Říjen 2012

Oheň a led

28. října 2012 v 11:54 | may, núdl translátor |  Básně
Na semináři anglické literatury se dějou věci. Vedle řady trapných souher okolností a společného sledování Sherlocka BBC (od té doby, co jsem jej naposledy viděla, se ze mě stala nechutná slasherka a jsem schopná párovat už i děti na táboře, muhaha) pondělní dvouhodinovka obnáší také hraní si na překladatele. V případě Ohně a ledu od Roberta Frosta spíš na přebásnitele. Možná mnozí tu básničku znáte ze začátku některého dílu Stmívání, to ovšem není důvod k tomu, abychom ji zavrhli, že ano. Debussyho Clair de lune ani kapela Muse také nejsou po zásahu paní Meyerové o nic ošklivější.

Cvokařovo dilema

28. října 2012 v 10:22 | may bzzz |  O něco víc
Ta nerozhodnost. Vyhledat odporně odbornou pomoc, nebo se s problémy poprat samostatně? Přiznat si, že je něco špatně, nebo se tvářit, že to nějak zvládnu? Být duševně labilním umělcem, nebo zdánlivě duševně stabilním cvokařem? Ach ta nerozhodnost. To dilema. Věčný úděl aspirujících psychoušů.


Jako kdyby si brala vdovce...

25. října 2012 v 13:01 | may sherlockoložka |  Fikce
Po nějaké době zase jedno sherločí drabblátko. Vznikalo zrhuba před měsícem o hodině matematiky. Sedět vedle Evelínky se vyplácí. Její zadání znělo: koláček, maniak, polibek.

Matematická analýza cesty do pekel

24. října 2012 v 19:45 | may z pythagorejského vesmíru |  Sto slov
Předpokládejme, že trajektorie mého pádu má podobu poloviční paraboly a lze ji vyčíst nerovnici o dvou neznámých. Nevím, kdo je tu diskriminant, ale jedno je jisté: Poněvadž je jednoznačně záporný, celá tato dysfunkce nemá smysl - ani pro x přesvědčené o své nulovosti, ani pro přespříliš kladnou, závisle proměnnou y. Definiční obor je navíc plný iracionálních výrazů. Sečteno a podtrženo, průnikem množiny všech nemožných řešení s realitou je možná jen prázdná množina. Tak proč se s tímhle příkladem babrám tak dlouho?

Nemusím být mistrem dedukce, abych dokázala, že potřebuji doučování z matematiky. Už mě nebaví tu pořád stát jako tvrdé y.



Pětkrát

22. října 2012 v 23:10 | may nečtěteto |  Moc myslím
... (tak ráda bych dodala "a dost!", jenže to nedokážu. Chjo. Fňuck.)

Forget It

19. října 2012 v 22:43 | may skleróza |  O něco víc
Chtěla jsem psát o propasti a pádu. Chtěla jsem psát o korálovce, která mi málem zaškrtila malíček. Chtěla jsem psát o tělocviku stráveném levitací a britsko-americkým žvatláním. Ale nedokážu utopit prchavou lehkost své mysli v alkoholově tíživém oparu.

Podzim je krásný. Líbí se mi vstávat za tmy a klepat kosu v mrazivé mlze. Ráno jsem nedočkavě vytáhla ze skříně teplý černý kabát, kulicha a bezprsté rukavice. Protože už nemůžu žmoulat čerstvě vylouplé kaštany, nosím teď po kapsách hrst kamínků z botanické zahrady a svatojakubskou mušli.

Velký Manažer Luděček je pořád stejně nespolehlivá obluda. Kromě toho, že si dělám zálusk na jeho copánkový skalp, ho nemá cenu řešit. A Bicmaník by se snad konečně mohl poučit, že zkušebnu není radno rozpůjčovat den předtím, než se chystám pro jednou přijít včas na zkoušku.

David mi zvědavě kradl blicí sešit a předčítal z Baudelairových Fleurs du mal, jen aby pak odhalil, že totéž náhodou čte k nám přeběhlá vychrtlina z paralelky. Oba v mých očích stoupli na ceně. D. prý má dneska všeho dost a já se přistihla, že kolem něj stále ještě obíhám jako družice a visím na jeho radikálních názorech, snad jen aby se měla T. do čeho navážet.

