Červen 2012

A tak skončil slzavý týden.

29. června 2012 v 11:42 | vnučka |  O něco víc
Židle rozestavěné ze špatných zpráv
Ne já, ani moje smrt - to jiný umírá
Věděla jsem už dlouho a dávno vzdala se
Jen sobec ve mně zůstal kňourat
A tentýž sobec ve mně hlasem antagonisty
křičí tlumeně: "That's what people DO!"
A mně je nijak všelijak mně je mlčky slzavě já
skoro nemám právo já -
já ne, to Ty jsi dcera...
Jeďme se prokousat pohřebním trojbojem
To zas bude bolehlav
A mohlo by se zdát, že mluvím cynikem a
koušu a kopu kolem sebe jako ublížená šelma
Já nejsem šelma já želva a nic a muzikant
A na tohle fakt nemám. Píšu tečku. Nemá cenu dál kaňkat myšlenky. Dnes.

...a přeci se vracím do půli věty, abych si v ní mohla ustlat a spát - spát - spát...
Protože život jde dál, ačkoli oči se klíží a pod tíhou noci nenoci kutálí se bříšky navrch jako leklé rybičky. Pořád jsou to oči - oči ke koukání, oči, ať je o čem psát.

Oholím si nohy a pojedu na pohřeb.
Ne, smrt není špatná. Smrt prostě je. Špatné je ublížit, ne zabít; špatné je být zraněn, ne zemřít. To bolest je děsivá. To loučení je bolestivé. To konec znamená loučení a bez konce není začátek...

Mrzelo mě, že jsem ho pohřbila už předtím, ve své mysli. Pro mě byl zpola mrtev už tehdy, když jsem se dozvěděla, že jej zevnitř sžírá rakovina.
Mrzelo mě to. Ale teď tuším, že právě o tolik je menší hora, kterou budu muset nyní zdolat.

Děsím se klišé a ustálených frází. Děsím se formalit a hromadného truchlení. Děsím se výměny bolestiplných pohledů a plytkých vtípků. Ale nepůjde to jinak. To patří ke smrti stejně, jako smrt k životu. Nebo ne?


O kolik menší jsou najednou moje všední bolístky. O kolik menší najednou jsou - ale jsou tu pořád.
Poslední Prázdniny.
Sbohem kamarádům.
Sbohem všednosti a stresům.
Sbohem hraní v ponorce a v popelníku.
A přece tak chabé rozloučení.
Jednou si nadávám, že jsem objala, o dva měsíce později, že jsem neobjala, a co náš krásný, zasmušilý bicmaník? A co umělec, který mě v Londýně pod Okem portrétoval? Na loučení ještě budu muset zapracovat.
Čeká mě tolik práce
a umřelo mi dětství.
Svět se se mnou kýve a houpá, jako kdyby mě chtěl ukolébat k spánku.
Tak já si půjdu vybalit a zabalit.

PS: Díky, Eliade. Jak vidíš, nakonec jsem neumřela. Někdy Ti ale budu muset vyprávět o oné obskurní a podivně surrealistické noci - a jejích následcích.

Vytratím se

23. června 2012 v 13:47 | may fowl |  O něco víc
Vzduch voní létem a já si balím kufr. Loburský kufr. Tolik jsme toho spolu sjeli, že mi přirostl k srdci na místečko hned mezi spacákem a aortou. Mám je oba ráda, kufr i spacák, protože znamenají nové začátky, nové konce, obzor, útěk ze zašedlé reality, toulání, nasávání atmosfér, jiné světy, setkávání, loučení, kotvu.
Znovu se ve mně otevírá taková ta cestovací škvíra, jako vždycky, když mám vyrazit do neznáma. Aspoň že už si nemusím lámat hlavu s učením. Trápí mě jen nedopsaný deník za poslední měsíc a stejnou dobu nedopsaný dárek pro brášku. A hřbitov s Davidem... Hřbitov s Davidem se vlastně taky nekonal! Ale na to teď není čas. Za pár hodin nasedám do autobusu směr Londýn a vyrážím za My Final Destination.
Všichni nám přáli, ať se vrátíme živí a zdraví. Smála jsem se tomu. Třídního výletu se účastní i osoba, která slíbila, že mě zabije, dokonce jsem jí k tomu podepsala svolení. Tomu jsem se taky smála. I vy se smějte. Ať nám všem může nakonec hezky zamrznout úsměv na rtech.
I když pochybuju. Moje vražedkyně je slušný pozér.
Ještě zbývá napsat závěť, zbalit si svých pět sušených švestek, nechat psa vyvenčit mě... a jet.
Jeden by nevěřil, jak málo se toho dá stihnout v posledních pár dnech života. Vlastně nemá cenu plánovat něco navíc. Lepší je žít, jako vždycky jindy, a užívat si to.
Tak se tu mějte. Já mizím.

