Červenec 2012

Den desátý

29. července 2012 v 9:07 | may fowl |  Deset dní
Den desátý - Jedna zpověď.

Den devátý

28. července 2012 v 23:44 | may fowl |  Deset dní
Den devátý - Dva obrázky, které vystihují můj život v tuto chvíli, a proč.
Kvalita odstrašujícně mobilní, foceno pro účely čistě dokumentační.


Zítra.

28. července 2012 v 20:13 | may fowl |  O něco víc
Odjíždím a plíce mi stahuje korzet nervozity. Netlačí, nekouše, ale vytrvale mi obepíná hrudník. Dýchám jen opatrně a mělce.
Ale já musím pryč. Potřebuji to. Potřebuji zase jednou vystoupat nad mraky a uvědomit si, jak nesmírně maličký je ten můj vesmírek. Potřebuji na chvíli vykročit ze spratkovského stereotypu, který mě nutí na cokoliv, co máti řekne, vztekle koulet očima. Potřebuji aspoň na ty čtyři týdny znovunabýt samostatnosti a svobody. Přijít do jiného prostředí a naučit se znovu dýchat.
Je to jen sladká lež. Iluze, kterou jsem se rozhodla následovat. Odchodem se nikdy nic neřeší, člověk pouze nabude tolik potřebného odstupu. Nemluvě o tom, že se bojím, aby nešlo jen o hodně drahý prázdninový výlet, z jakého se člověk vrátí zakonzervovaný v původním stavu.
Měsíc v Oxfordu zní vedle roku na Loburgu docela směšně. Jenže vůni dálek nelze odolat a já se nehorázně těším.

Závrať

28. července 2012 v 14:40 | may |  Básně
Musíš si nejdřív sáhnout až na dno
aby ses mohla odrazit.
Plíživě klesáš. Snad až moc snadno.
Naděje je jen parazit.

Den osmý

27. července 2012 v 21:49 | may fowl |  Deset dní
Den osmý - Tři věci, které mě vzrušují.
Vážně se na tohle někdo ptá takového úchyláčka, jako jsem já?


Ten pocit, když stojíte před stádem dětí a čekáte, až se na vás všechny vrhnou.

26. července 2012 v 23:29 | Anna, chladná zrána, chladná ve sklepě |  Sto slov
Nečekala jsem, že mě práce s dětmi bude naplňovat. Domů se zešichtyvracívám přes celou Prahu zmordovaná, okopaná a zamatlaná od barvy, ale spokojená. V tramvaji dočítám Nesnesitelnou lehkost bytí, usmívám se na cizí lidi a škrábe mě v krku.

365 minut spánku, zrána nakafovat a hurá zpátky k městečku Palermu, lísavým dětem a paviánovému řevu. Nerozluční Vojtěši se na Střeleckém ostrově zasnoubili. Jára, který čte noviny, se hned natřikrát cítil ukřivděně, ale dal mi bonpar. Pořád se mě někdo ptal, jestli mám ráda hovínka.

Nechce se mi věřit, že tam zítra pojedu naposledy. Nemohla bych příští rok znova?

Den sedmý

26. července 2012 v 20:32 | may fowl |  Deset dní
Den sedmý - Čtyři věci, co mě dokážou znechutit.

Ještě teď mám dehet na dně plic.

25. července 2012 v 23:41 | vyvenčená may |  O něco víc
Sešli jsme se na hřbitově.
Docela dost lilo, tak jsme to po chvíli rázování mezi hroby zapíchli do Dobré Trafiky. Zapálil si a pak kouřil jednu za druhou a já se pasivně podílela na zatloukání hřebíčků do rakve. Na hřebíky já jsem docela šikovná, mám cvik z dětství.
Měla jsem pocit, že nedokážu prolomit ten blok nevyřčeného mezi námi, a bylo mi z toho pěkně zle, protože jsem tak strašně moc chtěla. A věděla jsem, že jemu by se dalo říct úplně všecko - jen kdyby byl fér a na oplátku mi řekl něco o sobě. Začínalo to vypadat, že nevyslovené navždy zůstane nevysloveným.
Tak jsme šli ven, já u ťamanů koupila láhev vína, on našel vylidněný park se skorosuchou lavičkou, po chvíli jsem odvážně zavedla řeč na slash a bylo to.
Přesně tohle jsem potřebovala.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že si s tebou můžu takhle promluvit."
"Tak se klidně ještě ptej, mám odpovídací náladu."
Ale víc než otázek jsem měla historek a mozkožroutů, které bylo třeba dát k dobru. Taky že jsem toho hodně nablábolila.
Copak se nedají lidé otevírat bez alkoholu? Bylo by i bez té flašky laciného růžového možné, abychom do parku vešli rozpačití a vyšli z něj vysmátí a užvanění po anglicky?
Mělo mu zavolat víc lidí. Měli jsme tam sedět déle, abychom víckrát potřebovali na záchod. V každé přestávce mě totiž napadlo něco, co ještě bylo potřeba říct, a já to řekla.
Nezeptala jsem se ale na všechno, co by mě zajímalo. Bylo moc brzo. Snad jindy.
A tohle snad jindy dnes nemá tak bláhově sebelhářskou příchuť.

Den šestý

25. července 2012 v 22:47 | may fowl |  Deset dní
Den šestý - Pět lidí, kteří pro mě hodně znamenají (bez jakéhokoli pořadí).
Tak to už zní smysluplněji. Ale stejně - jenom pět?!
Pozn.: Hodně není totéž, co nejvíc. Nikdo nezmíněný se nesmí cítit zahanbeně.

Den pátý

24. července 2012 v 18:57 | may fowl |  Deset dní
Den pátý - Šest věcí, které si přeju, abych nikdy nebyla bývala udělala.
Cože jako? Jakože šest?! Já přece lituju jenom toho, co jsem neudělala!
Ale challenge je challenge. Jdu na to.