Flashbacky 2012

2. ledna 2013 v 10:11 | may pijačka |  O něco víc
Silvestr v jedenácti lidech. Tahle společnost zavání předvídatelnou nudou a nezbývá nám, než se opít. Z mého okruhu přátel je přítomen akorát Bicmaník, od něhož se však bohužel mohu dočkat pouze příležitosti ke křenění. Přeju jim to, ale taky to ve mně probouzí mrší sklony a svůdné myšlenky typu Co kdyby to tu dneska někdo přehnal s alkoholem a o zbytek by se postaral magnetismus? Ale v jádru jsem dobráček a nedokázala bych zajít tak daleko. Pod slupkou schovávám sentiment a smysl pro spravedlnost generace odchované na pohádkách. Jako my všichni, jak se má zakrátko ukázat.
Co to tady, doprčic, provádíme? napadne mě a skoro se té absurdnosti musím smát. Koukat na videa z dětství mých spolužáků, na záznamy z jejich prvních chlastaček a na záběry vrtání čísi studny nechutně zavání důchodcovským předháněním se o to, kdo má hezčí vnoučata. Očividně všichni jednou byli malí, roztomilí a nahatí a měli ulítlé rodiče, kteří je zvěčňovali v těch nejobskurnějších situacích.
Při té zvrácené, děckofilní seanci ochutnám trochu od každého druhu bílého vína a proti vlastnímu přesvědčení si nechám nalít i morgana s colou. Jsem v pohodě. Pak vstanu a vydám se do kuchyně, svíjet se smíchy. Proč. Jako. První.
Zase.
??!
A už je veselo a všichni pijí, aniž by se dvakrát rozmýšleli, a já se najednou kamarádím i s třídní Blondýnou, která se všemu řinčivě směje, a potom jdu hrát s K. a s hostitelem na piano. Šestiručná improvizace. Škoda každé noty, která padne vedle, ale mínus na šestou dá dohromady plus, takže je to vlastně jedno.
Pak začne městské dítě z Uherského hradiště verbovat zájemce o šluka. Prohlásím, že se chci dívat. Pořád všem na všechno říkám, že se chci dívat, a lidi se divně dívají na mě. Teď ale sleduji, jak se tři telata, jejichž polonahé, sedmnáct let staré podobizny jsem ještě před pár hodinami sledovala nad vínem a brambůrky, společně pokoušejí "zhulit". Je to dost nuda. Skončí jen vysmátí jako můj bráška, když se mu v jedenáct nechce jít spát, a já ani nevím, jakže tedy tráva páchne, protože u toho Dvojče hází smradlavé petardy do záhonků.
Vrátím se a je tam blonďatý zubatý Bicmaník, aby mě pevně objal. Obejmu ho zpátky a přeju si, aby četl mezi řádky nevyřčeného a neexistujícího. On pak chodí a plácá lidi po zadku a já mu to nedokážu oplatit, což shodím na mindráky a tím jeden nový vynaleznu: mindrák z plácání lidí po pozadí. A on mě objímá znova a znova a blahopřeje mi k bůhvíčemu a dává mi pusy na tvář, jako kdybych byla návštěva a on stará teta, a shání se mnou spíž, abych mohla ochutnat jeho oblíbenou zelenou s mlékem, která chutná prostě jako listerin… s mlékem. A je to hnus, ale už to není.
"Jé, ty máš pásek, za kterej se dá dobře tahat!" raduji se a to už jsme oba zpátky v kuchyni mezi ostatními. Za to si vysloužím lechtavý útok, při kterém se mi snaží zvednout tričko, a tak se dostaneme k mému dalšímu, tentokrát původnímu mindráku z břicha. "To bude Lenička," oznámím hrdým maminkovským tónem a kryju se.
Píšu zprávy ostošest. Pro T. Může si za to sama, vždyť to ona mi navrhla, že ji můžu na Silvestra zahlcovat spamem, když se budu nudit. Zas taková nuda to tu není, ale ona si dovolila ochořet a válet se na prahu smrti doma, takže jí to patří. Jde se někam na kopec a já nechci, aspoň ne na kopec. Jako sorry, bude zima a oni určitě zapomněli šáňo. Hrají tu varhany a Dvojče žere chlebíčky a smrdí mu nohy.
Cestou mě zase někdo zkouší plácnout po zadku a já se bráním. Pak ho to přestane bavit. Jako kdyby mu něco zásadního došlo, Bicmaník vzkřikne: "Já ji miluju!" a rozeběhne se do přední části výpravy - za tou svou. To mě dojme. Myslím na to, že má zuby jako BBC verze prince Artuše.
Jsme na kopci. Svítí tu měsíc, ale ne celý, a Blondýna říká, že je to hezké. Já říkám, že je to hezké a smutné zároveň a je mi líto, že je mi líto, a headdesk. Tvrdím, že zbývá minuta padesát pět, ale to už je loni pryč a letos je tu a šáňo je všude.
Hymna.
Pak se všechno noří do černé mlhy a já jenom vím, že si sedám na trávník a hrozně nadávám na dva zdánlivě vrkavé asociály opodál.


