Listopad 2012

Co víkend dal a vzal

25. listopadu 2012 v 18:03 | may fowl |  O něco víc
  • Naučila jsem se chodit na svých dosud nejvyšších podpatcích. Už přitom ani nevypadám jako nejisté shrbené kuře.
  • Nahlédla jsem do neokoukaného světa dobrovolničení. Jsem z něj nervózní i natěšeně zvědavá.
  • Připomněla jsem si, že lidé mají vrstvy. A že si sama druhé obvykle nepouštím moc hluboko.
  • Přepnula jsem do módu formulování myšlenek nahlas a vyjadřování svých pocitů. Což mi nijak nezabránilo v chrlení gramaticky úplně vyšinutých vět.
  • Poznala jsem skvělou Slovenku, které se hýbe špička nosu, když mluví. Ach ti Slováci, pronásledují mě všude.
  • Uvědomila jsem si, že jsem nezdravě orientovaná na (Sundej si brýle, Eliade!) vzdělání. Bylo osvěžující poznat někoho, kdo ho nepokládá za smysl mládí.
  • Zjistila jsem, že jsem nečitelná a ostatní moc nevědí, co si o mně myslet. Za pár posledních let jsem se zřejmě naučila pečlivě chránit tu záplavu nejistot, bezmoci a sebelítosti: bojím se, že by si s nimi okolí nevědělo rady, hlavně je ale nepochopilo a mě zavrhlo.
  • Rozpoltila jsem se a rozhodnutí odložila na příští týden. Vidím tři možné budoucnosti zároveň a radši odpovědnost shazuji na svou domnělou emoční labilitu.
  • Přistihla jsem se, že pořád škubu nohou nebo bubnuju prsty. Obzvlášť mě to ruší, když se večer snažím usnout.
  • Bylo mi naznačeno, že bych skutečně MĚLA něco dělat pro vysokou, koneckonců nemám dosud přečtenou jedinou knížku ze seznamu titulů. Nechutná nalejvárna, kašlu na to, budu prodavačkou v Panerii v Jindřišské, tam, co pracují i ti tři dobře vypadající chlapci, z nichž jeden se na mě krásně usmál, když jsem čekala na záchod, a při zdobení se předváděl s rolničkou na uchu.
  • Ukázalo se, že o víkendu metra vážně nejezdí. Kdo by to byl čekal? Já teda určitě ne.
  • A i když metra nejezdila, povozila jsem se v nich víc než dost. Pracuji na projektu Áčko; plním múzí povinnosti.
  • Viděla jsem v metru chlápka bez nosu.
  • A cikánskou holčičku, co hrála pěkně na akordeon a procházela soupravou.
  • Taktéž jsem byla svědkem hladového sporu o rizoto.
Příští týden ukáže.
  1. Měla by mi dojít odpověď z Oxfordu, jestli mě zvou na pohovor, nebo ne.
  2. Měla bych se přihlásit na maturitu, a zároveň se dozvědět, jestli je ten můj vohubuplán s šesti předměty reálný.
  3. Máme s Engumou koncert a dosud jsme nedotáhli novou písničku, ergo mě čeká muzika. (Stejně to bude nářez, přijďte!)
  4. Budu muset vyřešit své odložené dilema a definitivně se vyjádřit k dobrovolničení. Jít do toho, nebo ne?
U čtyřky končím, je to prý číslo smrti a já si chci dokázat, že nejsem pověrčivá.

PS: Dějou se divné věci. Náhoda nám k návštěvě výstavy přidělila průvodkyni, nad kterou jsme si zoufali už dvakrát v jiné galerii. (Aspoň byla sranda. Asi taková, jako v absurdním divadle, kde herci hodně chválí vás, své publikum, jací prý jste šikovní.)
Zase jednou mi dělalo problémy vyřčení dvou slov. ("Alles klar?") Když on se na mě ten Němec přede všemi spolužáky vždycky tak nadšeně usměje! Jak já to dělám, že se pod vlivem vždycky s někým skamarádím a den na to vůbec nechápu, jak se mi to povedlo?