Poslední zmíněná mě poněkud rozhodila, když zase jednou nakousla myšlenku a pak ji zahodila. A já se chytla toho odpadlého drobku a nechala ho usadit se v mé lebce, abych znovu mohla pěstovat brouka. Je to jen pečlivě vybudovaná, nakažlivá image tajemnosti; téměř k dokonalosti dovedená maska. Případy, kdy mi bylo dovoleno zahlédnout maso a kosti, se dají spočítat na prstech ruky.

Evelínka se pro bolehlav uráčila přijít až na poslední dvouhodinovku a vytrvale se tvářila, jako že umírá, a přeci byla jediný vhodný člověk, kterému se dalo sesypat k nohám. Tak jsem si posloužila. Spacák se nevinně vyptával, jaké jiné významy má frázové sloveso "come out". Nejsem sama, kdo o sobě mluví ve třetí a druhé osobě. Nejsem sama, kdo plačtivě kvílí.

Stojíme v okně tři a komentujeme dění na náměstí. Stromy mají fakt skvělou barvu, je celkem jedno, jak moc ohranou a kýčovitou. (To máte jako se západy slunce, můžete jich vidět tisíce, a přeci vás neomrzí.) I nebe je zvláštní. Marně voláme na toho člověka, co měl vlasy jako někdo, koho známe, přes řinčení tramvají nás nemůže slyšet. Támhle zase jeden chlápek vysypal cigaretu na zem, ale shýbne se pro ni a bez otálení si ji zapaluje. Nikomu z postaviček dole se nechce přelézat zábradlí. Smějeme se, že z nich všech jednou budou bílé kosti, jako kdyby se nás to netýkalo. A pak se zezadu připlíží Bicmaník a každého z nás pořádně pleskne přes zadek.

"Jsi zamilovaná?" "Líbí se ti černoši?" "Dáš si ještě kousek?" To si tedy vybrali otázky k obědu. Dívám se na ty svoje spolužáky, ze kterých (až na jednoho nestárnoucího) vyrostli dospěle vypadající lidé, a v duchu se šklebím, jaká to jsou pořád ještě telata. Před osmi lety bych si nikdy nemyslela, že se s nimi jednoho dne budu bavit u jednoho stolu jako s kamarády - nejen proto, že jsem se tenkrát kluků bála. Přesto tu teď sedím a poslouchám jejich kecy. Záludné otázky přebije dnes už třetí diskuze o prsou.

Larssonova sbírka Filologův sen obsahuje několik povídek, které ve mně rozehrály zapomenuté struny. Nebudu řešit jejich kvalitu, esejovitost ani to, že pointa přichází jen tak mimochodem, jako dodatek podčarou. Vystačím si s těmi strunami. Díky, Eliade, za příhodné odpolední čtení.

Konečně mi nějak umlká vyřídilka. Na rozdíl od máti, která si po nocích připravuje houbičky a poslouchá operu, se musím pustit do hlubokého bádání na téma feminismus v Německu. Kromě toho mi plešatějící filosof a logik J. D. V., o kterém jsem před lety chrlila dívčí romány, poslal děsně chytrou a děsně nesrozumitelnou odpověď na mé banální otázky k jistému textu. Kdybych bývala věděla, že si dá práci s jejich odpovídáním, nebyla bych je bývala smolila. Takhle se alespoň můžu přesvědčit, jaký intelektuál se to vyklubal z trosečníka, do něhož jsem byla před lety zamilovaná. Jdu na to.

It's a crime you let it happen to me
Nevermind, I'll let it happen to you
Out of mind, forget it there's nothing to lose
But my mind and all the things I wanted
Nevermind, forget it, just memories
On a page inside a spiral notebook

Když tě honí Mlsná, zalep ji nikotinovou náplastí

16. října 2012 v 22:06 | feťačka may |  Moc myslím
Always do sober what you said you'd do drunk. That will teach you to keep your mouth shut.
---Ernest Hemingway



Občas je to fajn, nemyslet a prostě vnímat přítomnost; byť zpomaleně a čím dál tím zpomaleněji. Udělat to, čeho se nejvíc bojím - ztratit nad sebou kontrolu. A pak se ze všeho vyspat a tvářit se, jako že se nic nedělo.