Až někdy budete mít 1. 1. v jednu ráno existenciální krizi, nedívejte se na nebe.
"…Život je jenom sranda, nebo smutek. Chápeš, co tím chci říct?"
Na chvíli se odmlčím, pokusím se o to. "Myslím, že ano. Tohle je přesně důvod, proč chci studovat to, co chci studovat," dodám trochu mimo mísu.
"Štve mě, že tohle pozdějc svedu na opilost a zapomenu na to, ale přitom to pořád bude ve mně, pod povrchem, jenom si to nebudu chtít přiznat."
"Já si to budu pamatovat za tebe."
Stojíme venku na záhonku - já a Bicmaník. Jednu botu mám napůl zutou a hrozně se mi chce čůrat, ale to počká. Teď je tu někdo, kdo potřebuje odbornou psychofilní pomoc. Kromě toho čuchám příležitost k nevím čemu, ale vím, že ji nesmím zahodit.
Nejsem si jistá, jestli jsem dobrý člověk na zahánění strachů z pomíjivosti.
"Já vím, že je občas život na hovno a nedává žádnej smysl a že všichni jednou umřem a zbudou z nás jenom bílý kosti nahromaděný na rodinnejch hřbitovech. A vím, že tohle asi nezní moc uklidňujícně. Ale jednou za čas přijdou v životě takový Okamžiky, který za to stojej. Když někde jsi s někým, na kom ti záleží, a jsi rád prostě za to, že tam je ten člověk s tebou, a v tu chvíli nic víc od života nechceš, protože ten pocit překoná všechno ostatní."
Přestane se na chvíli dívat na hvězdy a otočí se ke mně. Doufám, že to, co říkám, nezní nějak jinak, než bych chtěla, ale vím, že ačkoli moje teatrální opilé blábolení nikam nevede a postrádá správné gramatické konstrukce, řekla jsem, co jsem potřebovala říct.
"To máš pravdu," připustí.
"Jdu konečně na ten záchod." Směje se.
Když se vrátím, pořád tam stojí, s očima v oblacích a oblaky v očích.
"Půjdeš dovnitř?"
"Když's tu nebyla, povídal jsem si sám pro sebe a říkal jsem strašný blbosti."
"To nevadí, nikdo tě neslyšel," uklidňuji ho a zase jednou doufám, že ho právě ta skutečnost neuvrhne do ještě horší krize.
Sedíme v předsíni a ani nevím jak, najednou mu vyprávím o tom, jak mi umřel děda. Překvapuje mě, že se v tomhle stavu ještě pořád zvládáme aspoň trochu poslouchat.
"Začínám střízlivět," postěžuje si. Jsem na tom stejně: hrozí, že za chvíli ztratím odvahu mluvit a bude ze mě zase zamindrákovaná upjatice. Nechci. Uvědomím si, že je mi zima.
Objala jsem letos už všechny, kdo se mi dostali do rukou, ale jeho ještě ne. Tuhle terapii jsem přenechala jeho dívence. Nejsem si ale jistá, nakolik se ona dokáže vypořádat s podobnými stavy mysli; jak moc se mu dokáže přiblížit v tomhle ohledu. Pak si vzpomenu na to, jak mě před chvílí skoro rozbrečel jeho výlev na záhonku a zastydím se. Jak chci s takovými případy přicházet do styku denně, když ve mně hrají na citlivé struny?
Trochu mě obejme. Pak se ozvou kroky a vtrhne sem trávová trojka. Zahanbeně se od Bicmaníka odtáhnu. O nic nejde, ale jako už celý večer se bojím, abych nijak neublížila jeho vztahu. Ale zdá se, že on se nebojí ničeho. Ti dva si navzájem důvěřují a to mě fascinuje.
A už je to zase sranda a já skončím jako iniciátor teologické diskuse mezi K. a Blondýnou vedle piana. Připadám si jako Merlin, protože jsem jedno velké ucho na všechny sentimentální proslovy. Jen chvílemi neudržím pozornost. Jakmile mě přestanou bavit, bez omluvy se vytratím.
Trochu chuť házet sebou o zem a trochu objímat a trochu psát T. a trochu řešit existenciální krize a K.ova půlnoční setkání s Bohem, ale nejvíc se chci zachumlat do bundy a sedět, kde sedím, a mít zimu na nohy.
Kdo kde bude spát? Snažím se vyhnout Dvojčatovým smrdutým nohám a nechat si Bicmaníkovu bundu a spálený ukazováček. Vychutnávám si tu ostrou, palčivou bolest. Můžu si za ni sama, protože jsem truhlík. Koho to kdy napadlo, sahat holou rukou na čerstvě dohořelou prskavku? Budu mít další jizvu a nadosmrti nečitelný otisk prstu. Vždycky, když se na něj podívám, uvidím Silvestr 2012.
Zanadávám hostiteli, když se opováží na dobrou noc úpět Hurt od Johnnyho Cashe, a sama si ho pustím do sluchátek. Usnu téměř okamžitě.


První, koho ráno vidím, je Bicmaník na cestě do koupelny. Zavřu oči, když se vrací, zatvářím se pitomě a předstírám, že jsem se právě probudila. Vzhůru nohama se na mě usměje. Úsměv mu váhavě vrátím.


Kolik si toho ze včerejška pamatuješ? Život možná je sranda nebo smutek, ale mezitím existuje padesát odstínů šedi, víš? Šťastný nový rok.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lady I. Lady I. | Web | 2. ledna 2013 v 21:48 | Reagovat

Byla by to super povídka, kdyby to nebyla tak moc pravda.
Kdybych neměla tak otravnou škytavku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.