Pětkrát

22. října 2012 v 23:10 | may nečtěteto |  Moc myslím
... (tak ráda bych dodala "a dost!", jenže to nedokážu. Chjo. Fňuck.)


Pětkrát...

...a Mayinka je definitivně mimo provoz. Nefunguje. Zavařil se jí mozek.

To má z toho, že se pořád ptala, jak se to vypíná. Že bezeslovně kvílela a mlátila čelíčkem o stůl. Že o sobě mluvila ve třetí osobě.

Už od samého začátku je jasné, že něco není v pořádku. Něco docela zásadního. A já pořád nemůžu přijít na to, co, natož s kým a s čím.



"Kdo dlouho hledí do propasti, toho propast pohltí." (Nietzsche)



Neumím říct dost, a přece mám tak akorát dost. Mám dost toho věčného chození kolem horké kaše. Tajnůstkaření. Blbých, neskutečně blbých keců. Toho, jak jsou na sebe Sherlock a John hnusní. Toho, že nejsem schopná svoje myšlenky vyjádřit jinak, než pomocí nebohých seriálových postaviček. Což vlastně můžu vyčítat tobě, hurá, jak ráda já shazuji zodpovědnost na druhé!

Mám plné zuby Sherlocka, Johna, nebo který z nich vlastně jsi. Mám plné zuby nadržených prasat, z nichž největší mi vyhlásilo válku a nabarvilo si nehty Aishinými fixami. Mám plné zuby pseudointelektuálních řečiček a toho, že se po mně chce, abych v pondělí ráno myslela. Mám plné zuby slova "pozér", hlášky "Jo to je tohle!" a protivného šimrání ve vlasech. Plné zuby absurdních dramat, která ještě nezačala. Plné zuby toho, jak se denně tisíckrát málem prozradím. Plné zuby zbytečných komplikací pro nic a vnitřních bojů za nic. Mám plné zuby, kosti a srdeční svaly všech svých drog a hloupých závislostí a nouzových řešení, která nefungují.

Mám závrať.



"Závrať je něco jiného než strach z pádu. Závrať znamená, že nás hloubka pod námi přitahuje, vábí, probouzí v nás touhu po pádu, které se pak vyděšení bráníme."
(Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí)



Vím, že to nakonec všechno dobře dopadne. Vím, že dříve nebo později dopadnu a budu se moc odrazit ode dna propasti. Jenže už padám nějakou dobu a to dno pořád nikde. Je to jako když jdete ze schodů a jeden omylem vynecháte, akorát ve slow motion.

Nudím se. Nedokážu se soustředit na tady a teď. Hysterčím a potají se lituju. A přitom mě nejvíc ze všeho séře ta neopravdovost. Nemůžu si dovolit být já. Zavírám se do řetězů a zakazuji si to. Někdy to tak je dobře, ale poslední dobou jsem zase na pokraji výbuchu.

Vím, jak to skončí, tohle už tu jednou bylo. Udusím v sobě všechny nevhodné nápady, zmrazím čokoládové monstrum, které mezitím naroste do obludných rozměrů, odjedu pryč a zmůže mě nostalgie a já všechno vyzvracím na papír a ukáže se, že jsem celou tu dobu jen mrhala čas, protože na nedosaženém dně propasti je všechno jinak.

Kdyby se, prosím pěkně, ten pád dal nějak urychlit, do toho.



Říkala's, že bys mě chtěla rozbrečet. Do dnešního dne včetně se ti to už podařilo pětkrát. Ale že to ani jednou nebylo úmyslně, žádná z toho nic nemáme.

(Tento výlev je jen příkladem toho, jak snadno se dá hodiny chrlit neinterpretovatelné a zavádějící NIC.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 23. října 2012 v 6:02 | Reagovat

Tja, velmi zaujimave...

2 anna anna | Web | 23. října 2012 v 6:54 | Reagovat

zajimavý:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.