Soukromý život mozku

2. října 2012 v 14:16 | may knihomor |  Hele
Měsíc mi byla věrnou společnicí. Následovala mě na každém kroku. Ze začátku jsem tak ráda dychtivě bořila nos do jejích novotou vonících stránek a pročesávala je palcem. Byla jsem zvědavá.

Brzy jsem se u ní zabydlela. Stránky dostaly omšelý ráz, na jejich okrajích se vynořily šipky a nejapné komentáře, mezi řádky se rozběhly nerovné čáry a vlnovky - moje lajdácká, tupou tužkou čmáraná podtržítka. Sem tam nějaký ten smajlík s podezíravým kukučem, případně shrnutí odstavce; tam sem nějaká ta zcela-od-věci poznámka, co všechno je třeba dogooglit a elektronicky ukrást. Úplně nejhrdší jsem na pozérskou poezii na první stránce, spontánně vyvrženou mezi jméno "Susan Greenfield" a obrázek tučňáka.

A teď je to pryč. Ta oxfordská paní vychrlila vše, co měla na srdci. Už mě nečeká žádné natěšené zabředávání do výkladů deprese, schizofrenie či závislosti na čokoládě. Žádné odpočítávání, kolik textu zbývá do konce kapitoly. Žádné předčítání nahlas pseudobritským přízvukem. Našemu společnému putování je konec.

Byla to pěkná vyhlídková jízda letem neurofyziologickým světem a ochutnávka toho, jak to dopadá, když se vědec fušuje do řemesla filosofům, protože si myslí, že už má nashromážděno dostatek poznatků, aby podal možné vysvětlení toho, co je to vědomí, co emoce a co vlastně činí člověka člověkem. Z úhlu pohledu docela jednoduché, byť protivně znějící myšlenky, kterou kniha razí, je vysvětleno všecko možné. A důsledky občas znějí jako hloupé pěknosti.

Utkvělo mi:
  • Čím emotivnější člověk je, tím míň je sám sebou a tím víc se soustředí na tady a teď.
  • Pod vlivem alkoholu člověk stále dětinští, až nakonec ztratí vědomí.
  • Na čokoládě není možné vypěstovat si fyzickou závislost.
  • Deprese vzniká, když někdo moc myslí.
  • Ti, kdož moc myslí, více pociťují bolest.
  • Pocity potěšení a strachu mají k sobě proklatě blízko.
  • Fobie a strach jsou protiklady.
  • Moje prababí má Alzheimera.
  • Mozek nemůže bolet.
  • Myšlenka "Jsem jen myšlenka." je vždycky pravdivá, když si ji pomyslíme.
  • Vědcům není pomoci. Pořád musí něco rozškatulkovávat a abstrahovat. Ve výsledku tak může leccos vysvětlit, ale ten proces sám o sobě je na hlavu. Podívejte se třeba na barevné šipečky, kterými fyzikové zahlcují své schematické nákresy. Takhle to prostě v přírodě nevypadá, nic není tak krásně jednoznačné. Ale nebýt těch šipeček, nebylo by kupříkladu na silnici bezpečno.
  • Ono nakonec i to vědecké, konkrétně biologické vysvětlení psychiky má svůj šarm.
Už nikdy neuvidím svět stejně, jako dřív. Jsem pošahaná Soukromým životem mozku.

Buď sbohem, Susan.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.