Prosinec 2012

Éro letí, nemá děti...

30. prosince 2012 v 0:01 | may (z)povídavá |  Deset dní
U Říjnové na blogu skončilo mé jméno na listině ukrutné přeposílačky a já právě potřebovala zapomenout na Sprachdiplomy, jejich zapíjení a kouř, kterého jsem měla plný hrudní koš. Slíbila jsem si, že se pokusím odpovídat vážně a souvisle. (Kdo mi tohle uvěří?) Myslím, že není na škodu, občas nechat pitvat jiné, ne jen se pořád válet v tomtéž vyhřátém bahýnku, na které už jsou můj mozek i jeho posluchači zvyklí...
(Dodatek: Dopsáno téměř s měsíčním zpožděním.)
Pro pravidla cituji Mengano:
"Předložím zde 11 otázek a požádám 11 blogerů, zda budou ochotni mi na ně odpovědět. Blogeři, kteří mne vyslyší, na otázky odpoví na svém blogu. Pokud budou chtít, nechají mi u mne v komentářích vzkaz, abych se mohla dojít na jejich dílo podívat.
Jakmile budou hotovi s odpověďmi, měli by sami vymyslet dalších 11 otázek a oslovit 11 blogerů... a letadlo nám letí. Samozřejmě je možné, že některý bloger bude vyzván k odpovědím opakovaně z různých stran, takže záleží jen na něm, kdy se z toho zblázní."

A teď už otázky, jak mi byly položeny:

1. "Zakázaná" láska je věčné téma všemožných knih a filmů a je určitý seznam lidí, do kterých byste se rozhodně neměli zamilovat. Třeba učitel, nadřízený, kamarádčin přítel, přítel vaší mámy, máma/táta vaší kamarádky, vzdálení příbuzní... Jak byste ale reagovali, kdyby se vám to stalo?
Myslím, že porušování nějakých společenských morálních norem - jako že učitelé, nadřízení, vzdálení příbuzní, mladší kluci, holky (pro nás, které jsme nudně hetero) jsou tabu - rozhodně není tak moc na škodu. Nanejvýš tak na tu pachatelovu. Když se zamilujete do někoho, do koho nemáte, přinejhorším z toho bude vaše osobní ostuda, navíc vám může vaše nebohá oběť trochu zkomplikovat život, má-li k tomu pravomoce. Pokud to je vzájemné, malér z toho mají oba, ale lásce člověk (prý) neporučí.
Pro mě je právě ta pachatelova škoda docela silný argument. Hrozně mi záleží na tom, co si o mně ostatní lidé myslí (tak moc, až většina neví, co si o mně má myslet), a proto tak jako tak zůstanu zticha. A pak jednou bouchnu a je z toho průšvih.
V případě, že se zamilujete do někoho, kdo "patří" někomu jinému, je to trochu jiné. Dost mě štve, že se vždycky kamarádím alespoň s jednou osobou, která už otestovala všechny chlapce z našeho společného okruhu přátel (včetně těch, u kterých je podezření na přihřátost, slint), takže mi je prostě blbé je "zkoušet" taky.
Moje morální zábrany jsou natolik silné, že by mi v kombinaci s už tak spíše nízkým sebevědomím ohledně potenciálních protějšků prostě a jednoduše nedovolily, cokoliv podniknout. Jen bych vyšilovala a nikdo by to neřešil, protože já něco řeším v jednom kuse i za ostatní.

2. Proč si myslíte, že vznikají předsudky? O černoších, o muslimech, o homosexuálech, o modelkách, blondýnách o o o nevim čem ještě...
Předsudky jsou nezdravě rozvinuté škatulky a bez škatulkování bychom se ve společnosti jen těžko orientovali. Vznikají prostě na základě odlišností a charakteristických znaků. A odlišnosti často vyvolávají nevoli, protože, ať si pozérští umělci a sociopati říkají cokoli, člověk je tvor stádový a s tím se pojí i jeho touha po normálnosti, i kdyby tato normálnost spočívala v ražení sloganu "Narodil ses jako originál, nezemři jako kopie!". Kdo je jiný, cizí, ten vzbuzuje podezření a ostražitost.

3. Na ulicí uvidíte ležet pětistovku. Co uděláte?
Postavím se o kus dál a budu se na ni dívat, jestli se pro ni někdo nevrátí, v domění, že si ji v opačném případě vezmu sama. A mezitím přiběhne někdo mazanější a vyfoukne mi ji před očima.