Hmyzák v dutině lebeční

24. listopadu 2012 v 22:47 | may coseseboupočít? |  Hele
Tvrdila jsem to v osmi a trvám si na tom i dnes.
"Čím budeš, až vyrosteš?"
"Spisovatelkou."

Jsem v dobré společnosti.
T. chce být fotograf, pan Modré tričko designer, Bicmaník herec, Aisha zpěvačka, Sue snad režisérka… A pak je tu zástup nás, potenciálních psavců.
Jak se stalo, že jsme si všichni do hlav paličatě zasadili sny, za které se bijeme, aniž bychom tušili, k čemu nám jejich splnění bude? Proč se křečovitě držíme nějakého naivního plánu, ačkoli nevíme, co potom? Kde se v nás bere nevysvětlitelná potřeba ubírat se za nějakým cílem?

Možná jen nevíme, co se sebou. Vyvádíme psí kusy, pouze abychom viděli, jaké se nám za ně dostane reakce. Ve skutečnosti ale stojíme na křižovatce. Nemůžeme dohlédnout na konec žádné z odboček, a tak váháme. Vychutnáváme si mučivou svobodu a všechny ty možnosti před námi. Protože jakmile vykročíme jedním směrem, ostatní možnosti zmizí z dohledu…


Celá ta maškaráda s ambicemi a jejich naplňováním mi nepříjemně připomíná The Sims. Žádná pointa, žádný závěrečný boss, žádná bonusová úroveň. Člověk si prostě jen ujasňuje, co od života chce, a pak je jednou po něm.


Rozhodně se tady ale nechci ohánět morálkou. Sama jsem expert na časovraždění. Svých ambicí se držím zuby nehty, a přitom cítím, jak se mi s postupem času drolí mezi prsty. Až nakonec zůstává jenom můj odraz ve střepech vteřin a klíště spisovatelského snu, přicuclé na mozku.

A kým budete vy, až vyrostete?

Diagnóza: Absurdní drama

17. listopadu 2012 v 23:52 | Jakákoliv podobnost s realitou je čistě nevhodná. |  Moc myslím
Sedím na balónu, na nohách mám boty na vysokém podpatku (to abych zjistila, jestli si zvyknu) a brouzdám internetovými seznamkami. Stručně řečeno, jsem na cestě za lepšími zítřky.

Přitom si ale zrovna dneska nemůžu pomoct a v myšlenkách si pořád dokolečka přehrávám včerejší tracky tak dlouho, až jsem z toho sentimentu znechucená. Nostalgicky se přehrabuji v pominulém a nejsem schopná o tom s nikým mluvit, protože se za sebe trošku stydím. Milý nočníčku Internete, pojď ke mně a nastav ouško!

Kterak zombie šla do loterie

12. listopadu 2012 v 23:05 | may, parní válečka |  O něco víc
Do you want to have a real life, or only read about one?


Když se z tvé berličky stane jediná noha

1. listopadu 2012 v 21:57 | půlnoční múza |  Básně
Když se z tvé berličky stane jediná noha
Rozum, co říkal ti pane, když vezme roha
Když nemáš potřebu vyhrát, ač víš, jak na to
Když jsi moc slabá si vybrat, co stojí za to
Svoboda když je ti tíhou, která tě dusí
Když sama listuješ knihou, jen když se musí
Když už tě k zbláznění nudí být věčně zticha
Když v noci posloucháš budík, ať víš, kdy dýchat
Když vypneš mysl a zbude opuchlé tělo
Čekajíc poslední úder, promneš si čelo
Vypneš i tělo a na ně život ti zabrnká
Vráskami na dně tvé dlaně proteče bavlnka
Pod čarou života stojí: Tvé dny jsou sečteny.
Ten, kdo se života bojí, bude jím vláčený.