Leden 2013

Sentimentál

28. ledna 2013 v 0:09 | tygr may |  O něco víc
15
Schrödingerova kočka je mrtvá, ať žije tygr!
Aneb sova z mých osobních Bradavic dorazila pouze s vyjádřením upřímné soustrasti...
Stane se.


25
Houby horká sprcha, tohle je půlnoční akupunktura zátylku. Zkouším si párou vystřelit mozek z hlavy, abych si s ním mohla čvachtavě kutálet po dlaždičkách. Asi se mi co nevidět zavaří vnitřnosti, ale třesu se zimou. Dnes v noci překonávám osobní teplotní rekordy.

26
Po rýmičkovitém návratu z hor jdu volit a pak se mi chce hodně zvracet.

27
Chce se mi omotat se kolem žebřin a spát. Po několika hodinách nacvičování maturitního předtančení mě docela omrzelo, rozplývat se nad svými bromantickými spolužáky, kteří z nudy blbnou stejně, jako když jim bylo dvanáct. Už mě ani moc nebaví zírat na toho, který má zuby jako princ Artuš z BBC Merlina, a pak na sebe koulet očima s panem Modré tričko, kdykoli k sobě první zmíněný přivine milou.

Mám chuť říct panu Modré tričko, že má nohy jako kůň a vypadá jako pštros. Mám chuť obejmout DJe Stenyho, protože mi ve svetru připomíná medvídka. Mám chuť poprosit si Zubatého o fotky, na kterých se polonahý zakusuje do rozličných vlastních končetin. Ale T. by se mi hrozně smála a vůbec by to nikdo nenesl dobře, tak radši poslušně kroužím pánví do osmičky.

28
Jednou budu muset utéct před těmi, které mám nejradši, protože mít ráda vždycky bolí. Mám ale čas, a tak si zatím zalezu pod peřinu s Rádiovou hlavou a nechám náš fandom, aby se chvíli psal beze mě. Dokud mi srdce nepravidelně chrastí v hrudi, je to ještě dobré.

A kromě toho jsem tygr.

Ventilace vprostřed předpololetních shonů

14. ledna 2013 v 21:30 | Holy Woody May |  Básně
přecpaná palačinkami jsem jen Schrödingerova kočka
docela na cestě do širého světa
a přitom navždycky zapadlá v útulné noře
Amerricans, my dear sweet Amerricans, why do you get so hollywoody?
naskočím na první vlak, co pojede kolem
a na první zastávce chytnu první jiný spoj
koloběh zrady zrady zrady jako Sabina
a kdo je potom můj klobouk?
nikde nenajdu to, co je schované ve mně
pokusy plánovat troskotají
až na slashové povídky
já k žití nevhodná dámička co si rozpižlala prst pilkou jako housku
Cožpak někdy mám NEnebezpečnou náladu?
znám tě osmý rok a stejně jsem kde jsem
zírám jako uhranutá
a moje mysl tě bez mrknutí obteče a usadí se ti v podkolenní jamce
není to špatná představa
zase jednou beru to, co se nabízí, ač jde o hubu
a moje slabost se převrací a zvrací do jiných rozměrů
ona byla závrať a ty jsi moje slabost
prý jsem se jen neodvážila
ale tady nejde o neodvahu
tady jde o příliš brzké prohlédnutí iluze
a o ta nechutná Kdyby
slova spoluutvářejí realitu
ale Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.
stejně jsem jenom kamarádka,
ta na kterou můžeš anglicky vyplazovat jazyk
ta na kterou můžeš mrkat, až ti upadne půlka obličeje
ta kterou můžeš zlechtat místo pozdravu
ta která tě občas rozesměje na fac-e-booku
ta která tě semtam projistotu pošle doněkam
ta která vždycky poslouchá, aby se měla čemu smát,
a visí.
A taky ta, co nakonec odjede pryč, takže to stejně nemá cenu, protože ať udělám, co udělám, bude to špatně, a v tom je ten Schrödinger.