4. Máte chuť být občas trochu rebel a udělat něco, co se "nedělá" či prostě neočekává?
Já mám chutí, až to není hezké. Od neodolatelných představ jen tak bezdůvodně u nedělního oběda utopit taťkův mobil ve sklenici s vodou, přes tancování na autobusové zastávce, až po bezdůvodný útěk z domova se spacákem a penězi, původně určenými na autoškolu. Ale většinou své choutky ovládnu a nepředvídatelnost udržuji ve zdravé míře. (Bitch please!)

5. Sbíráte něco? Od vypsaných propisek přes pohledy, svíčky, voňavky až po pivní tácky, samolepky a hrníčky...
Obaly od čokolád, gumové kachničky, brožurky a lístky z výletů a kulturních akcí.

6. Jak byste reagovali, kdybyste přišli domů a chodba by byla posypaná okvětními lístky růží až k posteli?
Vzhledem k tomu, že bydlím s rodiči a bratrem, bych se asi dost vyděsila. Třískla bych sebou na postel a bádala, kdo to mohl spáchat. A zkoušela bych vyzvídat od svých spolubydlících i všemožných známých, jestli s tím nemají něco společného. A pak bych si to vyfotila na mobil. Ano, velice kreativní.

7. Máte představu o svém poprvé? Prvním sexu, aby bylo jasno. Případně, pokud už to máte za sebou, měli jste představu a jak to dopadlo?
Ha, k tomuto tématu se na svém vesměs platonickém blogu moc nevyjadřuji. Po pravdě řečeno si snažím nedělat žádné iluze a od prvních pokusů v této oblasti si nic závratného neslibovat. Koneckonců, jak jsem se dočetla v odborné literatuře (rozuměj bravíčka a romány Stanislava Rudolfa, muhaha) a doslechla od kamarádek, napoprvé to často za moc nestojí, navíc se to nemusí tak docela povést a hlavně se ve většině případů nejedná o "správnou" osobu.
Nemám tedy zrovna vyhraněné představy. Každopádně bych ale byla ráda, abych se pro to nerozhodla čistě pudově, ale jednala tak, že bych toho nemusela později litovat ani z racionálního hlediska. Chtěla bych, aby mi za to ten člověk stál, abych mu mohla důvěřovat a abych ho měla hodně ráda. Ráda bych u toho byla střízlivá, nebo aspoň ne docela namol. A samozřejmě se nehodlám nechat odprásknout.
Nesmí u toho hrát Daft Punk. (Facepalm.) Teda… zrovna by nemusel. (Headdesk.) (Odpusťte interní fórek, stejně vyzní naprázdno.)

8. Jaký máte zlozvyk?
Těch je. Za zmínku stojí sezení ve školní lavici s taškou na klíně a hrbatými zády, mnutí si čela mezi obočími a hraní si se rty právě tak, jako to dělá mamka. Dále čtení brakové fanfiction a koukání na seriály v dobách, kdy akutně potřebuji pracovat na několika veledůležitých záležitostech. Shipování všeho a všech. Stalkování jiných bloggerů. Poslouchání hudby i přesto, že mě uši ukrutně bolí ze sluchátek. Vyžírání kuchyně, kdykoli se v ní octnu bez dozoru.

9. Chtěli byste vrátit čas nebo změnit nějakou drobnost ve své minulosti?
Snad jen bych ráda řekla svému sedmnáctiletému já, ať se vypořádá s neschopností sebekontroly dřív, než nastoupí do maturitního ročníku.

10. Nechali byste se od člověka, kterého milujete, nafotit nazí?
Pokud bych věděla, že z toho budou dobré fotky, pak ano. Ale musela bych nejdřív podstoupit 30 Days Shred nebo tak něco. A načnout bílé víno.

11. Jaká byla nejhorší lež, kterou jste rodičům řekli?
Nevzpomínám si na žádnou konkrétní. Já jim zas tak strašně nelžu, spíš mlžím a říkám polopravdy.
Nejsou to lži, ale tajemství, z čeho mívám špatné svědomí. Jsem totiž jiný člověk, když jsem doma, jiný, když jsem s kamarády, a úplně jiný, když jsem sama.
Jedno z největších tajemství jsem měla někdy ve čtrnácti a spočívalo v setkání se s klukem, se kterým jsem se seznámila na internetu. Kauza Karlík trvala pár týdnů a byla to dost zoufalecká zkušenost. Nesetkala jsem se s padesátiletým úchylem, ani si ze mě kamarádky zase nedělaly srandu, stydím se ale dodnes. Rodiče o tom nevěděli nic.



