Hic sunt scarabei. Jakože fakt.

19. května 2012 v 23:27 | may s rozumem v koncích |  O něco víc
Předminulý týden to šlo. Hrdě jsem nosila v kapse poslední sousto čokoládových bebenek, v živé paměti měla vzpomínku na pampeliškovou smlouvu, kterou jsem sama se sebou uzavřela, a kdykoli začaly věci být vážné, stačilo si zopakovat text Zhulené.

"You're drawning all the Unsaid in another shot
Laughing at the Devil thinking Oh my God
'Cause no one cares and no one ever will
Would you take it if they sold it as a pill?"


Bulimie se štítím a k smrti děsím. Ke zvracení mám podobný vztah jako ke kouření. Vím, že kdybych jednou začala, nadosmrti bych se z toho nevyhrabala, a tak se radši držím znechuceného odpůrcovského tábora.
To mi ovšem nikterak nebrání v blití na rovině psychické.
Psaní je úžasná terapie. Možná to ale zachází až příliš daleko, když jsem si za téma seminárky na psychologickém semináři zvolila záchvatovité přejídání.
"Proč jste si vybrala toto téma?" (Nečumte na mě všichni tak!)
"Setkala jste se třeba s někým, kdo jakoby prostě trpí tímto problémem?" (Všimněte si slovních vycpávek!)
"Jaké jsou možnosti léčby?" (To bych taky ráda věděla!)
První seminární práci svého života jsem obhajovala dřív, než jsem si stihla vypůjčit vhodnou odpornou literaturu (nepočítám-li "Místo činu lednička" a načerno staženou audio-hypnózu Paula McKenny). Sotva jsem obhajobu měla za sebou, zakousla jsem se do chleba.

"Try no another,
Don't try another bite..."

Zkoušela jsem se motivovat všelijak. Jednou za čas celkem spontánně na něco přijdu a vydržím se pak pár dní stravovat normálně. Pak ale něco přijde a docela mě rozbije. Takové věci, které k životu nevyhnutelně patří, ale já si s nimi nevím rady. Stačí se nudit na třídní oslavě narozenin. Snídat nasladko. Muset seznamovat rodiče s jakýmkoliv svým plánem do budoucna. Vidět dědu vzdávat se rakovině. Mít se dobře a chtít se mít ještě líp. Být nevyspalá.
V takových dnech ukradnu z odlehlé police v kuchyni Fidorku, tu přeslazenou kulatou věc, na které je dobrý snad jen tlustý čokoládový okraj, a vydám se s ní v kapse a se splašeným srdcem v hrudníku na záchod. Zamknu. Opřu se o zeď naproti umyvadlu, abych na sebe měla dobrý výhled. Dívám se na tu černobrýlatou holku s prázdnýma, nevýraznýma očima, jak trhá kovový obal, jak si ukusuje obří sousto, jak se jí čokoládové drobky sypou po tričku zohýbaném tam, kde pod ním vystupuje už-zase-kulatý pupík.
'Ještě pořád se můžu zastavit-'
'Dělám to pro ten tlustý čokoládový okraj.'
'Vzpomeň si na bebe-'
'Rychle, rychle, kousni si znovu, zajez výčitky a všechny pocity a myšlenky…'
'Je to tak jednoduché, neudělat to. Mnohem jednodušší, než si myslíš. No tak. Buď líná a nežer-'
'Žer na život! Podívej, máš při kousání druhou bradu! Bude léto, to chce tak týden bez jídla.'
'Houby hladovky. Potřebuješ začít normálně jíst.'
'...říká ta, která se právě přecpala gzblití.'
A to chci být psycholog.
Výše uvedený vnitřní dialog je spíše fanfikcí na realitu než jejím skutečným popisem. Ten slabý hlásek pořád varovně pípá, ale pokušení ho vždycky rázně umlčí tím, že je vyslyšeno dřív, než se stihne vyslovit.
Dobře, možná budu psycholog. Však oni stejně k ničemu nejsou. Nanejvýš trpělivě vyslechnou, popíšou si situaci do notýsků a pod záminkou hrozícího syndromu vyhoření si vezmou týdenní dovolenou, kterou celou proflákají a prozevlují, jen aby se vrátili do bezútěšného a nesmyslného všedního života.

"I'm kinda floating high above it
Watching a black rabbit
Following it on its way out
The Earth seems bigger from a distance
Only for an instance
I think I know what this is about"

Ještě před týdnem pomáhalo, v duchu si opakovat kouzelnou mantru "Jsem nad věcí," a k činu obžerství nedošlo. Teď už to zase nezabírá. Nějak se mi nedaří odpoutat mysl od těla, vybočit ze zajetého pruhu a zcela nemechanicky si uvědomit, what the hell I am doing here.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jeveuxlamour jeveuxlamour | Web | 19. května 2012 v 23:51 | Reagovat

Pěkný článek. Já žeru jak magor, až mi je hanba někdy. pokus o dietu selhal.vždy selhal. Pěkný článek i blog.

2 eliade eliade | Web | 21. května 2012 v 9:40 | Reagovat

Mám takovou nepříjemnou předtuchu, že my dvě skončíme na jednom pokoji na psychiatrii :). Ty jakožto bulimička a já jakožto anorektička. (Za svaťák jsem zhubla další dvě kila, skoro nic nejím a mamka mi prorokuje nemocnici a umělou výživu...). Ale aspoň to kdyžtak nebudeme mít k sobě daleko ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.