Šmarjágotetojezasebiftek. Kdyby tohle četla T. Nu což, stává se. Jsem to celá já. Pořád ta samá, jako už od prima časů. Pořád tatáž, celý ty léta. S poodrhnutou kamufláží. Mluví o něčem, co se teprve stává její pravdou. Mistryně autosugesce. Naivka. Nezdravě nezdravá sama k sobě. Trapně upřímná.
Možná to smažu.

Tahle písnička mě teď hrozně fascinuje:

V cukrové vatě

12. ledna 2013 v 14:37 | may, natěšená prvovolička |  O něco víc
Většinu času mám chuť zalézt do postele a kňourat. A zatím tu dřepím s bolehlavem a střídavě zatínám a povoluji levou pěst. Ne že by to něčemu pomáhalo, ale aspoň si potom připadám správně neuroticky.

Zdálo se mi, že jsem T. slyšela pronést moje jméno; tázavě, jako kdyby stála za mnou a chtěla mi něco říct uprostřed ticha. Takže fajn. Nejen, že píšu sama sobě maily a oči mám strnulé a zaseknuté v blbu, ale taky mi začínají halucinace.

Nespím, a když už, tak jen nesouvisle a chrápavě. Jsem otrok vlastního brnění nebo brnění mého mobilu. Už jsem klesla tak hluboko, že mi představa šestihodinového spánku zavání luxusem. Do mých občasných snů se navíc vkrádá přílišná posedlost BBC Merlinem. Pochybuji, že mi britština, zuby korunního prince Artuše a slashový potenciál seriálu, jenž od první epizody doslova křičel: SLASH ME!, stojí za to ponocování v týdnu před klasifikací, ale nedovedu si představit život bez nějaké té berličky.

"Když jsem v jednu ráno viděla, že jsi ještě online, říkala jsem si, že to bude dneska chtít kafe."

T. na mě kouká přes obří hrnek a já se držím své předražené pidiskleničky. Už jsem vzdala snahu udržet si přehled o tom, co vlastně blábolím.

"Co v jednu. Já pak šla spát až ve tři. Byla jsem tak vyřízená, že jsem neměla sílu jít si lehnout. To je úplně nejlepší druh prokrastinace."

T. jen zakroutí hlavou a s úšklebkem, který jasně říká zoufalče, si rýpne:

"Stejně tohle všechno děláš jen proto, abys mohla použít to slovo. Prokrastinace."

Tak jí radši vyprávím, jaký mám psychedelický počítač, protože dokud mu ještě docela neupadla obrazovka, neustále zrní, bliká šílenou, uřvanou windowsovou růžovou a přes veškeré černé plochy vrhá svislou červenou linku.

Tenhle týden jsem dělala ústní část Sprachdiplomu, ergo poslední čtvrtinu maturity z němčiny. Má příprava spočívala v nutkavém čtení fanfiction v angličtině, v poslouchání německého rapu, v jediném Impulsblattu, připraveném během pěti minut a spontánně oddrmoleném na hodině němčiny před měsícem, a v přípravě prezentace na poslední chvíli, při níž jsem si nemohla pomoct a pořád si lehala na podlahu. Zkouška, kterou nikdo nepochyboval, že zvládnu, mi nicméně prováděla podivné věci s žaludkem a já se nejvíc ze všeho chtěla jít zahrabat. Až na místě ze mě nervozita spadla a já mluvila a mluvila a v tu chvíli jsem byla vděčná za přežití pohovorů na Oxfordu. Přepnout mezi jazyky jsem nakonec dokázala, uklouzlo mi jedno jediné, nechutně britské so. Strhli mi bod za nudnou prezentaci, a němčinu teď můžu blaženě hodit za klobouk. (Vlastně to není tak strašný jazyk…)

A najednou bylo všechno strašně super a všichni na mě byli moc hodní a já jenom zářila a měla pocit, že jediné, co poslední dobou dává smysl, jsou kamarádi, protože mě vždycky zas a znovu překvapí tím, jak hrozně moc skvělí jsou. Drží mě nad vodou a já nemám tu sílu vylévat jim nevylévatelné malicherné starůstky té děravé dušinky ve mně, a tak se s nimi směju a daří se mi zapomenout. Večer po Sprachdiplomu zahrozilo, že na sebe budou mamka s mou učitelkou klavíru hnusné kvůli několika nedorozuměním, která jsem spoluzavinila, a já se rozbrečela na hodině, promiňte, bylo toho na mě dneska moc.

