Jednosměrka

19. března 2013 v 23:23 | morbidní may |  Fikce
A/N: Slohovka na zadanou větu "Kdyby měla modré oči, bylo by všechno jinak." Chudák pí prof. třídní, musí se po těch letech opravování mých prací pomalu obávat, že mám jakousi zvrácenou zálibu v pohřbech. Protože...

Všechno to začalo pohřbem.


Slunce svítilo trochu moc jasně, avšak studeně, léto teprve začínalo. To, co zbývalo z člověka, ke kterému jsem se měl touhle dobou stěhovat, leželo v dřevěné rakvi uprostřed květin a lidí. Stejně jsem měl pocit, že on by byl radši všechny ty bílé lilie rozcupoval a jednotlivé okvětní plátky zkoumal pod mikroskopem, aby našel stopy po použitých hnojivech. Taky jsem měl pocit, že bych správně měl stát v přední části kostelíka mezi jeho nejbližšími - a zatím jsem musel zůstat v první řadě lavic mezi zástupy našich společných známých a pomalu mi docházely papírové kapesníky.

Po chvíli jsem se nemohl soustředit na nic jiného, než na svůj plný močový měchýř.

"Promiňte," zašeptal jsem směrem ke svému důstojně vrásčitému sousedovi, protože jsem měl pocit, že opouštění zádušní mše je třeba někde nějak omluvit. Pak jsem se vyplížil ven do oslňujícího slunečního světla.

Věděl jsem, že za nízkou hřbitovní zídkou najdu křovinatý svah, ideální pro čůrání. Co jsem však nevěděl až do chvíle, kdy jsem se pohodlně zapřel ve spadaném listí, bylo, že už je na tomto přírodním záchodě obsazeno. Pár kroků ode mě se nejasný obrys, který jsem dosud považoval za zakrslý keřík, s neartikulovaným zvukem vztyčil a stáhl si vyhrnutou sukni přes kolena.

"Promiňte," řekl jsem automaticky a nevěděl, co dál. Mžoural jsem proti světlu a neviděl víc, než jen oku lahodící obrysy.

"To nic. Jeden si skoro připadá provinile, když na pohřbu myslí na základní fyziologické potřeby, co říkáte?"

"To tedy ano," usmál jsem se a vzápětí se znovu zatvářil tragicky, protože i úsměv chutnal za daných okolností nepatřičně.

Radši jsem se představil.

"A já jsem Mary, těší mě. Sestřenice z druhého kolena se tomu, myslím, říká." Takže příbuzná. Jeho příbuzná. Nikdy se nezmínil… Vlastně jsme nikdy nemluvili o jeho rodině.

"To je… hezké," podotkl jsem, vnitřně rozbolavěn a poněkud zahnán do slepé uličky. Ne však na dlouho, svitlo mi totiž. "Promiňte… nevadilo by vám, kdybych vykonal to, za čím jsem sem přišel?"

"Zapomínáte, že jsem tu byla první!" podotkla ona žena a já pokorně odkvapil z dohledu.

V hlavě jsem měl jako vymeteno, ale jak jsem si tak vybíral vhodné místečko mezi stromy, přepadla mě jediná myšlenka jako rána palicí.

Život běží jen jedním směrem.
Nevím, proč jsem měl pocit, že mě ta věta rozerve vejpůl. Z kostela se ke mně doneslo příšerně rozladěné naříkání dechového orchestru.



Všechno to skončilo o rok později v tomtéž kostele - jak jinak než svatbou. Mojí svatbou.

Stál jsem už před oltářem a představoval si, jak se budu cítit, až o pár minut později na tom místě pohlédnu nevěstě do očí. Kdyby měla modré oči, bylo by všechno jinak. I přes dvě kolena se však podobala svému bratranci tak bolestně, že jsem si občas připadal, jako kdybych byl zasnoubený s chodící relikvií. Měl jsem ji rád, seč moje inertní srdce dovedlo, ale vždy, když jsem jí pohlédl do očí, jsem měl zase jednou pocit, že se topím v Nutelle, a z toho se mi svíral žaludek. Koho si to vlastně beru?

Mary si jako správná lékařka dávala na čas. Trochu se mi chtělo zvracet a trochu smát a trochu nadávat, ale hlavně mi bylo úzko. Když jsem nasadil úsměv leklé ryby a počkal, až přejdou myšlenky typu "Falešných úsměvů on byl mistr," vycítil jsem v koutku lebky blikat na poplach tlumené červené světélko.