Uch och, to byla dřina. Neměla jsem sílu to po sobě číst, protože se mi článek jednou neuložil a já musela půlku ždímat znovu, tak se omlouvám za případné nesmysly.


A teď moje otázky:
1. Kdybyste si mohli vybrat mezi šťastným a nevědomým životem v dokonalé iluzi a nepříjemným, nejistým a nebezpečným životem v pravdivé realitě, jak byste se rozhodli? (Aneb dle Matrixu: červená, nebo modrá pilulka?)
2. Nebojíte se, že by se přes váš blog někdo, kdo nechcete, dostal k choulostivým informacím o vás? Stalo se vám to už někdy?
3. Jakou písničku chcete, aby vám hráli na pohřbu?
4. Věříte na bisexualitu?
5. Měli jste někdy imaginární kamarády?
6. Mluvíte někdy ze spaní?
7. Jaký se vám kdy zdál nejpodivnější sen?
8. Jaký máte vztah k masu a jak si ho zdůvodňujete/omlouváte?
9. Který okamžik roku 2012 určitě nadosmrti nezapomenete? Vyberte jeden.
10. Čtete/četli jste někdy fanfiction? Jaký fandom?
11. Máte nějaký recept proti prokrastinaci?


Prosím následující bloggery, aby - jestli mají chuť a troufnou si - zodpověděli mé otázky - ať už na svém blogu, nebo v komentářích:

Eliade
Lady Intrikánka
Lovitka
Es.
Sylvana Raven
Camilla Dickless
ZNí
bludickka
Girlbone
Vendy
Jimmy Mindfucker
Říjnová (počítám, že se Ti podruhé nebude moc chtít, ale kdyby přece… Stačí být stručná :D)



Díky všem a hezkou zábavu :)

Surový sýrrealismus

26. prosince 2012 v 20:19 | morbidní may |  Fikce
Mám nějakou nekrofilně dekadentní náladu. Nejradši bych se sama vypravila na hřbitov na Boušíně, za kostelíkem, kde se po léta vdává, křtí a pohřbívá naše famílie; a že už je tma, vloupala bych se dovnitř zadní brankou od lesa, kolem kontejneru se svíčkami a hřbitovním kvítím. Pak bych se po zmrzlém blátě čvachtavě doklouzala až ke dřevěnému náhrobku, pod kterým dosud nelehla hlína a který nese jen jedno jméno, ač pod ním leží koster víc, a rozřízla ho pilou z ledu (led je perfektní zbraň, až na nahodilé loužičky nezanechává žádné stopy, a ty se dají vždycky svést na hlídací psy).

Natřikrát rozepsaný a neuložený článek (asi bych vážně měla psát ve Wordu)

26. prosince 2012 v 13:30 | 24. prosinec |  Moc myslím
V mém pokoji ještě včera sněžil prach a venku se sypaly malinkaté kuličky proti molům. Ale už tu mám uklizeno a nebe na protivný hmyz radši nasadilo kyselý postřik. Nic nefunguje. Asi mi chcípla kytka a můj počítač burácí jako startující letadlo. Z textu, který se znak po znaku vynořuje v políčku "Write a reply", se na mě tlemí přemíra smajlíků. Až si říkám - kde to jsme? V šesté pubertě? Májo? He?

Povím vám, co se děje. Je to docela zamotané a všichni kolem jsou sami zamotaní, takže po nich nemůžu chtít, aby mi podrželi nit. Zkoušeli jste někdy v týmu šesti lidí vázat z dlouhého lana na stromě mašličku, aniž by kdokoli na tom laně směl přehmátnout? Jde to, ale sám a v malém to člověk zvládne vždycky líp. Když ví, jak na to.

Moje opuchlé tělo se už zase hrbí u počítače. Zpropadený limbický systém. Aspoň myslím, že za to může on, obvinil ho koneckonců sám Charlie McDonnell. Ten sice nemá titul z neuropsychologie, ale zato disponuje překrásným britským přízvukem a pihou.