Z Oxfordu mi pořád ještě nedali vědět, kdo z nás je větší tragéd - jestli oni, že mě s mým přístupem berou, nebo já, že jsem doplatila na rýmičku.

"Stejně si říkám, že ať už to dopadne jakkoliv, hlavně, když budu mít o čem psát. A to já mám už teď."

"Vidět samu sebe jako postavu z románu, jakoby zvenčí - není to nějaká psychická porucha?"

"Myslíte depersonalizaci? Nebo derealizaci?"

"Ano, ano, to bude ono."

Ne, to stále ještě není hovor se školní psycholožkou, s myšlenkou na jejíž návštěvu si už delší dobu pohrávám (koneckonců, je placená za to, aby vyslechla kdejakou trapku). Tohle je, prosím pěkně, úryvek z půlhodinového klábosení u kopírky s naší profesorkou filozofie. Poučení: je lepší neutíkat před lidmi, kterým dlužím nějaké resty. Možná to vůbec tolik nehrotí a naopak mě rádi vyzpovídají a nechají si pogratulovat ke změně příjmení.

Jsem směšně zoufalecký svazeček psychopatologických příznaků, ze kterých se marně pokouším vyvodit vlastní diagnózu. Ale nejen, že se nevejdu do šatů na maturitní ples, já se nenapasuji ani do škatulek vlastní vědy. Jednou umřu na udušení se jídlem. Už kolikrát jsem k tomu byla nepěkně blízko. Anebo se postupně vytratím, až ze mě zbude jenom špetka melodramatičnosti.

Jediné, kvůli čemu si nemusím připadat jako ubožák, je, že poslouchám Radiohead a Placebo a La Roux, a přitom objevuji Bowieho a Zeppeliny a starý goth rock.

Někdy si připadám, jako kdybych žila dva docela odlišné životy zároveň. Ten první je plný nesmyslných obrazů a podobá se podivnému snu. V něm jsem ochromená a neschopná a zaseknutá v monotónních myšlenkových kruzích. Šlapu sama po sobě a jen se dívám na to, co zůstane ležet v prachu. Je mi se trošku líto, trošku sebou opovrhuji, ale spíš mi to všechno začíná být jedno, a to bolí nejvíc. Jako kdybych se stávala znechuceným, ale jinak nezúčastněným pozorovatelem dění ve vlastní hlavě - bez jakékoliv možnosti kontrolovat události a držet v řetězech svůj impulzivní limbický systém. Naopak vypínám vůli, nechávám život, ať mě nese, kam se mu zachce, a jenom čekám, kdy s tímhle přístupem skončím na samém dně. Strašně moc si přeju, abych si už konečně natloukla nos, protože taková pořádná rána do palice by mě mohla probrat a odrazit zpátky do ringu, ale nějak se mi nikdy nepodaří pokazit úplně všechno.

Druhý život, který žiju, je fajn. Skrznaskrz prolezlý prostou jistotou, že všechno nakonec nějak dopadne, že je ve skutečnosti všechno v pořádku, že "každej stav věcí trvá vždycky jen po určitou dobu". Život, kde jsem v pohodě a tvářím se, jako že jsem v pohodě, a pak se ohlížím na ty stále častější záchvaty neschopnosti mezitím a říkám si, že teď už stejně bude všechno lepší. Život, kde se nebojím vychutnávat si všechny ty Okamžiky na dosah mé ruky, kde se cítím doma, život, kde jsem ve svém živlu.


In my mind
And nailed into my heels
All the time
Killing what I feel.
And everything I touch
(All wrapped up in cotton wool)
(All wrapped up and sugar coated)
turns to stone.

