Březen 2013

Měl by lidský život smysl bez toho, že by jej člověk hledal?

30. března 2013 v 21:14 | may, scholastička |  Eseje a jiné odbornosti
Varování: Následuje těžký pseudofilosofický hlod. Co jiného čekat od reakce na takovou otázku?



Coward's Anthem

20. března 2013 v 20:50 | may fowl |  Básně
What would you say if I told you I'd leave -
Not for an afternoon nor for a week
Nor for a year, rather kind of for good?
How would you feel if I told I would?

What would you say if I reached out my hands,
Grabbed both your shoulders and told you my plans,
Forced you to listen and forced you to see?
How would you feel if I were up to leave?

What would you say if I kept on to hold?
What would you think if I did something bold,
Something to show you just how much you'd miss?
…How will you feel when I do none of this?

Jednosměrka

19. března 2013 v 23:23 | morbidní may |  Fikce
A/N: Slohovka na zadanou větu "Kdyby měla modré oči, bylo by všechno jinak." Chudák pí prof. třídní, musí se po těch letech opravování mých prací pomalu obávat, že mám jakousi zvrácenou zálibu v pohřbech. Protože...

Všechno to začalo pohřbem.

Psychosomatické hladíky

14. března 2013 v 16:26 | may fowl |  Sto slov
Umřel další chlapík s knírkem a smyslem pro humor. Nalijme si čisté Tequily: tohle je teprve začátek. V hlavě mi naskočí tisíckrát ojetá deska popsaná nechutně optimistickým hláskem a znepokojivě prostými pravdami. Cožpak nejsme všichni jen sbírka panů K. v čekárně na popravu? Lžou, kdo říkají, že to nebolí.

Zaměstnávám se sice úsilím o profesní deformaci a propíráním Wildeovy hanbaté prvotiny s Filosofkou, ale potřebuji rozptýlit. Jen na okamrk povolí tlaky a můj vztek se rozprostraní do nudy. Nepřibližujte se nikdo na dodech, nebo vás posmrkám.

Prosím, dýchněte do mě někdo, aby se svět znovu rozkutálel. Zase bych chtěla žít.


Inertia

7. března 2013 v 22:05 | the half-sister |  Básně
Píšu cvokaři, protože není. Svědí mě pod nosem, asi mi raší knír. Tolik má příprava na sobotní Scia.


I put on the Cheshire cat grin
In my head a train is rattlin'
There seems to be a way out, indeed
- but where does it lead, where does it lead?

I write a note to my therapist
(Maybe because he does not exist)
And listen to my watch ticking underneath
So as to know when to breathe -

To breathe?

The Case of a Case that Wasn't the Case

4. března 2013 v 20:13 | ježíšek may |  Fikce
Následující povídka vznikla o Vánocích pod vlivem velice britského hlasu v mé hlavě při žehlení. Neobetovaný dárek pro T., publikovaný již před časem na fanfiction.net, který mě ukrutně bavil. Z archivních důvodů zveřejňuji i tady.

Fandom:
Sherlock BBC
Summary:
Sherlock doesn't move. John keeps on tapping. A crossover with our favourite fandom: The Cruel Reality of FanFiction. Rated K for the lack of action.

Někde mezi Ohradou a Florencí č. p. 2, 92, nebo 65

3. března 2013 v 23:08 | sobeček may |  O něco víc
Pocky Hello Kitty a žlutý pásek ze Žižnajtu a milostné psaníčko z páté třídy a článek o Severní Koreji a první honorář za náš poslední koncert mi leží na stole. Bolí mě za krkem a vůbec nevím proč, vždyť jsem několik hodin strávila chozením na podpatcích a potácením se pod pódiem a sedáním si na lidi. Ale za ten pocit familiárnosti to stálo.

No consequences, no consequences. Bergamot Alley. Fresh bottled milk fresh apples in caramel. Marshmallow candy. Aubergine with cheese and tar in lungs. Aneb jak se píše hit století.

Princip opileckého blábolení nespočívá v tom, že by člověku vypnul rozum, ale v tom, že mu najednou přijde hrozně vtipné říkat nahlas věci, které nedávají žádný smysl. Doteď myslím v divných větách. Mimochodem, už jste někdy po půl flašce vína, čtvrtflašce ginu s tonikem, pořádnému doušku vodky se Spritem a loku vodky s džusem hráli na mobilu Sonic the Hedgehog? Člověku teprve dojde, jak málo se pod vlivem dovede soustředit. Jóóóóó, jsem strašně hustej pubertální spratek, co se snaží vymknout vlastní kontrole a machruje s pitím. Jóóóóó, prej jsem upadla, ale to je mi jedno, protože na přípravce z psychologie zdolávám velice realistické kamenité hory a to mě naplňuje pokojem. Jóóóóó, píšu v jednu ráno divné smsky o kachnách držených coby rukojmí a o pomerančích pro nejlepší fanouše a chlindám se tomu i dva dny poté. Nechte mě bejt, mám vás ráda.

O víkendech se potom živím sušenkami, protože zase jednou nemám čas, ale mám peníze, a tvářím se vytíženě a intelektuálně. Poslala jsem chudáka Kopírku dost ošklivě do háje a doufám, že se z toho poučí a nezahořkne. Namlouvám si, že je to super, mít na světě někoho, kdo vás nesnáší. Ale stačí odmaturovat ze šesti předmětů za jedna a stihnout IELTS a vybojovat si stýpko a bác ho, jsem na univerzitě ve městě, kde prodávají jablka v karamelu obalovaná meršmelouny. Takže jako bacha na mě.

Pokoj s vámi, mír ve světě.