Je to tak. Stal se ze mě plánování neschopný požitkář. Právě takový hedonista, jakými jsme se Sue opovrhovaly ve čtrnácti - v dobách, kdy jsme si začaly s filosofií. Navenek funguju. Snažím se nehysterčit a nikoho si moc nepouštět k tělu. Když už, tak nechrlím na potkání svoje niterné strachy a infantilní nářky, a nechávám je vybublat jen v okamžicích, kdy se dostanu až na dno (sklenice). Vlastně se mám docela dobře.

Ale kdyby se někdo podíval s lupou a odvahou k analýze a dedukci, všiml by si pár neblahých znamení. Zaprvé, čím dál víc kynu. Zadruhé, chodím čím dál později. Zatřetí, čím dál víc hodin denně zabíjím bytím online.

Vsadím se, že spousta čtenářů bude tenhle začarovaný kruh dobře znát. Koneckonců, dnes je na tom většina lidí podobně. Do noci vysedáváme u počítače, potom nemůžeme usnout pro všechny ty výčitky svědomí z nestihnutých úkolů, ráno nedokážeme vstát a zaspíme, spánkový deficit vyrovnáváme jídlem, kafem, nebo třeba nikotinem, probíjíme se denními povinnostmi jako buldozéry, cestujeme každý se svou hudbou v uších a večer odpadneme zpátky do prosedělého důlku v židli... Takže by kdejaký pozorovatel mohl mávnout rukou nad mými planými výlevy se slovy "To já taky."

Jenže o to vlastně vůbec nejde. To jsou jen symptomy. Záleží spíš na jejich rozsahu a na tom, co stojí za nimi.

Mám pocit, že jsem totálně ztratila kontrolu. Připadám si neschopná ovlivnit svoje okolí - ale hlavně, neschopná ovlivnit sebe samu. Jako by to byl někdo jiný, kdo jedná, a ta skutečná já jen bezmocně přihlížím. Svoboda mě děsí. Jednou za čas si dokážu namluvit, že je mi vlastně fajn, že si ten filmeček před sebou užívám. Nebo přijde nějaký motivující podnět zvenčí a já si pár dní žiju v iluzi, že jsem přišla na dobrou cestu ven.

Chlácholím se přesvědčením, že všechno nakonec dobře dopadne. Ale ono je celkem jedno, jak dopadne všechno, spíš bych se měla podívat na to, jak dopadám já. A když už se dívám, jsem znechucená. Pořád dokážu vidět svoje kladné stránky, dokážu si odpustit svoje chyby (slovy M. de Montaigne: "Všechny mé činy se shodují s tím, čím jsem a jaký jsem; neexistuje nic, co bych mohl dělat lépe. Kdybych žil ještě jednou, potom tak, jak jsem žil."), ale stejně mám pocit obrovského nevyužitého potenciálu; pocit, že mě to moje podvolení se proudu událostí mě za chvíli musí zavést ke dnu, protože nedělám nic proto, abych udržela hlavu nad hladinou. Jenom sebou nechávám smýkat, občas si zanadávám, ale paralyzovaná strachy a pocitem, že to stejně nemá cenu, se neodvážím udělat ani tempo.

Takhle to zní hrozně tragicky, ale prostě mi připadá, že se rozpadám, a že se sama nedoážu zase poskládat.

Mayin syndrom - uvař si sám

Potřebujeme:
Lenost
Minulost relativně poslušného dítěte konzervativních rodičů
Maskovanou mrzoutskost
Přecitlivělost
Velké ambice (min. 14 ks)
Polévkovou lžící upjatosti
Domnělou neschopnost nastavit si vlastní limity a dodržovat je
Čokoládu (HODNĚ čokolády)
Připojení k internetu
Perfekcionismus
Sklony k odkládání
Gumové kachničky
Fialové brýle

Postup:
Smíchejte výše uvedené vlastnosti v jedné lidské skořápce a nechte zapustit kořeny. Vhoďte do mixéru, zapněte. Vypněte. Dejte vzniklý sajrajt podusit na pánev, přihoďte kachnu a časem i fialové brýle. Vyždímejte veškerou šťávu do písmenek. Postavte stranou od lidí, obalte v čokoládě a nechte nakynout. Podávejte s kyselým úsměvem.

...

To by asi stačilo. Jsou teď přeci Vánoce - svátky obžerství a rodinných slezin, a já se bojím, že se v novém roce nedostanu na vysokou a nic nebudu stíhat a dostanu ještě jedny antibiotika, jako se mi dnes zdálo, ale výše v tomto článku jsem se asi z největších shitů vypsala. Ne, není to deprese. Je to pocit špatně skrývané ztráty kontroly. Pokud jste někdo měli odvahu a nervy dočíst to až sem, smekám černou čapku s bambulí tak hluboko, jak mi to zkrácené svaly na zadní straně nohou dovolí.