Na slovíčko s hypokrytcem

6. ledna 2013 v 13:56 | may, bankovní lupička |  Básně
A/N: Rating T pro všechny ty vulgarismy, které mě napadaly o půl druhé ráno. Odpusťte.

Slova jsou nahovno. Nikdy nic nevystihnou.
Slova jsou hajzlové a dezertovaný kachny nad rybníkem.
Slova jsou zcela nedostačující nakousnutí horký kaše.
Slova mě serou.
Slova nikdy nikdy nikdy nebudou sahat ani po paty osobní skutečnosti.
Slova jsou náhražky, ukazatelé po stranách cesty.
Slova jsou závany něčeho, co už dovonělo.
Nebo dopáchlo a už sem nikdy nepáchne.
Slova jsou jenom slátaniny neuronovejch synapsí a inkoustu a binárního kódu a zvukovejch vln.
Slova jsou hajzlové a nejukecanější prázdna.
Slova jsou manipulátoři.
Slova stojí za zlámanou hnátu babizny Bačkorky.
A jedinej lék na slova
Je článek na blogu, se kterým se moříš několik hodin a pak ho zapomeneš uložit.
To pak nemáš už vůbec nic
Co bys chtěla říct
Než jenom jedno nekonečně velký, upatlaný, frustrací přesolený kurva.

Because I'm climbing up the walls again.


"…tady chce někdo pryč domů."