Věty, které uvízly...

23. června 2012 v 12:58 | ...v telefonu |  Sto slov
Sheep alias Ms. Slippy: "furt jenom davas kazani lidem kolem sebe i kdyz bys ho obcas potrebovala ty"
Sue: "a ona asi 40 minut popisovala jak vcera nastoupila a vystoupila z tramvaje a kdo s ni vsechno flirtoval"
Viking alias Aisha: "Cestuju."
Dadavana: "AISHITERU MITE REN'AI NO WA."
Děda: "nevadi, jsou i vnoucata ktery maj daleko blbci dedy nez jsem ja."
Vincentek: "Ich bin total verwirrt und das seit langem."
Steny DJ von Mama: "Was ist los? Es ist party angesagt."
Kartoffel Valentina: "Na ja, Emotionsklo ist eine noetige Ding in heutige Leben."
Pokémon Krevetka: "Myslim, ze pes potrebuje vyvencit."

Stačí?

20. června 2012 v 22:05 | may fowl |  Básně
Jsem odpadlice
Jsem neschopénka
Jsem ta, která sešla z cesty
Jsem zbloudilý bloud
Jsem hořké zklamání autorit
Jsem plevel
Jsem ťululum
Jsem nevyužitý potenciál
Jsem bolavé zádo
Jsem marná sebemrskačka
Jsem neukázněná
Jsem mimo

Nejsem moc
Ale jsem dost
Nejsem dokonalá
Ale jsem tady

Asphyxiated

19. června 2012 v 23:56 | nájemná časovražedkyně |  Sto slov
Moje myšlenky se rády vydávají na toulky tam, kde je nerada vidím. Stačí na chvíli povolit otěže a najdu se v divných končinách.

Stoupala jsem po schodech ze sklepa a na jazyku převalovala poslední slova hovoru s Fotřínkem. Poslední slova. Bod č. 8… A než jsem zdolala třináctý schod, měla jsem pevně semknuté oči a v duchu úpěla.

Nebo nad umyvadlem, když jsem plivala pastu. Tentokrát má mysl cestovala inkognito a já se jakýmsi záhadným myšlenkovým pochodem dopracovala k potřebě klesnout na dlaždičky, schoulit se do klubíčka, obejmout kolena rukama a kývat se ze strany na stranu jako ručka metronomu...

Blízko

18. června 2012 v 19:50 | Drzá |  Básně
Hermelín bývá nejzralejší
pár dní před datem spotřeby.
Cupitám městem s maskou gejši,
klopýtám z Nikdy do Žeby.

Ve sklepě bují vinná réva,
po tmě se sápe ze sudů.
Tepot se s beatem v jedno slévá,
je to můj prášek na nudu.

Nad Prahou roste žluté ráno,
brousí si zuby nad létem.
Deset dní zbývá nedohráno,
deset dní - a pak čert mě vem!

Mám toho ještě dost co říct
- a přitom nechci říkat nic...

Vyúčtování

17. června 2012 v 23:55 | Máňa |  O něco víc
Zalovím po kapsách, zašátrám v tašce (snad při tom zase neskončím celá popatlaná vyteklým inkoustem z propisky) a obrátím naruby peněženku. Vyskládám na stůl svých osm korun a sestřádám staré účtenky. Chápu se pisvěte, vyžehlím zápěstím kus papíru, nažhavím mozkové buňky... Hurá, jdu se zúčtovat s Nesmírem a Příliš dlouhým víkendem.