Tady a teď dělám krok vpřed a nechávám minulost stát ladem. Tady a teď si definitivně zavírám cestu k životu, jak jsem jej znal a jak mě bavil. Tady a teď volím po roce otálení na křižovatce jednu z nabízených jednosměrek. Jakmile s Mary překročím práh nového domu, bude to znamenat, že on… že můj... nejlepší přítel… je doopravdy mrtvý.
Ze všeho toho patosu s nádechem existenciální krize jsem měl knedlík v krku, ale zaťal jsem pěsti a sbíral odvahu k nezvratnému rozhodnutí. Stačilo zůstat stát na místě, počkat, až svraštělý stařeček přivede Mary k oltáři, a odříkat pár formulek. Nebyl jsem zrovna připraven, ale věděl jsem, že připravenější nikdy nebudu.

Ozvaly se kroky - nečekaně svižné a pramálo slavnostní. Ohlédl jsem se a nasadil nejupřímnější ze svých neupřímných úsměvů.

Člověk, který se měl stát mým tchánem, vtrhl do předsíňky kostela a udýchaně zbělel do popelava. Byl sám.

"Mary… ona… jak to říct…"

Zcela proti protokolu a pocitu trapnosti navzdory jsem mezi řadami svatebčanů vyrazil k vyděšenému muži. Můj soused z pohřbu vypadal, že zinfarktuje dřív, než mi to stihne dopovědět.

"Co se stalo?" naléhal jsem.

Stařec se ke mně naklonil a tlumeně vykoktal:

"Šla si na kraj lesa… odskočit… a asi upadla a zřítila se a leží tam dole a nehýbe se a já se k ní nedostanu."

Ještě mi ani plně nedošel smysl těch slov a už jsem přeskakoval hřbitovní zídku. Cestou jsem rozkopl svíčku na nejčerstvějším z hrobů, ani to mě ale nestihlo zabolet. Mary ležela v umazaných šatech u paty příkrého srázu a vypadala docela mrtvá. Přistál jsem na kolenou v listí po jejím boku a marně hledal tep. Vlasy na zátylku měla slepené ještě teplou krví.

Ne nadarmo jsem řidič sanitky, abych poznal, když je pozdě. Přivinul jsem snoubenku do náruče a hlava se jí směšně zakinklala, měla zlomený vaz. Sluníčko na nás výsměšně zasvítilo a já měl pocit, že se v tom jasu samovznítím a vybuchnu, ale neudělal jsem vůbec nic.

Zachtělo se mi na malou.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pukína Pukína | E-mail | Web | 20. března 2013 v 9:12 | Reagovat

Wau, přečteno jedním dechem. Čekala jsem různé zvraty a konec, ale takový tedy ne. Úžasně a čtivě píšeš:)

2 Sylvana Raven Sylvana Raven | Web | 20. března 2013 v 16:04 | Reagovat

Perfektní a nečekaně zakončené. Chválím za zakomponování problému fyziologických potřeb v podstatných meznících života.

3 eliade eliade | Web | 20. března 2013 v 20:18 | Reagovat

Je tam lehký náznak slashe, nebo to tam vidí jen mé fialové brýle? :D

4 may may | Web | 20. března 2013 v 20:22 | Reagovat

[3]: Je! Je! Je! Hurá!!! Víš, kolik mi dalo práce ho tam propašovat? ;) No popravdě šlo o to, že to bylo inspirováno Sherlockem.

[2]:, [1]: Díky, díky! :)

5 eliade eliade | Web | 20. března 2013 v 20:39 | Reagovat

[4]: Tak to byl v podstatě šťastný konec, ne? ;) I když třeba se to dozvěděla a ten vaz si srazila ze žalu schválně...

6 may may | Web | 20. března 2013 v 21:48 | Reagovat

O štěstí se nedá mluvit, když jsem se do toho pokusila zároveň propašovat Sherlocka i existenciální filosofii :D Nicméně Mary si neuvědomuje o nic víc, než její snoubenec, takže tady nebezpečí sebevraždy nehrozí ;)

7 eliade eliade | Web | 21. března 2013 v 22:04 | Reagovat

[6]: Co Ty víš... třeba to zjistili oba. Za Tvými zády. (Jak si můžeš být tak jistá s tím, že je dokonale znáš...? ;) )

8 Únorová Únorová | Web | 23. března 2013 v 11:19 | Reagovat

originální... velmi! :D

9 Míša Míša | Web | 24. března 2013 v 8:28 | Reagovat

Je to vážně super :-) Moje učitelka měla ze mě taky občas nervy, hlavně, když jsme psali slohovku: "Sedím na opuštěném nádraží a vidím..." Tam si o nějaké ty mrtvoly přímo koledovala, co by to bylo za nádraží bez pořádných sebevrahů :-) No Každopádně, velmi se mi líbí tvůj styl. Dokážu si představit, že čtu celý dvacetidílný román napsaný tebou. Je to fakt super :-)

10 eliade eliade | Web | 2. dubna 2013 v 13:38 | Reagovat

[9]: Věta "co by to bylo za nádraží bez pořádných sebevrahů" mi zavání jakousi nepěknou milenou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.