, programuje mobilní aplikaci, která je mým hlavním dealerem muziky, a vládne velmi suchému sarkasmu. No. No. Od první schůzky jsem mu nenapsala a on odjel zdolávat jistou Horu.

Ten, kdo nemá jméno, je tak trochu éterická bytost. (To většinou říkám o kučeravých zrzkách, uch.) Má delší vlasy než já a hezky se směje. Ve zprávách mi oniká - sobě taky. Vypili jsme spolu tolik čaje, že ještě tak dva týdny budu přespříliš často chodit na záchod, a hodně jsme hladili kočku, která nás měla zcela na háku. Zná Arnolda Rimmera v obleku Karkulky a pana Filutu. Ale víc toho zatím říct nemůžu.

Uvidíme. Třeba se přes prázdniny pro samé lidi vrátím ke kdysi nakousnutému metalu. Třeba utichne ten škvrndavý pocit v mých vnitřnostech. Třeba se naučím neopíjet do existenciální krize. Třeba se mi podaří vysypat kameny z kapsy u bundy. Třeba v té kapse zůstanou a já se nechám spolykat Botičem a sežrat sinicemi a bude ticho.

Hezky stručně

22. června 2013 v 22:35 | may fowl |  O něco víc
Právě mi oficiálně začalo léto. Dovolte mi jedno mohutné, vítězoslavné MUHAHAHAHAHAHAHAHA!

Mám za sebou Měsíc. Ano, hezky stručně "Měsíc", protože seznam příslušných přívlastků by mou rozprostraněnou maličkost unudil k smrti. Přívlastky stranou, jaké jsou závěry experimentů (ať už jsem se jich účastnila jako pokusný králík, nebo sama pokoušela osud)? Let there be lists.

1. Jistá dávka štěstí je pravděpodobná.

2. Chci červenou hennu do vlasů. A kudrny. (Už jenom proto, aby si člověk mohl stvořit vlastní rusovlasou múzu, se vyplatí napsat fantasy román.)

3. Playlist, díky němuž jsem přečkala zimu, neobsahuje dostatečně optimistické písně, abych s ním přečkala pomaturitní juchání.

4. Velmi užitečným postojem v situacích nejvyššího stresu je "Seru na to, budu studovat filozofii a umřu nepraktická a chudá, ale s nezakrnělým mozkem!"

5. Vždycky jsem spoléhala na vlastní mozek. Číselné řady na psychopřijímačkách mě přesvědčily, že někdy i moje levá hemisféra je levá - a že má tendenci tak činit ve chvíli, kdy si člověk nemůže dovolit jedinou chybu.

6. Jet tramvají a říkat, že jedu šalinou, je fajn.

7. Ještě víc fajn je nejet tramvají, ale rázovat si v letním slunci z kopečka neznámého jména a poslouchat přitom Desintegration.

8. Viděla jsem Františku. Drobnou, blonďatou, s klukovským sestřihem a nahrbenými zády. Neusmála se. Viděla jsem ji dvakrát.

9. Uh oh. Ten vousatý brýlatý chlápek s bujnou hřívou, který mě svou nerdovitostí a odérem devadesátých let rozbil onehdy v čajovně, se účastní DMD a umí žonglovat.

10. Určité teploty vzduchu se pojí s určitými vzpomínkami a náladami. Aspoň už mi v hlavě nebliká kontrolka Londýn, ale pouze kontrolka Lignano, a ta je o dost míň nesvoje.

11. Střední stavy stranou, pan Kellner si mě pozval do druhého kola. Takže městu karamelových jablek zase o kousek blíž. (Néé!)

12. Mám thanatofobii. Všichni umřeme, pro případ, že byste to nevěděli. TY TAKY.

13. Když si chcete vytlouct z hlavy pubertálně naivní romantické představy o princích za klaviaturou, nečtěte slash. To vám nepomůže. Vůbec vám to nepomůže. I když ho přečtete fakt hodně. I když nejste homosexuální mladík. I když budete po jednadvacíti kapitolách natolik otupělí, že s vámi nehnou ani ty pasáže, bez kterých byste se docela obešli. Nepomůže vám to a jen vás to o půl druhé ráno rozbrečí, až vám dojde, že chcete být Remusem Lupinem, každý měsíc si ukousnout končetinu jako vlkodlak a přežít své nejlepší přátele, jen abyste mohli mít se Siriusem Blackem tak geniální slovní výměnu.

14. Mělo by se zakázat, aby Italové měli tak husté řasy.

15. Mělo by se zakázat, aby zkoušející na IELTS mluvili jako Benjamin Cook.

16. Mělo by se naopak přikázat, aby se víc chodilo do Grébovky a do Rígráku. A aby aspoň někomu chutnaly lékořicové bonbony, nebo mi z nich zase bude samotné špatně.

17. Černý fix za 520 Kč jako přílohu přeci jen obnášel přijetí na univerzitu. Tak už to mám aspoň někde jisté. Možná se postěhuju do Brna. Možná se taky zadlužím do svých padesáti let a pojedu do země, kde docela hodně lidí mluví jako Benjamin Cook. Ale je příliš brzo na skákání, dokud jsem nevykřikla hop.

18. Don't panic. Ještě dva týdny je mi osmnáct, takže tímto končím.

Soukromé povodně

10. června 2013 v 18:36 | may fowl |  Básně
Čas od času stane se,
že tě dvousetletá voda
po ulicích roznese.