Neznáte někdo recept na znovunabytí nikdy neexistující sebekontroly?

Kanec. Smyčec. Spadl kec.

21. prosince 2012 v 20:23 | maya |  O něco víc
Tak tohle je ten konec světa, pomyslela jsem si, když jsem ráno zvedla oči ke lhostejně šedé obloze. Teď už je večer, obloha má jen o kousek tmavší barvu a já pořád ještě dýchám.
Stejně ještě napjatě čekám, jestli se nevyplní Eliadino proroctví. Že by Spisovatel nechal konec světa na den po plánovaném konci světa. To by byla úžasně zákeřná pointa. Akorát si nejsem jistá, jestli by se z ní měl kdo radovat.
Tak jako tak, přichází čas na malou rekapitulaci. Na jaře tohoto roku jsem si naplánovala pár předsevzetí. Co to bylo a jak jsem si s tím poradila?

Z extrému do extra krému

16. prosince 2012 v 17:58 | no ruby tuesday
Vrátila jsem se domů do úplného lazaretu. Nikdo tu nefunguje a moje pravé ucho taky ne. Dám vám docela dobře míněnou radu: Neleze do letadla s rýmičkou. Je docela blbé mít šustivě vpáčený bubínek zrovna napravo, když vám nefunguje levé sluchátko u mobilu.

Neurčitě zaměřený světobol

9. prosince 2012 v 16:46 | muhaha may |  Básně
Nemám, nemám, nemám mozek na to, řešit jakési blogerské přeposílačky. V hlavě mi hučí a já přes horní okraj obrazovy počítače občas kouknu, jak se to tam venku sype. Jsem nějaká nachcípaná. A to už ve středu musím vstávat ve 3 ráno a bežet na letadlo, abych na jakémsi ostrově v severním moři předváděla myšlenkovou akrobacii.

Blinded & Stunned

2. prosince 2012 v 18:00 | may faul |  O něco víc
"Tak jak jde život?"
"Většinou je dost na zabití. Ale baví mě."
"No no no, vo tom to jé."

I was f*cking invited to the interview!

Docela dost bžunda. V úterý píšu Sprachdiplom, tudíž ze 4/5 maturuju z němčiny. A hned týden nato nasedám do letadla a frčím na Magdalen College. Tam, co chovají ty srnečky, ale maso údajně prodávají do Japonska. Právě tam mě čekají pohovory s milou Číňankou, na kterou bych nejradši na uvítanou vychrlila, že jsem se hlásila na její kolej proto, že máme stejné zájmy. Jen tak mimochodem se mě bude ptát, co to znamená normální, proč mám ponorkovou nemoc z kapely, co myslím kreativní mentální pitvou a jestli jsme vyhráli tu diskusní soutěž. A taky, proč zrovna psychologie. To bych zase nejradši něco žvatlala o tom, jak bych ráda byla spisovatelkou a utopila se v cizích mozcích.

Nejsem nervózní, akorát rozčilená a samé íííík.

Totální jazyková schizofrenie. Přepínám, duchem nepřítomná poskakuju a přemílám si: Jen to neposrat. Aspoň že má motivace vstala z mrtvých.

"Nechci, aby ses tam dostala. Pět let je děsně dlouhá doba. Myslim, že tady budeš chybět."
"Tak uvidíme..."
Objednáváme zelenou a spácháme kolově zaháknutý přípitek. Pozor, Bicmaník má proslov.
"Na to, aby se Maya nedostala do Oxfordu. Dále upozorňuji tady na Terčinu kravatu se slony. A ještě něco."
Kopeme do sebe ten odporný listerin a mně je trochu smutno a přitom strašně fajn. Je to jeden z těch momentů, kdy si uvědomíte, jak je vám dobře, a zároveň, že ten stav nevyhnutelně pomine, a ty dva pocity od sebe nějak nejde odpárat. Což o to, opustit Prahu. Ale utnout přátele, zrovna když jsme se navzájem ochočili...

Our time is running out. No no no, vo tom to je.



Doubts will try to break you
Unleash your heart and soul
Trouble will surround you
Start taking some control
Stand up and deliver
Your wildest fantasy
Do what the fuck you want to
There's no one to appease