Únor 2013

Můj učitel britštiny je punker.

27. února 2013 v 21:06 | kracky jaws |  O něco víc
Urputně chumelilo. Broukala jsem si serunatoserunatoserunato a vybírala padesát osm oborů UKčka, na které se přihlásím, abych viděla, kam mě vezmou. Nedělat SCIA bylo mé jediné kreténium.



Druhý zákon termodynamiky

16. února 2013 v 9:58 | may s prošlým datem spotřeby |  O něco víc
Křupky jsou složité. Alespoň dokud posypané kyslíkem nevzplanou na katedře a nenásledují balonek ve tvaru srdíčka do plastového nebe. A je po negativní entropii.

Jsme stvořeni z hvězdného prachu. Naše těla jsou pomíjivá, zranitelná… a konečná; nevyhnutelně se jednou znovu v prach obrátí. Stavíme si obrany. Nechceme, aby ze složité, živoucí struktury vznikla prostá změť prvků. A proto se zamilováváme. Láska je náš hlavní mechanismus v boji proti zjednodušování.

Woody Allen řekl: "Kdo miluje, trpí; aby se zabránilo utrpení, tak člověk nesmí milovat. Pak ovšem trpí tím, že nikoho nemiluje. Proto, kdo miluje, trpí, a kdo nemiluje, trpí taky, a kdo trpí, trpí. Kdo je šťastný, miluje, potom ale být šťastný znamená trpět, a proto, aby člověk byl nešťastný, musí milovat, nebo milovat utrpení, nebo trpět přemírou štěstí." Vypadá to, že Woody Allen byl pěkně zmatený.

Ale láska skutečně je složitá. Láska je naše předem prohraná bitva s druhým zákonem termodynamiky.

Promítněte gayům obrázky sexy žen a vykládejte jim, jak se červenají a jak jejich testosteron volá "To se mi líbí, jedu dál.". Do toho. Oni stejně budou dál sedět v posluchárně plné valentýnských dvojic, uchechtávat se a čekat na androgynního Shakespearova mecenáše. A ty verše, co pokryly paže husinou, rozezní struny srdcí neznuděných chemií a jambickým pentametrem. Pod lavicí se dlouhé hubené prsty zlehka dotknou ruky druhého muže. Letmé zavadění o koleno, občasná výměna pohledů. A mně se v útrobách něco sladkobolně sevře.

V Shakespearových sonetech tluče srdce. Jambicky. Profesor anglistiky si to napsal do kardiogramu. Chtíč, to peklo uprostřed nebe, prý přináší téměř stav kolapsu srdce. 129.

Nosní sprej na soucit jako léčba autismu, Oberonovy oční kapky jako afrodiziakum. Co dělat, když vás zradí milenka s nejlepším přítelem? Napište sonet.


"Vždyť zkáza čeká celý lidský rod,
když nepředáš svůj genetický kód."
Sonet I., chemický překlad Martina Hilského


A hele, Valentýn je za námi. Tak už jsem zase prošvihla termín. Ještě chvíli hodlám odolávat druhému zákonu termodynamiky. Odložila vlastní skok pod metro, Bóže. Tohle je teprve prokrastinace na úrovni.


Rufus Wainwright: Sonnet 20
(Jo, ten taky radši pány.)

Bezpointový dinosauří

10. února 2013 v 19:26 | neskutečně may
"A journey of a thousand miles must begin with a single step." (Lao C')

Hlad

10. února 2013 v 17:41 | bosá karmelitánka s ponožkami v sandálech |  Básně
A/N: Z pera klášterní múzy.

Po přijetí po objetí které zcelí
Po nesmrtelnosti aspoň kousku nekonečna věčnosti
Po vyproštění vyvanutí lehkosti která nedrtí
Po absolutním zachránci
Po vlastní výlučnosti
Po pravdě která se bude hezky poslouchat
Po souzvuku hlasů doteků strun vibrací duší
Po míru ve vnitřním hradu po míru venku po míře
Po pointě po katarzi
Po hlasu který ví kdy říkat To bude dobrý
Po mlčení -
co je mi po mlčení?
Dám si ještě jedno sousto.

