Lose your dreams and you will lose your mind.

2. září 2012 v 23:18 | may fowl |  Moc myslím
Moje dny jsou sečteny. Tadadadá.
Stojím na kopci a skrz sluncem politou mlhu vidím v dáli město. Podívám se na zem a zjišťuji, že jsem bosa. Zvedám oči a zvedám se celá, vznáším se, na zádech mám křídla jako víla Zvonilka a mlhu pode mnou prořezávají trny růžových keřů.
Procitla jsem s křečovitým záchvatem smíchu. A pak už to nešlo. Jestli tohle měl být můj minulý život, pak není divu, že jsem v tom současném věčně tak mimo.
Nemůžu si nevzpomenout na onen pokus o hypnózu, když se večer, o šest let později, zavrtím na posteli a zarvu sluchátka do bolavých uší, abych slyšela superhluboký a sofistikovaně britský hlas brýlatého a plešatého pana Paula McKenny. Už to s ním zkouším po nespočetněkráté, jeho "speciální technika programování mysli" vždycky zabere na pár dní a já se pak vrátím k rutinnímu žraní.
Jídlo. Všemocné jídlo. Prostředek k uklidnění, otupění mysli, odvedení pozornosti, zabavení, zapomnění, dočasnému zvednutí nálady a jejímu následnému shození na samé dno, od kterého se potřebuji odrazit, abych zase začala normálně fungovat... Už bych si mohla všimnout, že žádné dno ani dnu nemám (narozdíl od některých mých vrstevnic). Jídlo není dost depresivní na to, aby mě přimělo dát se dokupy a změnit od základů svůj život.
Zato mám svoji horní hranici a té jsem právě dosáhla. Myslím, že se opět úspěšně blížím hmotností k fotřínkovi. Juchej. Taková závratná čísla mi naše váha neukazovala ani tenkrát o Vánocích, když jsem se vrátila z Německa.
Ale vlastně jsem vůbec nechtěla fňukat na téma hmotnost. Chtěla jsem se odrazit do mlhy.

Vrátila jsem se z prázdnin nejen s několika kily navíc a spoustou nedocenitelných zkušeností, ale taky - a především - s myšlenkou. Je to myšlenka docela prostá:
Hlásím se na Oxford na psychologii a filosofii. A udělám všecko pro to, abych se tam dostala.
To znamená docela zásadní přehodnocení priorit a žebříčků a hodnot a morálky a všeho. Pardon, moje morálka z toho vyjde nedotčená, protože žádnou nemám. Ještě jednou pardon, co je to vlastně morálka?
A všechny ty protivné hlasy v mé hlavě, co mi pořád tvrdí, že na to nemám, že to nedokážu, že jsem přehnaně ambiciózní a naivní a moc líná a málo inteligentní a anglicky němá a neumím psát eseje a blá blá blá etc., všechny ty věčné kritiky, které mi nedovolí o Oxfordu mluvit jinak než s jistou dávkou pokorného sebemrskačství, teď pěkně zametu do kbelíčku a vynesu na smetí. Kecají blbosti a o ty přeci vůbec nejde.
Mám cíl. Mám sen. Mám plán. A už jen to, že o něj usiluji, mě naplňuje. Naplňuje bůhvíčím, snad nějakým svinstvem, ale to svinstvo chutná setsakramentsky dobře, tralala!
Dobrovolně se vrhám do stresu a počítám s tím, že tenhle rok bude jeden velký thriller. A tak bych si měla trošku uklidit v - ach! - mém životě, živůtku - kruciš, to zní A) dekoltově, B) kroupovsky, ale co už.

Různí lidé mají různé rituály, kterými si dodávají pocit bezpečí. Mě ponejvíce žerou přejídání, perfekcionismus a bytí online. Na tuhle slavnou trojku teď nebude čas, teď nebude čas na nic, moje dny jsou sečteny, ergo jsem se rozhodla omezit některé své koníčky, aby mi z toho všeho nehráblo (nebudu radši ani vypočítávat, co všechno ještě zamýšlím narvat do svého rozvrhu).
Je na čase utnout blogaření. Ráda si vylévám mozek neviděnému publiku, poznala jsem tu pár děsně zajímavých lidí, psaní je návykové a funguje jako skvělá terapie... ale taky je nebezpečně veřejné, hlavně v elektronické formě, a co víc - stalo se součástí mého uklidňujícího rituálu. Denně několik hodin prosedím za počítačem s desíti otevřenými záložkami, ničím si schopnost soustředění a oči a záda a citlivá klavírová zápěstí a neustále přiblbe kontroluji, jestli se něco nestalo na mailu, na fejsbuku, na blogu nebo na bakalářích.
Přitom jsem vydržela měsíc v Oxfordu bez notebooku, v rodině jsem si netroufla poprosit o přístup k tomu jejich a na školních počítačích díkybohu bývalo rušno... Nedostavily se absťáky. Zato jsem najednou měla spousty času na čtení a na psaní.
Asi to zní jako zbytečně radikální řešení, ale jak už bylo na tomto blogu jedou řečeno, alkoholik se nikdy nemůže naučit pít s mírou. Jdu si dát na pár měsíců voraz.
So long and thanks for all the dishes.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lady I. Lady I. | Web | 3. září 2012 v 10:44 | Reagovat

To je škoda, že jsem tvůj blog objevila až tak pozdě, když s ním pár týdnů na to sekneš. :D Ale máš pravdu, že je to hodně velký žrout času, takže ti držím palce s Oxfordem, ať ti to vyjde. :)

2 zni zni | 3. září 2012 v 12:45 | Reagovat

Oh neee.... snad se někdy vrátíš :)

3 leilafrank leilafrank | Web | 15. září 2012 v 17:33 | Reagovat

Taky držím palce s Oxfordem. Musí být fajn dostat v životě ještě jednu šanci a prostě začít od znova a někde úplně jinde. To by se mi taky líbilo, odprostit se od současných problémů. Možná to zní, jako kdybych chtěla od svých problémů utéct, ale něco se prostě jinak než útěkem vyřešit nedá (doufám, že to neplatí v mém případě, protože já nemám kam utýct, na Oford bych se dostala asi jen těžko).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.