V cukrové vatě

12. ledna 2013 v 14:37 | may, natěšená prvovolička |  O něco víc
Většinu času mám chuť zalézt do postele a kňourat. A zatím tu dřepím s bolehlavem a střídavě zatínám a povoluji levou pěst. Ne že by to něčemu pomáhalo, ale aspoň si potom připadám správně neuroticky.

Zdálo se mi, že jsem T. slyšela pronést moje jméno; tázavě, jako kdyby stála za mnou a chtěla mi něco říct uprostřed ticha. Takže fajn. Nejen, že píšu sama sobě maily a oči mám strnulé a zaseknuté v blbu, ale taky mi začínají halucinace.

Nespím, a když už, tak jen nesouvisle a chrápavě. Jsem otrok vlastního brnění nebo brnění mého mobilu. Už jsem klesla tak hluboko, že mi představa šestihodinového spánku zavání luxusem. Do mých občasných snů se navíc vkrádá přílišná posedlost BBC Merlinem. Pochybuji, že mi britština, zuby korunního prince Artuše a slashový potenciál seriálu, jenž od první epizody doslova křičel: SLASH ME!, stojí za to ponocování v týdnu před klasifikací, ale nedovedu si představit život bez nějaké té berličky.

"Když jsem v jednu ráno viděla, že jsi ještě online, říkala jsem si, že to bude dneska chtít kafe."

T. na mě kouká přes obří hrnek a já se držím své předražené pidiskleničky. Už jsem vzdala snahu udržet si přehled o tom, co vlastně blábolím.

"Co v jednu. Já pak šla spát až ve tři. Byla jsem tak vyřízená, že jsem neměla sílu jít si lehnout. To je úplně nejlepší druh prokrastinace."

T. jen zakroutí hlavou a s úšklebkem, který jasně říká zoufalče, si rýpne:

"Stejně tohle všechno děláš jen proto, abys mohla použít to slovo. Prokrastinace."

Tak jí radši vyprávím, jaký mám psychedelický počítač, protože dokud mu ještě docela neupadla obrazovka, neustále zrní, bliká šílenou, uřvanou windowsovou růžovou a přes veškeré černé plochy vrhá svislou červenou linku.

Tenhle týden jsem dělala ústní část Sprachdiplomu, ergo poslední čtvrtinu maturity z němčiny. Má příprava spočívala v nutkavém čtení fanfiction v angličtině, v poslouchání německého rapu, v jediném Impulsblattu, připraveném během pěti minut a spontánně oddrmoleném na hodině němčiny před měsícem, a v přípravě prezentace na poslední chvíli, při níž jsem si nemohla pomoct a pořád si lehala na podlahu. Zkouška, kterou nikdo nepochyboval, že zvládnu, mi nicméně prováděla podivné věci s žaludkem a já se nejvíc ze všeho chtěla jít zahrabat. Až na místě ze mě nervozita spadla a já mluvila a mluvila a v tu chvíli jsem byla vděčná za přežití pohovorů na Oxfordu. Přepnout mezi jazyky jsem nakonec dokázala, uklouzlo mi jedno jediné, nechutně britské so. Strhli mi bod za nudnou prezentaci, a němčinu teď můžu blaženě hodit za klobouk. (Vlastně to není tak strašný jazyk…)

A najednou bylo všechno strašně super a všichni na mě byli moc hodní a já jenom zářila a měla pocit, že jediné, co poslední dobou dává smysl, jsou kamarádi, protože mě vždycky zas a znovu překvapí tím, jak hrozně moc skvělí jsou. Drží mě nad vodou a já nemám tu sílu vylévat jim nevylévatelné malicherné starůstky té děravé dušinky ve mně, a tak se s nimi směju a daří se mi zapomenout. Večer po Sprachdiplomu zahrozilo, že na sebe budou mamka s mou učitelkou klavíru hnusné kvůli několika nedorozuměním, která jsem spoluzavinila, a já se rozbrečela na hodině, promiňte, bylo toho na mě dneska moc.

Z Oxfordu mi pořád ještě nedali vědět, kdo z nás je větší tragéd - jestli oni, že mě s mým přístupem berou, nebo já, že jsem doplatila na rýmičku.

"Stejně si říkám, že ať už to dopadne jakkoliv, hlavně, když budu mít o čem psát. A to já mám už teď."

"Vidět samu sebe jako postavu z románu, jakoby zvenčí - není to nějaká psychická porucha?"

"Myslíte depersonalizaci? Nebo derealizaci?"

"Ano, ano, to bude ono."

Ne, to stále ještě není hovor se školní psycholožkou, s myšlenkou na jejíž návštěvu si už delší dobu pohrávám (koneckonců, je placená za to, aby vyslechla kdejakou trapku). Tohle je, prosím pěkně, úryvek z půlhodinového klábosení u kopírky s naší profesorkou filozofie. Poučení: je lepší neutíkat před lidmi, kterým dlužím nějaké resty. Možná to vůbec tolik nehrotí a naopak mě rádi vyzpovídají a nechají si pogratulovat ke změně příjmení.

Jsem směšně zoufalecký svazeček psychopatologických příznaků, ze kterých se marně pokouším vyvodit vlastní diagnózu. Ale nejen, že se nevejdu do šatů na maturitní ples, já se nenapasuji ani do škatulek vlastní vědy. Jednou umřu na udušení se jídlem. Už kolikrát jsem k tomu byla nepěkně blízko. Anebo se postupně vytratím, až ze mě zbude jenom špetka melodramatičnosti.

Jediné, kvůli čemu si nemusím připadat jako ubožák, je, že poslouchám Radiohead a Placebo a La Roux, a přitom objevuji Bowieho a Zeppeliny a starý goth rock.

Někdy si připadám, jako kdybych žila dva docela odlišné životy zároveň. Ten první je plný nesmyslných obrazů a podobá se podivnému snu. V něm jsem ochromená a neschopná a zaseknutá v monotónních myšlenkových kruzích. Šlapu sama po sobě a jen se dívám na to, co zůstane ležet v prachu. Je mi se trošku líto, trošku sebou opovrhuji, ale spíš mi to všechno začíná být jedno, a to bolí nejvíc. Jako kdybych se stávala znechuceným, ale jinak nezúčastněným pozorovatelem dění ve vlastní hlavě - bez jakékoliv možnosti kontrolovat události a držet v řetězech svůj impulzivní limbický systém. Naopak vypínám vůli, nechávám život, ať mě nese, kam se mu zachce, a jenom čekám, kdy s tímhle přístupem skončím na samém dně. Strašně moc si přeju, abych si už konečně natloukla nos, protože taková pořádná rána do palice by mě mohla probrat a odrazit zpátky do ringu, ale nějak se mi nikdy nepodaří pokazit úplně všechno.

Druhý život, který žiju, je fajn. Skrznaskrz prolezlý prostou jistotou, že všechno nakonec nějak dopadne, že je ve skutečnosti všechno v pořádku, že "každej stav věcí trvá vždycky jen po určitou dobu". Život, kde jsem v pohodě a tvářím se, jako že jsem v pohodě, a pak se ohlížím na ty stále častější záchvaty neschopnosti mezitím a říkám si, že teď už stejně bude všechno lepší. Život, kde se nebojím vychutnávat si všechny ty Okamžiky na dosah mé ruky, kde se cítím doma, život, kde jsem ve svém živlu.


In my mind
And nailed into my heels
All the time
Killing what I feel.
And everything I touch
(All wrapped up in cotton wool)
(All wrapped up and sugar coated)
turns to stone.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.