Srpen 2012

Lékořicové bonbony

29. srpna 2012 v 0:22 | may oxfordská |  O něco víc
"Jedna z věcí, které Fordovi Prefectovi vždycky přišlo na lidech nejtěžší pochopit, byl jejich zvyk bez ustání konstatovat a opakovat naprosto zřejmé skutečnosti, jako např. Je krásný den, nebo Jsi vážně vysoký, nebo Božínku, vypadá to, že jste právě spadl do třicetistopové studny, jste v pořádku? "
(Stopařův průvodce po Galaxii)

"Don't panic, Annmerý. You're not late."
A vítej v zemi, jejíž obyvatele činí šťastnými stání ve frontách. V zemi, kde 7:30 tamního času znamená brzy. V zemi, kde tě prodavačky oslovují "my love". V zemi, kde kanálu La Manche říkají Anglický. V zemi, kde vařit rovná se strčit prefabrikované cosi mdlé chuti do mikrovlnky a podat na stůl majonézu. V zemi, kde si cyklisté myslí, že jsou auta.
Po příjezdu mě ochromila úzkost a touha natrefit na něco domáckého a důvěrně známého. Jen pracně se mi povedlo přesvědčit samu sebe, že být odříznutá od Internetu je vlastně strašně super, a naladit se na bezstarostnost blázna, který vykročil do prázdna.

"Anything is possible."
Znáte ten pocit, když se ke druhému člověku dostanete hodně blízko prostřednictvím nějakého prostého skutku, jako třeba objetí ve správnou chvíli, a pak se bojíte pokazit ten Okamžik a jeho dozvuk na jazyku tím, že byste objali někoho jiného?
Zase jednou jsem stalkovala Davida. Mohlo za to jedno video, které sdílel s přáteli na fejsbuku. Sledovala jsem ho hrát na klavír tu skladbu od Tiersenna a vlastně to se mnou nemělo nic společného, natož aby se dalo básnit o bezchybnosti, ale zůstala jsem omráčeně zírat s hlavou na ležato a celá naměkko - s vědomím, že jakákoliv jiná hudba by teď byla rouháním.

"The art of losing isn't hard to master."
A fialová nákaza je všude. Nikdy bych nevěřila, že se seznámím s její obětí i tady, že během pěti dní přesvědčím samu sebe, abych zkusila Oxfordskou univerzitu, a že se kdy znovu budu cítit tak vykrmená jako o Vánocích na Loburgu. Ale, Poundlande, můj živote, vy všichni - jsem tady, a přemýšlím, proč je to dneska samá svatba.
Právě jsem málem umřela. Nadechnout. Vydechnout. Zastavit se. Hlavně klid. Doleva. Doprava. Doleva. Ne naopak. Přes.
jaywalking Přehrát zvuk

"You should go for it."
Francesco pečuje o své vlasy a ví, jaké to je, mít pavoučího kamaráda.
Je ohrommné poslouchat někoho a vidět za každým jednotlivým slovem, které řekne, skrytý příběh. Vždycky tam nějaký příběh je, celá kapitola významů a asociací. Jakmile si tohle uvědomíte, Vesmír vám najednou přijde obrovský a vaše všední starosti zanedbatelně maličké. Přitom ale teprve tehdy dokážete ocenit lidskou jedinečnost.
Alkohol ve skutečnosti nevypíná vnitřní cenzory, jen vás přinutí projít skrz ně a na jejich dno.

"Keep calm and study."
Nebe se roztrhlo a vylilo nám na hlavy hektolitry vody. Šťastně jsme se srazili a šli do anglikánského kostela. Až na to, že nechápu, proč se ti frontami posedlí Britové nedokáží úhledně seřadit při přijímání, na mě meditativní atmosféra mše silně zapůsobila. Příčný flétnista obstarával veškerý hudební doprovod a my šli s davem. Opatrně jsem nakoukla do sebe a zjistila, že jsem zlomená a prázdná na místech, kde bývala víra. Z těch nejhlubších komůrek ve mně se staly neudržované zahrady - tak nápadně nepodobné perfektně zastřiženému britskému trávníčku.

"Every binge is a silent cry for attention."
Pohlédla jsem do zrcadla a viděla v tom kulatém obličeji generace svých předků. Děsivé.
Mám ráda pilulky. Ne ty malé, placaté, které je těžké spolknout, ale ty úzké kapsle, ona tenká průhledná pouzdérka naplněná práškem. Líbí se mi to tiché zarachtání a zašustění, které se ozve v krku, když je spláchnu douškem vody.
Taky mám ráda růžové pilulky. Možná se těžko polykají, ale stojí za to. Šetřím si je pro případ nouze, pro takové chvíle, kdy se musím zakousnout do kůže na kloubech prstů, abych nekřičela.
Někdy si to snad ani není bolest, s čím se peru. Křeče vlastně nebolí. Jenom paralyzují. Stejně jako myšlenky.
Často si přeju, aby existovaly pilulky proti myšlenkám.

"One life. Live it."
A dělej to, v čem jsi dobrá: fixuj se na lidi. Není na tom nic špatného, jen to, stejně jako každé jiné riziko, dříve nebo později končí ztrátou.
Pobíhám ulicemi s Francescem a sílícím pocitem hořkosladké radosti protože vím, že všechny Okamžiky, ať už dobré, nebo špatné, spěchají ke svému konci; nikdy se nevrátí.

"You seem to be nervous; are you all right?"
"Oh, yes, thank you."
Přečetla jsem první stránku. Přičichla k ní. Zavřela oči. A pak přišel osamělý týden.
Možná jsem jako ta vosa, která si ke mně v úterý přisedla na lavičce. Zdržuji se na jednom místě příliš dlouho, protože létání je unavující. Bojím se být šťastná.
Šla jsem do Tesca a u regálu s drogerií málem propukla v pláč.

Výňatek z imaginárního deníku konzultujícího detektiva Sherlocka Holmese

28. srpna 2012 v 21:48 | slasherka may |  Fikce
Drabblátko vzniklé z dlouhé chvíle v Oxfordu. Publikuji pouze proto, že Eliade právě kdesi putuje. Tohle je oficiálně první slash, který svěřuji Internetu, a také asi poslední.
Doporučuji nepitvat, nehledat pointu a domýšlet pouze na literární rovině. Stejně počítám s tím, že mě za to někdo ukamenuje.
Věnováno těm dvěma bolestně pěkným chlapcům, které jsem onehdá zahlédla na Walton Street vést se za ruce.
Enjoy.

Some "Feminist" Stuff

17. srpna 2012 v 17:56 | a very British may |  Hele
Here I am again. No Czech, please. Have been successfully avoiding that brilliant language for nearly three weeks. (At least in speech.) Ya know, it's because of Oxford. Anyway, I'm jealous of myself!
I won't tell you anything about how I feel or what's going on in my head, I'm not in mood to do so. There are just three things I'd like to share.
  1. The most frequent thought of mine on these days goes like this: FŇUCK OFF! And I finally developed a taste for Sue's one-liner "I don't wanna be here, I'm not gonna do this."
  2. Virginia Woolf was much more than just a tiny bit marvellous. Like really.
  3. Watch this video.
Such an emancipated little woman.
What fascinates me about children at her age is their sense of justice.