S opilostí je to jako se sny. Děláte věci a vůbec si neuvědomujete souvislosti. Když se pak ráno probudíte, nepatřičnost některých těch věcí vás praští zevnitř do lebky a vy jim tu ránu musíte vrátit tak, že tlučete hlavou o zdi, stoly a kolemjdoucí. Jiné věci vám zase vůbec nepřijdou tak hrozné - dokud je ovšem nezakódujete do slov a nevyjádříte nahlas.

Jsem jedna z těch, kteří bývají po ránu či po noci smýkáni touhou mluvit o tom, co se jim zdálo či stalo. Přímo se vyžívám ve vyprávění svých divných snů a poslední silvestr jsem vydržela propírat několik měsíců. Ale lidi kolem nechtějí nic propírat. Nanejvýš si jednou poskládají v hlavě vzpomínky a pak to nechají plavat. Dobře dělají.

Pfff, alkohol. Já ujíždím na lehčích drogách a vystačím si s psaním po jejich obalech. Věřte mi, když přijdete na to, v jakém poměru je umíchat, do rauše se dostanete stejně. A do prdele taky.

Sedmkrát šest hodin spánku (a to mezi nimi). Jídelníček sestávající téměř výhradně ze sladkého a kakaového. Studené kafe, které mi už nechutná ani nezabírá, ale bez něhož nefunguju už vůbec. Pravidelné kontrolování stránek, na kterých se nikdy nic neděje. Sebelítostivý, popřípadě nasraný výraz. Čím dál hlasitější hudba do bolavých uší. Chronické chození pozdě. Zvrácené narážky. Nebezpečné asociace. Blábolení bez hlavy a paty. Blábolení bez paty a hlavy. Hláška "Jo to je tohle!", i když vůbec netuším, o čem je řeč. Oči druhých. Oči, ve kterých je tak snadné se utopit. Oči, které chci vydloubnout, abych je mohla pořád nosit u sebe.

Nemotá se mi hlava, ale oči. (Ty moje.) Všechno je to jako jeden z mých divných snů - už jen proto, že si nic nepamatuju, pokud si nevyliju mozek do nočníku vedle postele. Ale nemám si nač stěžovat. Všichni kolem jsou na tom očividně hůř, než já.
Tak se na mě nezlobte, když se občas chovám jako hysterická bitcha.

Waking up dead inside of my head
Will never never do, ther is no med
No medicine to take


Je člověk slaboch, když nedokáže ublížit? Když se nedokáže zachovat jako sobecký hajzlík?

Takové skromné děvče

15. října 2012 v 22:40 | Dear Anna |  O něco víc
Měla bych psát seminárku na smradlavou němčinu, protože mi vážně začíná hořet za zadkem. Opravdu bych měla. Ani lákavé téma mě dosud nepřimělo uvědomit si, že vážně nestíhám psát článek na blog. Jenže prokrastinátor ve mně se nezapře, tak mi dopřejme ještě několik probdělých nocí.

A to jsem se ještě ve čtvrtek večer rozbrečela, protože toho na mě bylo moc. Jakože fakt hodně moc. Měla bych na sebe dávat pozor, nebo se rozbiju ještě dřív, než stihnu stvořit ten psychedelický román o podivném životě, který zůstal nežit.

Mám docela odvážné plány a jenom čekám, kdy si nabiju držku. Ale jak se říká, dvěma kroky propast nepřekročíš. Proč teda nemůžu být víc v pohodě? Proč se potácím mezi zamindrákovaným tajnůstkařením a naivní ambiciózností? Proč to ženu z extrémů do extrémů a zbytečně si komplikuji věc, která je dost komplikovaná i bez toho?

Pokud se s tímhle přístupem dostanu na Oxford, tak je svět ještě mnohem absurdnější místo, než jsem vždycky tušila.

Sed...
Alea iacta est. Alespoň na západní frontě. Hle!