Sem tam se i přihodí,
že se nevyplatí bydlet
ve vltavském povodí.

Že se voda v Botiči
zbarví jako kalná káva,
to se taky občas stává.

Aby však kdo dovedl
ukrýt řeku mezi dlaně,
to se sotva někdy stane.

Jakto

3. června 2013 v 22:08 | may fowl |  O něco víc
…že uprostřed vší té vody mám žízeň?

Začerněnými prsty obracím stránky v učebnici psychopatologie, diagnostikuji fiktivní postavy a poslouchám Hanse Zimmera řízlého 30 Seconds To Mars a místy doplněného ironicky trefnou Chopinovou sonátou No. 15 D dur, Raindrop. Když mi začne být nesnesitelno, požívám cosi mezi skořicovým kafem a cinnamon challenge (ještě musím vychytat správný poměr koření, ale díky za inspiraci, slečno Ravenová!) a přemýšlím, za jak dlouho mi oknem spadne do pokoje ta nakloněná tůje.

V pátek (teda vlastně v sobotu) jsem měla u postele loužičku. Ne, nepočůrala jsem se, ač jsem k tomu ten den neměla daleko. Jen se konstantně propadám. Trošku. A zamykám pocity do krabiček, které pak nikdy neotevřu. Snad ze strachu, aby mě to nesežralo.

Jsme rodina spánkově deprivovaných, ale papírování a vyplňování elektronických formulářů na stránkách, které zásadně selžou v momentě, kdy má člověk za sebou několikahodinovou tvorbu nezálohovaného výtvoru, máme z krku. Stejně pochybuji, že mi nakonec to stipendium přišijí. Prokletím nás "středostavovských" rodin je, že nemáme na školné, ale přitom se nemůžeme s čistým svědomím nazvat sociálně slabšími. Takže se teď musím učit (haha) na české přijímačky.

Ten den dopoledne kupodivu pršelo. Bráška chtěl vidět chemikáře, protože si ho z mých historek představuje jako Snapea. Vyblbli jsme se spolužáky při slavnostním předávání vysvědčení (paradoxem maturit je, že čtyřkaři skončili s průměrem 1.0 a jedničkáři byli rádi za vyznamenání). Večer jsem půl hodiny bloudila po Starém městě, protože už jedenáct let bydlím v Praze a skvěle se v ní vyznám. Ale za následné popíjení domácího piva osmnáctky v klášteře se třídou a s hudebním doprovodem Rammsteinů to stálo.

Jen bych něco měla dělat s tou svojí trudomyslností, která tak ráda vybublává právě v alkoholovém opojení. Cloumá mnou třas jako předtím doušek letité slívky, když pomyslím na všechny ty promlčené věty, a nemůžu si pomoc. Naučila jsem se naprázdno skrývat za masku a už nevím, kde jsem to ještě já a kde už jsou ti, kdo se mi dostali pod kůži.

Jsme jako dva magnety tlačené k sobě opačnými póly. Tady nepomůže ani bipolarita, ani bipolární afektivní porucha, nevyhnutelně sklouzáváme do naučených rolí. Někdy si říkám, proč to vlastně dělám. Co mě to vždycky zas a znovu přivleče zpátky, když od začátku tuším, jak to skončí. Nemám to nikomu za zlé, naopak. Napsala bych o nás sbírku básní (samý patos a mlžení, znáš mě), ale mám pocit, že by se setkala s mlčením, jako bývá mlčením přešlá moje jiná poezie, neuměle nastražená do tvé cesty, i když je, ksakru, o tobě. (A ne, vůbec v tomhle dětinském chování nebudu hledat paralelu s Davidem. Nebudu. Jediná paralela je ve mně.)

Promiň. A pár jiných, těžko uvěřitelných a prázdně znějících slov, kterými se tak často oháním. Tohle zase zavání nesrozumitelností, nedorozuměním a tisknutím čela na klávesnici. Jen bych ti chtěla dát na srozuměnou, že nechci nikomu z nás ublížit, a že sice možná jednou ve "velkém světě" najdeme nové Lidi, kteří nám to všechno vynahradí, ale život je moc krátký na to, aby člověk spoléhal na přátele z budoucnosti. Budoucnost mě neposkládá, když si vytrhnu svazek průdušinek a hodím jej za hlavu, ať si jej velká voda odnese.

I beztak jsem dost problémový člověk a budu si jednou muset najít od přírody šťastného manžela, aby u našich dětí vyrovnal mou genetickou výbavu. Ale sebemrskačských keců jsem si v pátek užila dost. Takže radši teď pěji tichou ódu na DJe Stenyho, protože jsem za něj strašně moc ráda. Není obvyklé, aby se kluk a holka kamarádili bez trapasů, kdy jeden od druhého chce něco víc, nebo bez toho, že by se cítil ohrožen partner některého z nich. Ještě aby lidi nestmelil společný rok mezi studenými čumáky a lahvovým pivem… Je to paráda.

Čas ukončit tento neorganizovaný výpliv. Jednou, umiňuji si denně, si to všechno srovnám v hlavě a začnu se na svět dívat optimisticky, protože to je výhodnější. Do té doby jdu psycho literaturou hasit žízeň po náplni, koukat na Doctora Who a poslouchat něco, čemu se prý říká math rock. Nechť při vás všech v těchto vlezle vlkých dnech stojí nějaká hodně jasná hvězda, tak přinejmenším Sirius.