Kolonka Dala:
Dala jsem tenhle víkend pět valníků sena, slámy, snopů a sajrajtu. S rodiči jsme vyklízeli třicet let netknutou půdu na chalupě. Ještě teď se dusím. Prokládala jsem tu práci (ano, dovoluji si použít toto slovo, protože mám jeden mozol na levé ruce a bouli nad obočím) žraním pizzy a perníku v slámou zasněžené stodole. Taky jsem sbírala v dešti jahody. Líbí se mi, jak se ty prožrané nebo nahnilé vždycky krásně rozprsknou o mřížku plotu, když je vyhazuji ze zahrady.
Dala jsem HDP od Prago Union. Chci říct, ukradla jsem si je z internetu a naposlouchala skrz naskrz. Jsou moje oblíbená cestovní muzika a ani tohle album mě nezklamalo. Beru Katovu diskografii antichronologicky - čili pozpátku, a mám k němu čím dál tím větší úctu.
Dala jsem Zkrocenou horu. Ano, konečně jsem dokoukala onen film, který mi dvě moje slashofilní kamarádky tak dlouho doporučovaly. Achjo. To byl doják. Na konci jsem se nefalšovaně rozbulela, a to jsem to neviděla na jeden zátah. Jen jsem si říkala - jak ty chlapi pospolu můžou fungovat? Vždyť... do sebe tak nějak nezapadaj.
Jo a bod č. 8 splněn.

Kolonka Má dáti:
Do plánované vraždy je třeba završit poslední plány. Snad jen místo bodu "Nepřehánět to s jídlem, abych v rakvi k něčemu vypadala." si připíšu veleúkol "Dopsat deník," jsem totiž nepěkně pozadu.
Do konce světa musím stihnout dodělat ještě pár věcí navíc. Třeba splnit body 1, 2, 5 - 7, 9 - 13. Ne všechny ostatní úkoly se mi povedlo realizovat, ale vzdala jsem jen jeden - bohužel ne ten, který by to za účelem zachování zdravého rozumu nejvíc potřeboval.
Kdyby nevyšel ani jeden termín, ještě pořád je tu 14. únor 2013. Viď, Sue?
Nebudu se radši vyjadřovat k ostatním seznamům, hlavně ne k těm celoživotním.

Kolonka Má máti:
Je závislá na solitairu a udivují ji mé znalosti latiny (solitér = samotář, z lat. solitudo, solitudinis = samota, volejte sláva a tři dny se radujte, Mayinka se zamyslela). Má o kousek baňatější a železnější bicepsy a já jí to přeju.

Celou sobotu jsem myslela na to, že bych chtěla být pták a poletovat a cvrlikat si na větvi. V neděli jsme našli mrtvé sýkorčí ptáče na dlažbě pod zápražím. Au. Těch mrtvol je kolem Končin nějak moc.

A jinak?
Chjo. Tahle záležitost je chorá a já den ode dne tupější. Chvílemi mám děsnou chuť všechno si vyříkat, nějak se obhájit, napsat dopis nebo spáchat telefonát nebo prostě někam jít a vykřičet do světa ty nevyřčené věty, co se mi prohánějí hlavou jako rozžhavené dráty, ale pak si uvědomím, že vlastně vůbec nic ventilovat nechci, a ochromí mě jakýsi podivný odpor znechucení a potřeba odnést si s sebou všechny svoje modré krysy do hrobu, vždyť mi za to ty mršky nestojí.
A pak je mi všechno jedno.

Ovlivněná večerním sentimentem, splněným bodem č. 8 a Zkrocenou horou, zakončím to tu trošku hippiesácky alias peacácky:
Je hodně druhů lásky. Jděte do háje se škatulkama. Mír.

Poslední plány

15. června 2012 v 16:44 | kaneček maya |  O něco víc
Zbývá mi už jen něco málo přes deset dní. Pak umřu.
Upsala jsem se. Postaru a trošku infantilně. Ale poslední krok prý bude na mně.
Než mě zabije, mám si prý dát do pořádku všechny záležitosti. Jakožto milovník seznamů to vidím takhle:
  1. Dopsat Čokožrouty.
  2. Napsat Áčko.
  3. Vymyslet a sehnat dárek pro tatínka.
  4. Nepřehánět to s jídlem, abych v rakvi k něčemu vypadala.
  5. Napsat závěť.
  6. Zajít s Davidem na hřbitov.
  7. Projít se se psem.
  8. Rozloučit se s dědou.
  9. Přečíst aspoň jednu knihu.
  10. Načuchnout Londýnem.
A mezitím si užívat...

