Květen 2013

Vývrh

31. května 2013 v 0:27 | may fowl |  Básně
Je to docela dost v loji
není není není není není
Dejte mi někdo novou desku, ta stará už je ohraná
Ohraná Mája
Pořád ta stará melod- melod- Melodramatické vystoupení mezi dlažebními kostkami
Chčije
Vibrující brouci zběsile pobíhají dokolečka a vlečou za sebou provázek
Pouta A vůbec má bráška super hračky
Tak abyste věděli
Chybíte mi
Nikam nepojedu
Tak.
(Já lhářka prolhaná co nasazuje masky a nechává je srůst s obličejem až neví kde jí nohy stojí)
(Malá a rozbitá jak jen kdy můžu- ?)
(V supermarketu)
(V subdepresi)
(V sudu)


Pomaturitní výkřiky

27. května 2013 v 10:39 | may fowl |  O něco víc
Bylo nebylo, v jednom nejmenovaném ústavu osm let vegetila sebranka pochybných individuí. Osm let je dlouhá doba, ale jednoho krásného dne individuím vypršela doba trvanlivosti a nastal čas jít o dům dál. Tadadadá, patetická fanfára, víření bubnů, zvuk pomeranče rozprsklého o eskalátor. Takhle já jsem, prosím pěkně, odmaturovala.



Po ránu jsem nebyla schopná pozřít cokoli, co by obsahovalo byť jen stopové množství tuku. Když jsem tahala z pytlíku čísílka a po hmatu poznávala, kolik mají cifer, nevěděla jsem, jestli to ze mě půjde vrchem, nebo spodem. Nešlo to nikudy, schytala jsem nikterak vysněné, ale přinejmenším okecatelné otázky a odmaturovala za šest a s průměrem 1, já nechutné šprtě. A možná si to za to čtrnáctidenní rimmření zasloužím. Jen nevedu na playlistu příhodně optimistickou hudbu.

Dva večery s lihovinami. Zjistila jsem, že existují i chutná piva, a bleskově se zadlužila u člověka číslo šest. Všechny spolumaturanty najednou postihla úleva a nedělní neuróza na osmou. Nebo možná na ležatou osmičku. Existenciální vakuum, nostalgie, sentiment, prázdno a stojaté vody, nikdo nevíme, co bude dál, ale zato víme, co dál určitě nebude. Postěžovala jsem si Filosofiářce na existenciální krizi a požádala o hlubokomyslné rozptýlení. Ona mi začala vykládat, že bych si měla učesat vlasy ve stylu Boženy Němcové, a T. vedle koulela očima. Místo pasty na zuby jsem použila zelenou a nasáčkovala se na noc k rodince v nočních košilích.

Jemně pršelo. Umyla jsem si vlasy alkoholem a roztrhla sáček s čínskou nudlovou polévkou. Než jsem talíř přikryla druhým, nadrolila jsem nudle lžící na menší kousky, abych z nich učinila společensky přijatelné jídlo.

Mít se podezřele dobře je nebezpečné, protože pak se s oblibou něco poséře. Už jsem vítězoslavně hulákala hop a začítala se do fanfiction, ale k přeskoku mi zbývalo ještě pěkných pár kroků - jen aby se vzápětí ukázalo, že nemám nohy. Kde jsou moje nohy? Kam se poděly? Chystala jsem se odjet studovat do města karamelových jablek, ale ukázalo se, že je všechno mnohem složitější a dražší, než jsem očekávala. Hlavně budu muset opakovat ty píp píp píp IELTS, protože ačkoli mám napoprvé parádní výsledek, šestka ze psaní to všechno dost kazí. Lituji se a nadávám, nadávám a lituji se. Fňuck.

Tak nějak chci, aby mě někdo praštil do hlavy a zařval "Co to děláš? Co to vůbec děláš? Proč si ten život hned zkraje tak komplikuješ?", abych pak mohla zařvat nazpátek "Protože chci!" a zase byla o něco odhodlanější. Jenže nikdo neřve a dokonce už i Bicmaník obrátil. Prý kdyby bylo na něm, tak by si mě tu nechal. Ale že to na něm není, přeje mi to. To je masochisticky ušlechtilé a já se směju sama sobě. Plnit si přání je super věc, ale plnit si je na úkor kamarádských vztahů a na dluh, který budu splácet do padesáti let, zas tak super není. Obzvlášť, když už teď dlužím přes tisíc korun šesti různým lidem včetně vlastní matky. Zavolejte na mě exekutora, stejně nikdy nejsem docela spokojená.

Mám o čem přemýšlet - a na přílišné přemýšlení já jsem odborník, no ne? Po všech těch letech stále ještě nevím, kterým směrem vykročím. Ale co, vždyť to my nikdo. Čas se sype skrz děravý demižón a nebe má zánět ledvin. Dejme si pomeranč!


Hlavně, když je o čem psát...

