Duben 2013

Z neděle na pondělí

22. dubna 2013 v 23:23 | may fowl |  O něco víc
Jmenuje se Leopard a je už skoro stařec. Jako Verlaine pro Rimbauda. Jako za starého Řecka. Jenže tohle je skutečný život. Přítomnost.
"Schläfst du, oder hasst du mich?" napsal Leopardovi jeho Rimbaud a nechal si ode mě poradit s gramatikou.
Na pití přestávám řešit vzrůstající trapnost. A stejně alkohol nesnáším. Opíjím se totiž do čím dál tím hlubší melancholie a do znepokojení nad ubohostí lidí kolem (já, která tak nerada moralizuji).
"Lidi nepijí proto, aby se bavili, ale proto, že jsou zoufalci," opakuji si a je mi z nás trochu nanic.
Je těžké udržet harmonii ve společnosti, kde se chcete plně věnovat třem různým lidem, kteří na sebe navzájem žárlí. Vybrala jsem si toho, koho vídám nejméně, a španělsky s ním diskutovala o orientaci osoby, která seděla hned vedle nás.
"Chtěl jsem se jí zeptat, jestli je jedna z nás, a nabídnout jí high five," gestikuluje nad skleničkou mojita, co není tequilla.
Pak nechutnou britštinou zdrbneme jeho spouse a jdeme opékat marshmelouny. Masochista ve mně se nezapře, když poslouchám upřímně míněná prohlášení, jak rád mě zase vidí. Uprostřed té dojaté spokojenosti mě i po všech těch letech něco zastudí, ale tak to přeci je se vším, co za to stojí, ne? Můj osobní pocit E. Štěstí prosáklé vědomím, že nic netrvá věčně.
"Řeknu ti něco, až si dáme ještě trochu vína a dvě olivy," řekne střízlivějící T.
Plechovka oliv se rozsypala u ohniště, balonky popraskaly a nic nebylo. A pak už vládla ospalá trudomyslnost. Naučte někdo mé opilé já, že když se někdo trpitelsky stáhne, je třeba ho nechat vyvztekat a nemít z něj výčitky.

Už abychom se všichni rozutekli.

Sotva jsem ze po náročné noci začala probírat, ujela mi ruka a žiletkou jsem si zhluboka uřízla pěkný kus nehtu. Horká voda mi bubnovala do vlasů, já hystericky vzlykala a růžová jak hrošík cumlala krev. Chutnala kovově.

Možná jsem se doopravdy smrskla na psychologii, filozofii a sem tam nějakou maturitu. Možná vskutku ztrácím nesmysl pro humry. Možná se jednou vážně omylem rozbiju. Ale nestíhám zabředat do myšlenek (snad jen když celou sobotu prosedím nad The Sims 3), a to je paráda.

Profesní deformace

5. dubna 2013 v 10:14 | may kdežejejaro?! |  Sto slov
Nesnáším lidi a halucinuju. Chci pryč. Chci vychrlit na psychopaní celý svůj ego-dystonně heterosexuální příběh a nechat si předepsat prášky. A odmítám uvěřit, že vždycky volíme to, co chceme. Není to tak jednoduché. Nepřesvědčí mě ani ty pofidérní věci, které mi na hodině filozofie prováděl čas. Vlastně je záslužné nevědět, co chci, protože i to lze počítat jako vzpouru proti škatulkování.
Zase jednou se mi zdálo, že jsem se snažila zabouchnout dveře před zlodějem, který možná byl zubař.
Možná by stálo za pokus nechat nás zesublimovat. (Aneb ten moment, kdy vás napadne, že celý jeden váš vztah je pouhý přenos.)


Když už je napořád prosinec, doporučuji strávit duben tady: