Září 2012

Hlody aneb Co kdo řek'

24. září 2012 v 21:13 | doriana grayová |  Hele
"Můžu ti pak zavolat?"
"Určitě, volej volej. Non-stop linka Kláry Smrčkové. Zavolej, kdykoliv se ti zachce, jen ne ráno, to spím."
Ta holka je zlatá, jen to nikdy nebere.

"Nemůžeš po mně chtít, abych to řekla dokonale srozumitelně, to neumím. Já se narozdíl od tebe nezabejvám filozofií už sedmnáct let."
"Jakto, sedmnáct?"
"Ten rok předtím jsi se zabejvala čokoládou Milkou."
Večery s mamkou u babičky se občas zvrhnou v sókratovské dialogy tří generací žen.

"Krevní obraz máš nečekaně dobrý. Léčba byla úspěšná. Jsi zdravá."
"Takže už nemusím brát ty léky?"
"No... ne kvůli roztočům. Ale v případě sezónních potíží ano."
"Ale tu vakcínu už můžu vysadit?"
"Ne, tu dober."
Paní alergoložka se asi řídí heslem "vyléčený pacient = ztracený zákazník".

"Jaký máš téma na seminárku?"
"Jestli feminismus v Německu trochu nepřestřeluje."
"Haha... To sedí... Ty, taková feministka..."
"Náhodou. Budu se v tom zastávat diskriminovanejch chlapů."
"...taková feministka... To proto jsi oblečená jako... pubertální kluk?"
Popravdě řečeno jsem čekala, že pan Spolufilozof řekne něco jiného.

Jak pravil Tomáš Akvinský:
"Teplé neobsahuje možnost stát se teplým."
Odpovídám: Jedině teplejším.

"Budete s nima venku?"
Skautský vedoucí se na mamku nechápavě podíval.
"Né, vevnitř."
"Vyzvedne ho tady sestra."
"Dobře, sestro."
To je týpek.

"Jsem úplnej Dorian Gray," posteskla jsem si a dokončila umělecké dílo z bramborové kaše. To zas bude mít paní u okénka radost.
"Nejsi, protože nemáš obraz."
Ta holka je zlatá, fakt že jo.

Nehas, co tě dopálilo

24. září 2012 v 20:47 | cihlička may |  Sto slov
Chce se mi vyhrabat hnijící mrtvoly, zabořit prsty do hlíny udusané posledními měsíci. Vypitvat pominulé a vložit do kostlivčí skládačky poslední dílek. Zjistit, jestli s tím něco mění.

Nemění se nic, není co. Ohlížím se a vidím, že je to pryč.

Es ist vorbei. Pasé. Gone.

Z těch zkušeností mi už přestává být trapně. Vím, že byly i Okamžiky, ale nezakódované do slov se vytrácejí. Psát je dosud riskantní.

Kašli na to. Zavřené dveře. Nuda a nemoc ti zatemnily mozek a přiměly tě lézt po zdech. Zatni zuby, vypni kontexty, buď tady a teď.

Mysli jen na tu ukrutnou pomíjivost.



Good night, ding ding ding.

22. září 2012 v 22:51 | hypochondrický pozér may |  O něco víc
Schopnost zvracet pseudoumělecké výlevy - zakrnělá.
Biologický otec - dosud nenalezen.
Poslední obrčokoláda od Miss Slippy - snědená.
Fidorky - už nějakou dobu nevedeme.
Kvalitní matroš - nahrazován vlastnoručně umíchanou směskou.
Záliba v kafování - přenechána Sue.
Letní sestřih - odrůstá.
Nos - utíká.
Soukromý život mozku - zpola za mnou.
Sexuální dezorientace - vyřešená, ač tolikrát mylně chápaná.
Věčný kritik ve mně - obviňuje mě pro změnu z naivity a přehnané emociality.
Personal Statement - na jeho adresu vyvrženo víc než dost nesouvislých sřeků, které nikam nevedou, obzvlášť na Oxford ne.
Moje křehké umělecké já - mlčí.

O múzách, abstinenci a kurňa blbých věcech

17. září 2012 v 20:13 | věčné dítě may |  Moc myslím
Já věřím na víly! A jo! A jo!

Hlavně na tu zelenou. Ale s tou teď moc legrace nezažiju, když máme prohibici.

Vlastně, i kdybychom prohibici neměli, stejně teď abstinuju, protože chci zjistit, jestli bych se mohla stát zenovou buddhistkou. Pokud všechno půjde hladce, za rok a měsíc budu nejen zenová buddhistka, ale i aspirující psychofil (rozuměj: psycholog+filosof), volnočasová joggerka a spavý psavec. Tam na severu za kanálem - žumpou - odpadní stokou - moříčkem britsko-francouzského sváru, říkejte si tomu, jak chcete, je totiž dost zima a já asi dříve nebo později zhynu na A) nervové zhroucení, B) sezónní depresi, C) nekvalitní stravu. Jen doufám, že tam najdu někoho, kdo mě zahřeje, a že vědecké prostředí zcela nezahubí mou múzu.

Když už je řeč o múzách…


Lose your dreams and you will lose your mind.

2. září 2012 v 23:18 | may fowl |  Moc myslím
Moje dny jsou sečteny. Tadadadá.
Stojím na kopci a skrz sluncem politou mlhu vidím v dáli město. Podívám se na zem a zjišťuji, že jsem bosa. Zvedám oči a zvedám se celá, vznáším se, na zádech mám křídla jako víla Zvonilka a mlhu pode mnou prořezávají trny růžových keřů.
Procitla jsem s křečovitým záchvatem smíchu. A pak už to nešlo. Jestli tohle měl být můj minulý život, pak není divu, že jsem v tom současném věčně tak mimo.
Nemůžu si nevzpomenout na onen pokus o hypnózu, když se večer, o šest let později, zavrtím na posteli a zarvu sluchátka do bolavých uší, abych slyšela superhluboký a sofistikovaně britský hlas brýlatého a plešatého pana Paula McKenny. Už to s ním zkouším po nespočetněkráté, jeho "speciální technika programování mysli" vždycky zabere na pár dní a já se pak vrátím k rutinnímu žraní.
Jídlo. Všemocné jídlo. Prostředek k uklidnění, otupění mysli, odvedení pozornosti, zabavení, zapomnění, dočasnému zvednutí nálady a jejímu následnému shození na samé dno, od kterého se potřebuji odrazit, abych zase začala normálně fungovat... Už bych si mohla všimnout, že žádné dno ani dnu nemám (narozdíl od některých mých vrstevnic). Jídlo není dost depresivní na to, aby mě přimělo dát se dokupy a změnit od základů svůj život.
Zato mám svoji horní hranici a té jsem právě dosáhla. Myslím, že se opět úspěšně blížím hmotností k fotřínkovi. Juchej. Taková závratná čísla mi naše váha neukazovala ani tenkrát o Vánocích, když jsem se vrátila z Německa.
Ale vlastně jsem vůbec nechtěla fňukat na téma hmotnost. Chtěla jsem se odrazit do mlhy.

Vrátila jsem se z prázdnin nejen s několika kily navíc a spoustou nedocenitelných zkušeností, ale taky - a především - s myšlenkou. Je to myšlenka docela prostá:
Hlásím se na Oxford na psychologii a filosofii. A udělám všecko pro to, abych se tam dostala.
To znamená docela zásadní přehodnocení priorit a žebříčků a hodnot a morálky a všeho. Pardon, moje morálka z toho vyjde nedotčená, protože žádnou nemám. Ještě jednou pardon, co je to vlastně morálka?
A všechny ty protivné hlasy v mé hlavě, co mi pořád tvrdí, že na to nemám, že to nedokážu, že jsem přehnaně ambiciózní a naivní a moc líná a málo inteligentní a anglicky němá a neumím psát eseje a blá blá blá etc., všechny ty věčné kritiky, které mi nedovolí o Oxfordu mluvit jinak než s jistou dávkou pokorného sebemrskačství, teď pěkně zametu do kbelíčku a vynesu na smetí. Kecají blbosti a o ty přeci vůbec nejde.
Mám cíl. Mám sen. Mám plán. A už jen to, že o něj usiluji, mě naplňuje. Naplňuje bůhvíčím, snad nějakým svinstvem, ale to svinstvo chutná setsakramentsky dobře, tralala!
Dobrovolně se vrhám do stresu a počítám s tím, že tenhle rok bude jeden velký thriller. A tak bych si měla trošku uklidit v - ach! - mém životě, živůtku - kruciš, to zní A) dekoltově, B) kroupovsky, ale co už.

Různí lidé mají různé rituály, kterými si dodávají pocit bezpečí. Mě ponejvíce žerou přejídání, perfekcionismus a bytí online. Na tuhle slavnou trojku teď nebude čas, teď nebude čas na nic, moje dny jsou sečteny, ergo jsem se rozhodla omezit některé své koníčky, aby mi z toho všeho nehráblo (nebudu radši ani vypočítávat, co všechno ještě zamýšlím narvat do svého rozvrhu).
Je na čase utnout blogaření. Ráda si vylévám mozek neviděnému publiku, poznala jsem tu pár děsně zajímavých lidí, psaní je návykové a funguje jako skvělá terapie... ale taky je nebezpečně veřejné, hlavně v elektronické formě, a co víc - stalo se součástí mého uklidňujícího rituálu. Denně několik hodin prosedím za počítačem s desíti otevřenými záložkami, ničím si schopnost soustředění a oči a záda a citlivá klavírová zápěstí a neustále přiblbe kontroluji, jestli se něco nestalo na mailu, na fejsbuku, na blogu nebo na bakalářích.
Přitom jsem vydržela měsíc v Oxfordu bez notebooku, v rodině jsem si netroufla poprosit o přístup k tomu jejich a na školních počítačích díkybohu bývalo rušno... Nedostavily se absťáky. Zato jsem najednou měla spousty času na čtení a na psaní.
Asi to zní jako zbytečně radikální řešení, ale jak už bylo na tomto blogu jedou řečeno, alkoholik se nikdy nemůže naučit pít s mírou. Jdu si dát na pár měsíců voraz.
So long and thanks for all the dishes.