Jó, vážně jsem při vyplňování přihlášky na univerzity řešila, jestli tam poblíž točili Sherlocka, jestli v univerzitním městě prodávají jablka máčená v karamelu a polepená kousky čokolády, jestli na koleji mají srnečky ve výběhu a hezkého amerického tutora na filosofii, nebo jestli nedaleko bydlí ten irský kafárnoprodavač, kterého jsem si chtěla vzít, ale ukázal se být gay. Jó, vážně si myslím, že je snesitelné, vykročit do života s dluhem 27 000 liber, a to pouze za bakalářské studium. Jó, vážně mám jen matnou představu, do čeho jdu. Ale pokud do toho nepůjdu, nikdy se nedozvím, jestli na to mám.

Myslím, že to stojí za pokus.


Nic a nic a nic
nic se nestalo
Mám práci
a ždímu ze sebe autopilota
a sílu k vegetativnímu modu
a ždímu a ždímu a překvapuje mě,
kolik má takovej suchar jak já šťávy
Na pozadí toho nic, co se nestalo,
jsem si postavila posedlost, co není
A dívám se očima tonoucího
a přitom si zamykám ruce
do želez
ve svým tučným růžovým titaniku,
co najel na znuděnej ledovec.

Je pozdě, kašlu na to. Nepotřebuju se vypsat, ale vyspat.


Beatless

13. října 2012 v 23:56 | may entomofobik |  Fikce
Je léto, deset let zpátky. Na zahradě za chalupou trháš jahody. Že jsou to jen ty lesní, rozplynou se na jazyku raz dva, a tak je do sebe hážeš zběsilou rychlostí. A najednou... Nechutný hmyzí pach. Vyskočíš na nohy a pliveš. Drhneš si jazyk špinavými nehty. Marně se snažíš zbavit té hrozné pachutě v ústech, ale brouci jsou zákeřná havěť.
Je včera, začátek podzimu. Unavenýma očima mžouráš na okno se štítkem Personal Statement 4 a počítač hučí jako mixér. Najednou se z něj ozve podivné zacrčení. Že by se nějaká můra uhnízdila v jeho útrobách a teď se usmažila? A opravdu, vzápětí tě znovu udeří do nosu onen pach a nechce přestat. Zmateně se rozhlížíš. Najednou tě něco zašimrá ve vlasech. Strnule zvedneš ruku a vyndáš si z hlavy brouka.
Po ruce ti bleskurychle leze překvapivě drobná a hubená mrška s popelavě šedými, lichoběžníčkovitými krovkami a dlouhými tykadélky. Koukáš na ni. Narozdíl od berušky se cílevědomě ubírá směrem dolů. Jak může něco tak maličkého mít funkční mozek, který je schopen rozhodnout, kam poleze? Jak se sem vůbec dostal? A jak může tak malá bestie tak děsně smrdět? Znechuceně hmyzáka vyhodíš z okna a snažíš se nemyslet na drby o pavoucích, kteří si uvěznění pod lakem na vlasy vykousali cestu do mozku, na Proměnu od Franze Kafky ani na "kontext tvého života".
Zavřeš okno a bezděčně se zachvěješ zimou. Něco tě šimrá na ruce, na nose, na čele, ve vlasech, na noze... Ale tihle brouci už jsou jen v tvojí hlavě.

Help, I'm alive.

7. října 2012 v 13:17 | retardek may |  O něco víc
Program na to, co zbývá z neděle:
1. Vyprat sůl a červenovinný flek z Aishina ubrusu.
2. Napsat motivační dopis, aniž bych příliš zabředla do svých skutečných pohnutek.
3. Nemyslet na Daft Punk a sendvič.
Asi není v pořádku, když se po pár doušcích rajčatového džusu rozbrečím. Proč jen se po mně chce, abych přestala tolik přemýšlet, když pak jsem pro samou dětinskost na zabití? Dobře, vlastně to chápu, potřebujete, abych byla následující den úspěšná v bodě 3. Ale stejně.
Dorian Gray s králičím srdcem, to věčné dítě, nasadí pohledný, zasmušilý obličej a kousne se do rtu. Venku chčije.
Vždycky si druhý den po podobných pijáckých akcích připadám tak zvláštně naživu. Tomu se asi říká kocovina. Počkat, co když je život vůbec jedna velká kocovina?
Nejradši bych se zachumlala do peřin a osaměle kýchala.

Korálky a plnovusy, juch!