Flashbacky 2012

2. ledna 2013 v 10:11 | may pijačka |  O něco víc
Silvestr v jedenácti lidech. Tahle společnost zavání předvídatelnou nudou a nezbývá nám, než se opít. Z mého okruhu přátel je přítomen akorát Bicmaník, od něhož se však bohužel mohu dočkat pouze příležitosti ke křenění. Přeju jim to, ale taky to ve mně probouzí mrší sklony a svůdné myšlenky typu Co kdyby to tu dneska někdo přehnal s alkoholem a o zbytek by se postaral magnetismus? Ale v jádru jsem dobráček a nedokázala bych zajít tak daleko. Pod slupkou schovávám sentiment a smysl pro spravedlnost generace odchované na pohádkách. Jako my všichni, jak se má zakrátko ukázat.
Co to tady, doprčic, provádíme? napadne mě a skoro se té absurdnosti musím smát. Koukat na videa z dětství mých spolužáků, na záznamy z jejich prvních chlastaček a na záběry vrtání čísi studny nechutně zavání důchodcovským předháněním se o to, kdo má hezčí vnoučata. Očividně všichni jednou byli malí, roztomilí a nahatí a měli ulítlé rodiče, kteří je zvěčňovali v těch nejobskurnějších situacích.
Při té zvrácené, děckofilní seanci ochutnám trochu od každého druhu bílého vína a proti vlastnímu přesvědčení si nechám nalít i morgana s colou. Jsem v pohodě. Pak vstanu a vydám se do kuchyně, svíjet se smíchy. Proč. Jako. První.
Zase.
??!
A už je veselo a všichni pijí, aniž by se dvakrát rozmýšleli, a já se najednou kamarádím i s třídní Blondýnou, která se všemu řinčivě směje, a potom jdu hrát s K. a s hostitelem na piano. Šestiručná improvizace. Škoda každé noty, která padne vedle, ale mínus na šestou dá dohromady plus, takže je to vlastně jedno.
Pak začne městské dítě z Uherského hradiště verbovat zájemce o šluka. Prohlásím, že se chci dívat. Pořád všem na všechno říkám, že se chci dívat, a lidi se divně dívají na mě. Teď ale sleduji, jak se tři telata, jejichž polonahé, sedmnáct let staré podobizny jsem ještě před pár hodinami sledovala nad vínem a brambůrky, společně pokoušejí "zhulit". Je to dost nuda. Skončí jen vysmátí jako můj bráška, když se mu v jedenáct nechce jít spát, a já ani nevím, jakže tedy tráva páchne, protože u toho Dvojče hází smradlavé petardy do záhonků.
Vrátím se a je tam blonďatý zubatý Bicmaník, aby mě pevně objal. Obejmu ho zpátky a přeju si, aby četl mezi řádky nevyřčeného a neexistujícího. On pak chodí a plácá lidi po zadku a já mu to nedokážu oplatit, což shodím na mindráky a tím jeden nový vynaleznu: mindrák z plácání lidí po pozadí. A on mě objímá znova a znova a blahopřeje mi k bůhvíčemu a dává mi pusy na tvář, jako kdybych byla návštěva a on stará teta, a shání se mnou spíž, abych mohla ochutnat jeho oblíbenou zelenou s mlékem, která chutná prostě jako listerin… s mlékem. A je to hnus, ale už to není.
"Jé, ty máš pásek, za kterej se dá dobře tahat!" raduji se a to už jsme oba zpátky v kuchyni mezi ostatními. Za to si vysloužím lechtavý útok, při kterém se mi snaží zvednout tričko, a tak se dostaneme k mému dalšímu, tentokrát původnímu mindráku z břicha. "To bude Lenička," oznámím hrdým maminkovským tónem a kryju se.
Píšu zprávy ostošest. Pro T. Může si za to sama, vždyť to ona mi navrhla, že ji můžu na Silvestra zahlcovat spamem, když se budu nudit. Zas taková nuda to tu není, ale ona si dovolila ochořet a válet se na prahu smrti doma, takže jí to patří. Jde se někam na kopec a já nechci, aspoň ne na kopec. Jako sorry, bude zima a oni určitě zapomněli šáňo. Hrají tu varhany a Dvojče žere chlebíčky a smrdí mu nohy.
Cestou mě zase někdo zkouší plácnout po zadku a já se bráním. Pak ho to přestane bavit. Jako kdyby mu něco zásadního došlo, Bicmaník vzkřikne: "Já ji miluju!" a rozeběhne se do přední části výpravy - za tou svou. To mě dojme. Myslím na to, že má zuby jako BBC verze prince Artuše.
Jsme na kopci. Svítí tu měsíc, ale ne celý, a Blondýna říká, že je to hezké. Já říkám, že je to hezké a smutné zároveň a je mi líto, že je mi líto, a headdesk. Tvrdím, že zbývá minuta padesát pět, ale to už je loni pryč a letos je tu a šáňo je všude.
Hymna.
Pak se všechno noří do černé mlhy a já jenom vím, že si sedám na trávník a hrozně nadávám na dva zdánlivě vrkavé asociály opodál.