Svatý, svatý, svatý týden

17. května 2013 v 21:47 | may maturant |  O něco víc
1
Ráno jsem se docela nasmála svým výsledkům z TSP. Po čaji, kilu hroznového vína, nudlové polévce, dusivé dávce mandlí, kafi, několika přeskocích přes švihadlo a tolika hodinách omílání Ohrwurma "first my left foot, then my right behind the other" jsem téměř v závěru seminárky, kterou jsem měla mít do konce dubna. Volné chvíle trávím u klavíru parodováním Tori Amos a Thoma Yorkeho, popřípadě zpátky u počítače googlením nedůležitého. Alespoň už vím, že bych ideálně měla stihnout tři otázky z češtiny za den. K rozplánování těch těžších předmětů jsem se dosud neodhodlala. A mezitím myslím na jiné ubohé duše ve stejném postavení.

To nám ten svaťák krásně koncentrovaně začíná! (Už to bude už to bude už---)

2
Urputně odolávám nutkání zahltit zdi svých "přátel" spoustou písmenek Á. Hodně velkou spoustou.

Ale nakonec jsem umořila seminárku a velice nespolečenským způsobem zhltla další porci čínské nudlové polévky.
A do toho mě nechtějí pustit myšlenky na lidi, které se chystám opustit. Myslím, že to vážně budu schopná udělat. Už jenom proto, že jsem natřikrát neprošla Scii.

Proč mě ani nepřekvapuje zjištění, že mám cca 6 dní na naučení 90 otázek? Paráda, blaho, švanda, náramná krása.
Dala jsem svoje pocity na 14 dní k ledu, ale stejně neodolám a musím se internetem sdílet aspoň vývar. Tak tedy, tady mě máte.

3
Některé problémy se prostě vyřeší samy. Díky předmaturitním stresíkům mám o tři kila míň, než když jsem se naposledy odvážila vstoupit na váhu. Ještě se ze mě na stará, otlučená kolínka stane anorektička...

Na okamžik jsem skutečně téměř uvěřila, že bych mohla k maturitě jít v kostýmku po mamce, do něhož jsem se jaktěživa nevešla, ale už zase rychle přicházím o iluze. Ha ha ha. Spotřeba mandlí a nudlové polévky stoupá.

Když se moji spolužáci stíhají šťouchat na facebooku, proč já bych nestihla googlit femslash na Čarodějky W.I.T.C.H.? (Ano, skutečně existuje! Já si to myslela!) Je však stále těžší, odolávat nutkání psát si statusy. Zatím se držím, pocity zamčené v krabičce rovnou na dva západy a zajištěné filosofským hlavolamem. To pro jistotu. I tak se neklidně svíjejí a uprostřed rimmerovitého vypisování učiva mě sem tam nějaký přepadne ze zálohy a zhluboka se zahryzne, mrška.

Co ti chlapi filozofové hulili? Jenom kroutím hlavou a v myšlenkách mi rezonuje Anaximandros, Anaximenes a Anaxagoras tak dlouho, až nevím, který je který...

4
Učit se a fandit. A obnovovat stránku Facebooku. Už jsem to nevydržela, teď jenom počítám lajky. Jsem to ale netvoře.
(Meluzína souhlasně kvílí.)

"Když jdu večer dělat hají, za mnou další svatý den,
kol hlavy mi obíhají satelity řeckých jmen.
Anax-cosi první, druhý, třetí!, arché, atomos...
Vzývám Dia, zvracím duhy, prosím Freuda o pomoc.
Freud v mé lebce doutník cumlá, tváří se dost skepticky,
pod vousy si cosi mumlá, prý jsem případ tragický.
Viní mě ze sublimace, přenosu a regrese,
pak hledá v mé seminárce důkaz skryté agrese.
Má agrese vybublává, tluču lebkou o polštář.
Svatý týdne, ty mi dáváš! Zasloužím si svatozář!"

Sedím na dětské stoličce v kuchyni a žeru čokoládové müsli přímo z pytlíku. Sedím nad Freudem a žeru rozinky. Sedím u telefonu a žeru mandle. Aspoň mě už omrzely čínské polévky.

Cože, to už je čtvrtek?

Uložit do alba vzpomínek: bráškův první klavírní koncert. Provádím... (Tvářil se od skladby ke skladbě stále zoufaleji, až na konci vypadal jako depresivní sirotek, který svůj žal ventiluje prostřednictvím roztomilé písničky "Ježek".) Uloženo.

5
Ráno mě žene z postele představa Bathu. Opravdického Bathu. Města karamelových jablek a všudypřítomných buskerů. Budoucnosti najednou tak na dosah, že s ní skoro začínám počítat. Jenže pak mi napíše kamarád, že je mu dlouhý svaťák, a já nemám to srdce mu říct, že mu budou dlouhé tři roky.

Stíhám učení? Ha ha. Haha hahahahaha.

