Květen 2012

Mannen som elsket Yngve

31. května 2012 v 21:36 | recenzentka may |  Hele
Zase jsme šly do Bytu. Víno, sýr, čokoláda, sezení v okně, velké plány, spacáky rozložené po parketách, promítačka, norský film na stropě... a jaký film.
Ten sednul.
Zjistila jsem, o kolik působivější jsou knihy a snímky, o kterých vám nikdo předem nic neřekne, než ty, na které se předem zeptáte podobně založených kamarádů, všech kulturních znalců ve svém okolí a internetových kritiků. Takže pokud si nechcete zkazit zážitek, nechoďte pod perex a šupem googlete, kde si stáhnete svůj program na dnešní večer.
Jen lehké varování, než tak učiníte: Míra explicitního slashe - 2/10 (podle T.).


"Mladí rebelové"

"Try again. Fail again. Fail better.”

30. května 2012 v 22:00 | may jaznozřivá |  O něco víc
Tak nevím, jestli tohle ještě spadá pod kategorii déjà vu, nebo se snad jedná o docela normální věštění. Možná jsem jenom pověrčivá.
Vlastně jsem vždycky chtěla umět psát takové věci, které se potom stanou. Tentokrát šlo sice o banality, ale stejně mě dost pobavilo, že se vyplnily. Dnešní úsměvnou shodu náhod nesvádím na Pisatele, ten mě jen pošťouchnul správným směrem a já dokončila načatou kapitolu tak, jak jsem si ji sama předepsala.
Každopádně se mi podařilo prožít si Střelecký ostrov i s posezením mezi nedopalky, stopováním turistů na šlapadlech, přežráním se, teplým(?) párečkem opodál, hláškou "Bavíš mě" a komentováním tvarů mraků. Samozřejmě, leccos bylo jinak (v první řadě se svět neskládal z jedniček a nul a blikajícího kurzoru, v neposlední řadě jsem se cítila být paní situace), ale velice mi to připomínalo scénu, kterou jsem nedávno chtěla použít do jedné psavé soutěže.
"Problém s mejma povídkama asi bude v tom, že od čtenářů nečekám kritiku, ale diagnózu."
Jo. Jo. Jo.

Občas mi připadá, že je něco moc špatně, ale nemůžu přijít na to, co. Dnes odpoledne ne. Dnes bylo všechno v pořádku.

***

Uvědomila jsem si dvě věci.
Jednak mě napadlo, kde se děje chyba. Nemám žádné cíle, nic, za čím bych se hnala. Tím nemyslím předsevzetí a tududumlisty. Myslím taháky a motivátory, co by mě nakoply k jakékoliv aktivitě - a třeba i k překonávání sebe sama. Moje sny jsou jen neurčité šmouhy v budoucnosti a hrozí, že shnijí.
Druhak (odpusťte mi krátké lingvofilní pomuchláníčko se s překrásným zastaralismem... ach ano, to stačilo, děkuji) mi došlo, že mám v sobě hromady nevyužitého potenciálu. Jsem tak zvyklá na to svoje živořeníčko v smutné lebce, že si ani nedovedu představit, co všechno bych mohla.
Co všechno můžu.

Už se na tom pracuje.

Jakože mjúzik.

Bang bang

29. května 2012 v 22:31 | may kafařka |  Moc myslím
Můj každodenní šálek čaje je kafe. Ze dvou lžiček. Bez cukru a s mlékem - tak, aby se dalo hned pít.
Po něm si vycpu dutinu břišní nečím přeslazeným a nechám si ujet autobus. Postojím před hřbitovními dveřmi na víku od kanálu, do rozbolavělých uší si narvu sluchátka a zběsile na mobilu píšu nějaké pseudoumělecké kecy. Ze své ranní cesty si nikdy nic nepamatuji, snad jenom přestupování na metro.

Ve stánku svého letitého delaera s hladce vykutálenou lebkou si koupím čokoládu. Hodinky na zápěstí tíží jako závaží, když se do ní zakusuji. (Do té čokolády, ne do jeho lebky.) Noviny nečtu. Radši se rozhlédnu po lidech a alespoň jednoho člověka v duchu označím nálepkou jasnej gay. Stydlivě pomrkávám na jiného pěkného chlapce a mám přitom pocit, že mi ujíždí vlak pod nosem a já na něj neběžím.

Pokaždé znovu si zoufám nad těmi, kdo zuřivě buší do zhaslého tlačítka pro otevírání dveří nebo vystupují na špatné straně. Nejvíc mě ale fascinují lidé, kteří dobíhají dopravní prostředky. Jako tenhle v modré mikině.
Je to on? Není to on? Je to on. Co ten tady dělá? Neviděl mě. Mohla bych... Ale ne. Měla bych ho normálně pozdravit.
Na další zastávce vystoupím a přejdu do vedlejšího vagónu.

Ahoj.
"Jé, čáu! Asi jedem pozdě, co?"
Nejedem. Budem muset vyjít schody, ale stíháme to.
"Jo?"
Jo. Jak se pořád máš?
"Jde to. Ty?"