Exorcismy

7. února 2013 v 23:37 | akcidentální may |  O něco víc
Spacák a smrt. Karamelový roibos. Vykládání budoucnosti z karet pantomimou. Měsíček na hnoji. Červená pilulka. Citoslovce vstávací. Hlad. Krb. Ticho, které děsí… a léčí.

"Tančíš?"

7. února 2013 v 22:12 | maturant 2013 |  O něco víc
Pověstná poslední kapka měla tvar čtverce.

Jak to jednou začne, najednou máš tisíc dalších důvodů, o kterých jsi ani netušila, že existují, a vrháš se od jednoho k druhému, nebo spíš vrháš jimi po sobě, dokud se nebojíš, že tě někdo uslyší. Napadá tě tisíc lidí, které chceš kňouravě poprosit o pomoc, ale všechno utne ten hlas: Nikam nejdeš.

Zůstanu tady, sypat koule slaný bezbarvý tekutiny na dlaždice. Já vím, že to, co dělám, je neskutečně dětinský, ale povídám, when I feel like sitting down on a closed toilet at the school cellar and crying, then I simply do it.

Amerričan říkal, že máš všechno napsat, a měl samozřejmě pravdu. Můžeš psát sračky, ale ty sračky se vyplatí. Lepší než se utopit v sebelítosti, kterou jsi poslední dobou prožraná skrznaskrz. Psaním se od toho všeho distancuješ (hlavně, když sáhneš po druhé osobě) a máš pocit, že zase jenom čteš něčí příběh. To není ani trochu zdravé, ale když nevidíš jinou cestu ven, prosím.

Když jsi až tady, máš pocit, že ses prolomila skrz nějakou vrstvu hlouběji do sebe, na dno a zároveň krokem stranou jako krab, ale přitom s tebou všechny ty sajrajty, teď najednou odkryté (nebo spíš ven propuknuté), byly celou tu dobu, jsou tu pořád.

Chtěla jsem bejt Tygr a zatím schizofrenně problikávám mezi Ijáčkem a Prasátkem. Kušajz, půjdu se nažrat nebo tak. Možná jsem jenom měla jít dřív spát.

(Ke všem těm náběhům na depresi se přidala rýmička, srdeční arytmie a podezření na cukrovku.)


Není dobré znát symptomy choroby, která ti hrozí, protože pak nevědomky žiješ v jejích vzorcích.

A to chci, prosím pěkně, dělat psychoterapeuta. Já.


Obleva.

Vyspíš se do dlouha, začínáš den Respektem a cvičením na klavír. Vzduch voní jarem, jako každý leden, a tobě se s tou vůní vlévá do žil míza a druhý dech a na mysl vynořují vzpomínky na staré pocity a ozvěny myšlenek. (Cesta tramvají k Sově, procházky se psem, Londýn, loburské běhy, vynášení košů na chalupě, Jasmína…)

A stejně je v tobě malý smutek, který ti sevře srdce slaně a mokře, jen když doznívá tvůj vlastní smích nebo když na tebe někdo koukne a ty víš, že mu můžeš říct hromadu věcí, které jsi mu dlouho neřekla, ale nikdy ne to, že vevnitř a tam vespod pořád ještě brečíš. Neseš si ten smutek s sebou všude, jako kousek člověka, co se ještě dost nevyplakal, ale už nahmatal dno.

Vydáš se s T. navštívit Sue do nemocnice (Kdy už se mi přestanou rozpadat kamarádi?!) a ona vám vyjde sama vstříc na zastávku - vyhublá a s obřími bágly. Utekla.

Ta holka je tak strašně moc Sue a její storku uslyšíš v následující hodině ještě několikrát. Jak dorazila až dneska ráno na protekční místo a skončila mezi zafačovanými důchodkyněmi a bezdomovci s nahnilýma nohama, jak jí vyřízli čtverec kůže ("Víš, jak velkej?" - "Jak?" - "No fakt hodně velkej!") a jak si proto namísto desetidenního pobytu podepsala propustku po půldni paření Call of Duty (kterému říkala Mimozemšťani).

Před tvýma očima se spustí zasvěcená diskuse o smrti a tobě se ukrutně chce čůrat.

