Diagnóza: Absurdní drama

17. listopadu 2012 v 23:52 | Jakákoliv podobnost s realitou je čistě nevhodná. |  Moc myslím
Sedím na balónu, na nohách mám boty na vysokém podpatku (to abych zjistila, jestli si zvyknu) a brouzdám internetovými seznamkami. Stručně řečeno, jsem na cestě za lepšími zítřky.

Přitom si ale zrovna dneska nemůžu pomoct a v myšlenkách si pořád dokolečka přehrávám včerejší tracky tak dlouho, až jsem z toho sentimentu znechucená. Nostalgicky se přehrabuji v pominulém a nejsem schopná o tom s nikým mluvit, protože se za sebe trošku stydím. Milý nočníčku Internete, pojď ke mně a nastav ouško!


Byla jsem v euforii, snad jako jediná členka týmu. Co na tom, že jsme nebyli dokonalí. Vždyť jsme stáli teprve na začátku cesty - společně.
Objala jsem někoho, kdo se straní fyzického kontaktu dokonce ještě víc než já, a pochopitelně se mi dostalo reakce hodné leklé ryby. Ale pak se ta ryba najednou rozzářila a pevně mě objala zpátky.
Omámeně jsem se vypotácela z místa činu a cestou na vzduch nesouvisle brebentila. Myslím, že mi přišla do rány Eliade. Vzala jsem ji za roh, chvilku žonglovala s myšlenkou jako s horkým bramborem a nakonec ji nechala rozprsknout do všedně přízemních slov.

***

Jestli jsem už tenkrát, za časů horkých brambor, nabyla podezření, že se něco děje, věci se začaly poněkud zamotávat na jisté jarní akci. Byla to jedna z těch slezin, kde si člověk nemá s nikým moc co říct, a tak pije, dokud mu není sympatická i ta uhrovitá hračka jeho kamarádky, nebo dokud se nepřistihne v zapáleném rozhovoru o budoucnosti s třídní blondýnou. Obojí se mi té noci také stalo, ale obzvlášť mi utkvěl trochu jiný okamžik.
Měla jsem zase jeden ze svých nervózně blábolivých stavů. A žvanila jsem a žvanila a žrala nudle, protože jsem zas a znovu zapomínala, že nemají žádnou chuť. Už nevím proč, ale moje okolí mělo pocit, že potřebuji uklidnit. Jistý tvor zabalený v dece se proto nakonec zvednul a objal mě.
Cítila jsem se poctěna. Vážně. Jenže pak jsem si polekaně uvědomila, že má objímající pod dekou jednu ruku nebezpečně blízko mému hrudníku. Vyřešila jsem znepokojivý detail tím, že jsem ji vzala do té své a držela.
Moc jsem si tím nepomohla, protože majitel oné ruky si to do rána pamatoval. Obávám se, že i trochu déle, než jen do rána, a mám takovou paranoidní teorii, že právě tato stisknutá ruka byla jedním ze stavebních kamenů velkého maléru, do kterého jsem s postupem času zabředla.

***

"Májo má, vítej v prdeli," napsala jsem si začátkem června do blicího sešitu. Po pěti hodinách spánku, proběhnutí v dešti a náročném dni, kterým jsem se probíjela jako buldozér, ke mně dorazily velice znepokojivé zprávy.
První reakce: Co to autor pil?
Druhá reakce: Uááááááááááááá!
Třetí reakce: Kurva.
Pustila jsem si pořádně nahlas Hudbu. Najednou všechny písničky o hrách, panice a nerozhodnosti chytaly za mozek.
Pak už jsem jenom křičela do polštáře, hodně moc anglicky klela, kňučela, kvílela a mlátila hlavou do zdi. Nehledě na pozdní hodinu jsem nemohla usnout a ani hudební rozptýlení mě neušetřilo třasu a hysterického choulení do klubíčka.
Až po čtyřiadvacíti hodinách šílení to bylo pryč. Konečně měly obě strany jasno.
Připadala jsem si prázdná a zneužitá. Jako kdyby mi obrátili vnitřnosti na ruby, rozházeli je po podlaze, některé z nich mi dali sežrat a zbytek rozpitvali.
"Hm," pomyslela jsem si. "Bylo to tedy všechno jen hra."
A řekla jsem ne.

***
Game over? Ale kdeže. Tím zdánlivým rozuzlením se tkaničky onoho podivného příběhu ještě víc zamotaly, a to tak moc, že si s nimi ani dneska nevím rady. Nezbývá mi než doufat, že se to spletité klubko podaří vměstnat do krabice s cedulkou "přátelství", kterou zastavím kostičkami života. Že už nepřijdou žádné další pitvy ani bitvy. Že zapomeneme na to, co bylo, ať už dobré, nebo špatné, a pojedeme dál. Blá blá blá.

Jen se na mě podívejte: navzdory předsevzetím už se zase nimrám v minulosti. To proto, že chci najít v celé té storce nějaký smysl.

Kdybych byla bývala nejdřív přišla na to, v jakém to žiju žánru. Mám totiž nepěkný pocit, že se jedná o absurdní drama, a od takového samozřejmě pointu čekat nemůžu.

Na závěr špetku džezíku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vendy Vendy | Web | 18. listopadu 2012 v 15:06 | Reagovat

Máš úžasný styl povídání. Zajímavě vedený deníčkový zápis!
Eliade... znám jednu Eliade, která píše krásné básně. Tedy neznám ji osobně, jen z blogu...
Mimoto jsem si dobře pocvičila zrak a s radostí seznala, že ještě funguje dobře, nezkalen věčným zíráním do monitoru. Doufám, že to chvíli vydrží.
(Chci tím říct, že máš bohužel strašně mrňavé písmo, nevím jestli je to tak schválně nebo jestli to dělá můj prohlížeč, ale písmo je opravdu blešinkové, což je škoda, protože píšeš fakt zajímavě.)

2 eliade eliade | 18. listopadu 2012 v 17:00 | Reagovat

Ano, souhlasím s Vendy (a já zase znám jednu Vendy, tedy ne osobně, z blogu :D) - písmo je "opravdu blešinkové". Musela jsem párkát zmáčknout Ctrl+, než to šlo nějak rozumně číst...
Jinak, musela jsem dost usilovně přemýšlet, kdy že jsem Ti to "přišla do rány" - protože někde za rohem jsme po sobě vzájemně házely horké brambory už víckrát :).

3 Vendy Vendy | Web | 18. listopadu 2012 v 17:33 | Reagovat

Díky! Nejen za komentář u mě, ale i za zvětšení  písma zde, do normálu. Teď už je to OK! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.