Mám vás ráda, blogeři. Aspoň ty, kteří mě baví svým psaním, a ty, se kterými cítím. Ale venku je taky svět. Zrovna svítí.
Co byste dělali, kdybyste vám zbývaly necelé dva týdny života?

Jakoby způsob koukání se na ty věci

14. června 2012 v 22:26 | Professional Headdesker |  Moc myslím

Ať filosofuji s kýmkoliv o čemkoliv, vždycky ztroskotám na problému rozdílu mezi člověkem a zvířetem, mezi živočichem a rostlinou, živým a neživým světem. Další slepou uličkou bývá determinace. Šmarjá, determinace. Většinou se mnou hodně brzy přestává být řeč, zaseknu se totiž u podobné odbočky a dál nejede vlak.
Nemůžu za to, že jsem pošahaná Berkeleym, Letopisy z hlubin věků, existencialisty, Platónem, Avatarem, taoismem a Sofiiným světem. Určitě za to nemůžu, byla jsem tak napsaná.
Nemám ráda škatulky, protože vytvářejí spoustu falešných dilemat. Nejsem ani dualista, ani materialista, do háje. Nejblíž mám k idealistům a ti prý už jsou pokládáni za překonaný názorový směr, rozuměj: za prehistorické ještěry. Ještě jedno šmarjá. Kam jinam se máme my, nebozí panteisté a pekaři filosofických dortů ve stylu pejska a kočičky, zařadit?

Počítač, to je, když zavřete človíčka s překladovou knížkou do čínského pokoje. To tvrdil Searle. Ale copak je lidský mozek něco víc? Co to vlastně znamená rozumět? Stačí vědět, jakou kartičkou odpovědět na který symbol?
Jsme snad zombije nebo supervýkonné procesory?
Vědcové, pracujte na počítačích! Vymýšlejte nové, rychlejší algoritmy, a třeba to jednou začne fakt myslet.
Třeba taky ne.

Kam na to ti filosofové chodí?
Prý do křesla. Kvůli podobným myšlenkovým experimentům se přeci nemusí hnout z místa.
Ideální věda pro mě, šikovnou gaučistku a ukecanou povalečku.

Posledí dobou mám sklony vykřikovat "Chyba v matrixu!", ale možná bych se jenom měla jít vyspat.

Na závěr mi dovolte citovat verše, které mi znějí v hlavě. Asi to jsou zrovna ony proto, že ode dneška stejně jako Ezra Pound čekám na popravu.

CO JSI OPRAVDU MILOVAL, to ti zůstane,
ostatní je drek.
COS OPRAVDU MILOVAL, o to tě nikdo neoloupí,
COS OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.
Čí svět, můj nebo jejich
nebo ničí?
NEJPRVE přišlo to spatřené, TEPRVE POTOM hmatatelné
Elysium, přestože to bylo v sálech pekelných,
CO JSI OPRAVDU MILOVAL, je tvoje pravé dědictví.
(Ezra Pound: Pisanské Cantos)

Kdo se mnou v říjnu půjde na Mjúz?

(Eu)Fórie

12. června 2012 v 19:03 | troll |  O něco víc
Mayulo, jsi si vědomá, v jak velkém průšvihu se nacházíš? Podívej se na sebe. Podívej se na to!!! A to jsme si myslely, že už ti nemůže o moc víc hrábnout. Očividně může. Magorie jedna schizofrenická.
Však my víme, jak to skončí. Nebo spíš nemáme ani tucha. A o to je to horší. Jisté je jen, že tohle přistání bude hodně tvrdé.
Okamžitě toho nech, vždyť každým okamžikem přijde malér a všechno se pose-
No a co. Užij si to. Užívej si, dokud máš co.
Takhle se ale nenaučím opravdu vůbec nic.
Nesnáším chemii ve všech třech významech, ale na matfyz bych jít mohla. Kdyby mě na fyzice bavilo cokoliv jiného, než teorie relativity. Kdybych si na matice dala tu práci s geometrií. Chá. Hlavně že vím, čím budu. (Ještě před pár hodinami to byla zdravotní sestra.)
Chce to psychoterapeutku. Nějakou hodně volnomyšlenkářskou a soucitaschopnou. Takovou, která by uměla číst mezi řádky.

-kýč kýč kýč kýč kýč kýč-