Můj učitel britštiny (ten punker) mi dnes stiskl ruku na rozloučenou a odkvapil. Braindead. Nelhala jsem, když jsem řekla, že to byl fajn čas.


6
Trochu se v tom všem topím. Trochu hodně. A poprvé se mi stalo, že myslím jenom v písmencích "á".

Až příliš živé obrazy ve vzpomínkách. Jakto, že po roce nejsem zotavená ze 4. stádia truchlení a zas a znovu to bolí stále stejně, hlavně když se mám soustředit na maturování? Jen co tenhle blázinec skončí, tak Ti napíšu.


7
Přijeli na návštěvu jistí problémoví lidé a já v rámci povinného nicnedělání neuroticky mlátila do klavíru. Najednou na mě dolehly některé k ledu odložené pocity a zacloumal se mnou normální absťák. Po Lidech, minimálně 2 ks --- po lidech, které hodlám nechat za sebou. Mučila jsem se tou myšlenkou a hrozně, hrozně moc jsem chtěla někoho z nich obejmout.

Jsem hodně divná, když mě učení baví? (Kromě leptosomů, cyklothonů a endomorfů, :Q.)

Skóré za neděli:
Milka, 300 g
Kapitola Stres, zdraví a zvládání
A co se středověké filozofie týká, jsem v mínusu...




Uch. Připravme si krumpáče, jde se dolovat z paměti!

Chleba s máslem a trip

4. května 2013 v 22:27 | may fowl |  O něco víc
Svatý měsíc v plném proudu a já kromě psaní westernových maturitních prací z češtiny trávím většinu času v supermarketu. Hledám v něm muzikanta, který ví, kde má ručník, nebo múzu, která vede smysl pro sarkasmus. To jsem tedy klesla pěkně hluboko. Nejen, že fušuji do Divokého západu, ačkoli jsem v životě viděla cca 2,548 Vinnetoua. Co hůř, stává se ze mě konzument lidí.

A kromě toho zase žeru chleba s máslem.



Ale k věci. Dnes jsem já, dítě Podkrkonoší a Pražačka jako poleno, jela poprvé v životě do Brna. Dobrá, to trochu kecám, projížděla jsem tamtudy už párkrát dříve, ale že tam nemám žádné příbuzné ani známé, nikdy jsem tam ani pořádně nepáchla.

Nejsem si jistá, jestli se můj dnešní výpad dá počítat jako pořádné páchnutí, protože jsem se ani šalinou nesvezla. Za jedničku totiž byla zavedena náhradní autobusová doprava. Ale jinak si nemám na co stěžovat. Přijela jsem akorát na čas, v pořádku našla nádražní záchody i kýženou fakultu s výhledem na sympaticky zelený kopec, a pak jsem si odseděla ten IQ test jménem TSP, za kterým jsem výpravu podnikala. Sto minut zběsilého křížkování mi divže nezavařilo mozek. Načež jsem jela domů a tadá, najednou bylo půl sedmé večer. Na co víkendy, když místo nich můžete jezdit autobusy s čokoládou zdarma do měst, která jsou plná hezkých a inteligentních mladých lidí?

Pobavilo mě, že jsem cestou pořád někoho potkávala. Nejdřív před naloděním do autobusu to byla bývalá spolužačka ze základky. Moc dlouho jsme se nepobavily, seděly jsme každá jinde a po výstupu jako kdyby se vypařila. Nevím, jestli jsem ji nějak odradila, ale spíš mě trochu mrzí, že jsem jí nestihla říct, že má profil jako Keira Knightley.

Potom přímo v budově jsem narazila na jednu známou z Laty, taky dobrovolnici, trochu zničenou z toho, že neumí v hlavě obracet kostičku. A odpoledne zpátky v Praze dokonce klientku. A podvečer, to bylo zdaleka nejlepší, na mě na autobusové zastávce spustil postarší chlápek s vycházkovou holí, který vypadal jako něco mezi bezdomovcem a trampem. Že prý mu tyhle změny počasí nedělají dobře. A jel. Poučil mě o tom, jak bude večer bouřka, že za to můžou támhlecty tři mraky, a že prý nemám chodit na flám. A že prý když blesk uhodí do letadla, že se tomu odborně říká šok. Následoval zevrubný popis jeho letu do Moskvy, kdy se nechtěl otevřít podvozek, a akrobatických manévrů a piruetek, které prováděl jiný pilot cestou do Sofie, aby unikl turbulencím. Postupně jsem se přeorientovala od odtažitě opovržlivého krčení nosu k upřímnému pobavení. Ten člověk byl bezkonkurenčně parádní a mně bylo v tu chvíli jedno, jestli si to celé jen vymýšlí, nebo mluví pravdu, protože mě bavil.

Nakonec mi popřál hodně štěstí a nasedl do autobusu. A vskutku, večer přišla pořádná bouřka.


Dejte si chleba s máslem a mějte se famfárově!