Až někdy budete mít 1. 1. v jednu ráno existenciální krizi, nedívejte se na nebe.
"…Život je jenom sranda, nebo smutek. Chápeš, co tím chci říct?"
Na chvíli se odmlčím, pokusím se o to. "Myslím, že ano. Tohle je přesně důvod, proč chci studovat to, co chci studovat," dodám trochu mimo mísu.
"Štve mě, že tohle pozdějc svedu na opilost a zapomenu na to, ale přitom to pořád bude ve mně, pod povrchem, jenom si to nebudu chtít přiznat."
"Já si to budu pamatovat za tebe."
Stojíme venku na záhonku - já a Bicmaník. Jednu botu mám napůl zutou a hrozně se mi chce čůrat, ale to počká. Teď je tu někdo, kdo potřebuje odbornou psychofilní pomoc. Kromě toho čuchám příležitost k nevím čemu, ale vím, že ji nesmím zahodit.
Nejsem si jistá, jestli jsem dobrý člověk na zahánění strachů z pomíjivosti.
"Já vím, že je občas život na hovno a nedává žádnej smysl a že všichni jednou umřem a zbudou z nás jenom bílý kosti nahromaděný na rodinnejch hřbitovech. A vím, že tohle asi nezní moc uklidňujícně. Ale jednou za čas přijdou v životě takový Okamžiky, který za to stojej. Když někde jsi s někým, na kom ti záleží, a jsi rád prostě za to, že tam je ten člověk s tebou, a v tu chvíli nic víc od života nechceš, protože ten pocit překoná všechno ostatní."
Přestane se na chvíli dívat na hvězdy a otočí se ke mně. Doufám, že to, co říkám, nezní nějak jinak, než bych chtěla, ale vím, že ačkoli moje teatrální opilé blábolení nikam nevede a postrádá správné gramatické konstrukce, řekla jsem, co jsem potřebovala říct.
"To máš pravdu," připustí.
"Jdu konečně na ten záchod." Směje se.
Když se vrátím, pořád tam stojí, s očima v oblacích a oblaky v očích.
"Půjdeš dovnitř?"
"Když's tu nebyla, povídal jsem si sám pro sebe a říkal jsem strašný blbosti."
"To nevadí, nikdo tě neslyšel," uklidňuji ho a zase jednou doufám, že ho právě ta skutečnost neuvrhne do ještě horší krize.
Sedíme v předsíni a ani nevím jak, najednou mu vyprávím o tom, jak mi umřel děda. Překvapuje mě, že se v tomhle stavu ještě pořád zvládáme aspoň trochu poslouchat.
"Začínám střízlivět," postěžuje si. Jsem na tom stejně: hrozí, že za chvíli ztratím odvahu mluvit a bude ze mě zase zamindrákovaná upjatice. Nechci. Uvědomím si, že je mi zima.
Objala jsem letos už všechny, kdo se mi dostali do rukou, ale jeho ještě ne. Tuhle terapii jsem přenechala jeho dívence. Nejsem si ale jistá, nakolik se ona dokáže vypořádat s podobnými stavy mysli; jak moc se mu dokáže přiblížit v tomhle ohledu. Pak si vzpomenu na to, jak mě před chvílí skoro rozbrečel jeho výlev na záhonku a zastydím se. Jak chci s takovými případy přicházet do styku denně, když ve mně hrají na citlivé struny?
Trochu mě obejme. Pak se ozvou kroky a vtrhne sem trávová trojka. Zahanbeně se od Bicmaníka odtáhnu. O nic nejde, ale jako už celý večer se bojím, abych nijak neublížila jeho vztahu. Ale zdá se, že on se nebojí ničeho. Ti dva si navzájem důvěřují a to mě fascinuje.
A už je to zase sranda a já skončím jako iniciátor teologické diskuse mezi K. a Blondýnou vedle piana. Připadám si jako Merlin, protože jsem jedno velké ucho na všechny sentimentální proslovy. Jen chvílemi neudržím pozornost. Jakmile mě přestanou bavit, bez omluvy se vytratím.
Trochu chuť házet sebou o zem a trochu objímat a trochu psát T. a trochu řešit existenciální krize a K.ova půlnoční setkání s Bohem, ale nejvíc se chci zachumlat do bundy a sedět, kde sedím, a mít zimu na nohy.
Kdo kde bude spát? Snažím se vyhnout Dvojčatovým smrdutým nohám a nechat si Bicmaníkovu bundu a spálený ukazováček. Vychutnávám si tu ostrou, palčivou bolest. Můžu si za ni sama, protože jsem truhlík. Koho to kdy napadlo, sahat holou rukou na čerstvě dohořelou prskavku? Budu mít další jizvu a nadosmrti nečitelný otisk prstu. Vždycky, když se na něj podívám, uvidím Silvestr 2012.
Zanadávám hostiteli, když se opováží na dobrou noc úpět Hurt od Johnnyho Cashe, a sama si ho pustím do sluchátek. Usnu téměř okamžitě.


První, koho ráno vidím, je Bicmaník na cestě do koupelny. Zavřu oči, když se vrací, zatvářím se pitomě a předstírám, že jsem se právě probudila. Vzhůru nohama se na mě usměje. Úsměv mu váhavě vrátím.


Kolik si toho ze včerejška pamatuješ? Život možná je sranda nebo smutek, ale mezitím existuje padesát odstínů šedi, víš? Šťastný nový rok.