Nečekalas, že se jen o pár dní od totálního dna budeš cítit tak skvěle. Ten malý smutek je pořád v tobě a nechává studenou, vlezle vlhkou pachuť na všem, co děláš, a když se tetelíš nadšením, there's a hysyerical edge to it. Ale jinak je dobře.


After.

Něco jako kovový závan zvratků, netušíš, kde se pořád bere. Stejně jako tě matou povědomě sežvýkané tváře v davu, které najednou vidíš na každém kroku. Dnes už podruhé upadáš v metru do culivé dřímoty a na poslední chvíli se zarazíš, než začneš mluvit ze spaní. I tak se na tebe všichni divně dívají.

Poprvé v životě jsi nešla spát a teď vidíš nejen to, co není, ale i to, co se děje mezi půlnocí a ranní špičkou. Tohle město je živé i v noci v hodině útlumu, jako celek jede nonstop, nedbajíc na nějaké ty každonoční hromadné blackouty.

Lidi si myslí, že pijou proto, aby se bavili, ale ve skutečnosti to dělají proto, že jsou zoufalí. Stejně jako ty si na pozadí mysli s sebou nesou ten malý, mokře slaný smutek. Je schovaný za závěsem, který se hrozí co nevidět protrhnout, a vyčkává. Je to ten záchvěv brnění, co ti oběhne kolem zápěstí, když myšlenky rozprostřeš nebezpečně blízko propasti. Jsou to zježené chloupky podél páteře, svíravý závan chladu na boku, neviditelné prsty přidržujicí se na zlomek vteřiny tvého žaludku…

Coby ospalé harantě cestou domů vzpomínáš na výborné mojito od macho barmana, na parketové blbnutí se třídou, na tequilu s Bicmaníkem. A taky na to ještě předtím. Byl totiž ples. Maturitní. Tvůj.

"Máš moc hezký šaty," oznámila ti jedna z tříčlenného hloučku terciánek a koukala na tebe, jako kdyby to jen nerada přiznávala.

"To myslíš vážně?" zeptala ses jí podezíravě. "Tak teda… děkuju?"

T. byla u toho a jenom se zasmála, ale nic neřekla.

Koala zmodrala, hlásala lepenková písmena na trupech tvých spolužaček při závěrečné formaci předtančení. Nikdo to nepochopil, ale coby. Aspoň nějakou výhodu to tvoje obrečené netančení mělo: mohly jste si s T. (vy dvě liché) jako jediné z přihlížejících vychutnat bezpointový interní fórek. Nechť žije absurdní drámo.

Oslepená čočkami. Nástup Ministerstva švihlé chůze. "Narovnej se!" Třídní leze uprostřed parketu do spacáku. Třídní leze uprostřed parketu ze spacáku. Dobrodružná výprava za wifinou. Mince létají vzduchem a ohrožují lebky, nosy a oční bulvy. Sue se mi pokouší dohodit svého "kamaráda". (Utekla jsem.) Vykulený primát má tuhý límec, jen s námahou odolávám pokušení zabodnout mu stužku do krku. Nebudu mít jedinou pořádnou fotku, protože se všude zubím od ucha k uchu a nazpátek.
Já jsem Chňapík, maličký ALIGÁTOR, AAARGH.

Ani tě nenapadlo, že nepřišel David. Zapomínáš úspěšně.

Zkoušíš se nenechat rozhodit vědomím, že jediný, kdo o tebe jeví zájem, jsou tvůj pes, basák tvé vlastní kapely v podnapilém stavu a Kopírka z áčka, který to zkouší na každou a ani trochu nerozumí nonverbálně zakřičenému"ne".

Taťka vyráží do práce a ty se teprve vracíš z flámu. Čekají tě dvě hodiny spánku a pak psaní mailů, které musejí mít hlavu a patu. Svítá.




"Bouře je zpátky," nese se šeptem větrem mezi krystalky soli. Marie sedí s prázdným výrazem ve vysoké trávě a nechává těžké černé mraky, aby se kolem ní stáhly a spolykaly ji. Neutíká, ví, co přijde. Jen trošku je zvědavá, jestli budou tentokrát vichry tak silné, aby ji strhly do inkoustového moře.
"Máme to ale počasíčko," zasměje se klábosivě na palce u svých nohou a plácne sebou do písku.