Nějak mi nedošlo, že na zdvořilou otázku budu muset čekat na oplátku tutéž. Kdybych teď odpověděla popravdě, řekla bych, že jsem se doteď nijak neměla, protože je ráno a u mně v hlavě se ještě nerozednilo, ale bohužel jsem narazila na něho, tedy se mám setsakramentsky divně. Strašně moc s ním potřebuji mluvit, ale rozhodně ne tady.
Jeden by řekl, že si nemáme co říct. Jesus, no. Já toho tedy mám na srdci hromady, které na něj ale nemůžu takhle veřejně sesypat. To by byla už druhá sobecká netaknost z mé strany za poslední... půlrok.
Měli bychom se sejít. Někdy. Někde. A pokecat. To se ale těžko říká po téměř promlčelé společné cestě do školy.
A možná bychom se scházet neměli. Zas takový sebetrýznitel nejsem, nebo ano?

Poznatek rána: Už nežárlím na jeho kamarádky, ale z něj je mi pořád stejně nanic. Myslím, že lepší to nebude. On za nic nemůže, já taky ne, Písař našich osudů očividně disponuje pouze omezeným množstvím point a já se s tím ještě pořád nesmířila. Ještě dnes, půl roku po Pravdopisu, mám chuť zhroutit se tomu člověku u nohou a prosit, ať mě zase spraví, ale dobře vím, že bych dopadla stejně, jako vždycky. Protože on mi nemůže dát to, co potřebuji, i kdyby mu mě bylo sebevíc líto. Není k tomu chemicky uzpůsoben.

Možná bychom se neměli scházet radši už nikdy. Jsem rozbitá na kusy a sypu se někam do pryč. Nechce se mi ráno vstávat, protože to znamená myšlenky, nechce se mi večer chodit spát, protože to znamená čiré podvědomí. Proto mám tak otlačené uši. Potřebuji si vyhnat z hlavy všechny ty blbosti.

Schválně, jestli se dřív prokafuju životem, nebo ukafuju k smrti.


Chňo.

27. května 2012 v 19:30 | may s unavenýma očima |  O něco víc
My mind is not intact anymore,
but they don't have to know.

I tentokrát jsi uhodila hřebík na hlavičku: Vždycky se hrozně snažím něco říct, ale přitom to vůbec říct nechci. (Právě se neuroticky směju předchozí větě.) Ty zase musíš vyjádřovat myšlenky dřív, než přijdou myšlenky. A Sókratés věděl, že nic neví, když už jsme u sebevyvracejících postřehů.

Dusím se alergií, znepokojivě mě bolí zápěstí, moje nálada odpovídá spánkovému deficitu, nic nestíhám a tak, ale co už. Až se mi povede být na dvou místech současně, ostříhám se minimálně po ramena. Nekoukejte na mě tak nesouhlasně, jsou to moje vlasy. Však ony možná zase dorostou.

Yesterday's words went like this:
(if I do remember them right)
(if there were any [words] at all)
"Aspoň budeš mít o čem psát."
To budu. Ale ne tady, ne v prostorách svého roztomilého blogu. Asi budu muset hodně brzo spáchat monumentální pseudoumělecký blitek - pardon, biftek, a doufat, že se zase urodí nějaká literární soutěž, které bych mohla zahlcovat e-mailovou schránku spamem.

Život je návykovej a někdy zabíjí. Vlastně skoro pořád. Jednodušší než žít je sedět a čumět do počítače a pak zase chvíli čumět do počítače a čumět do lednice a potom čumět do zrcadla a zpátky čumět do počítače a pro změnu čumět do počítače.
Včera bylo čumění hodně, ale tou očumovanou jsem byla já. Celá vynervovaná jsem si lámala hlavu, jestli je dobrý nápad umírajícímu člověku zvesela zanotovat k narozeninám "Když už se člověk narodí, dej Bůh, ať málo marodí." nebo "Lokni si jako krokodýl, budeš tu s námi o to dýl." Obávala jsem se, aby to neznělo jako výsměch nebo křečovité zoufalecké přesvědčování budoucí pozůstalé, ať oslavenec zvrátí statistiky, přírodní zákony i vlastní pesimismus.
Life's a laugh and death's a joke, it's true.
Ty stresy kolem se mi ani trochu nelíbily, ale provalila jsem se dnem jako buldozér - a přežila. Řekla jsem si "však ono to nějak dopadne" a ono to nějak dopadlo. Nejen oslava, ale i pátý koncert Engumy už je za mnou - a mohlo to probíhat mnohem hůř. Sladká třešnička na dortu: Ještě pořád nejsem vzpamatovaná z jednoho z diváků.

Teď mě napadá, že se náš výstup odehrál na Střeleckém ostrově. Jaká úžasná ironie. Pomalu abych se bála cokoliv napsat, když už vím, že se to může (alespoň částečně) splnit.

(Tento výlev je jedno velké, klikaté chození kolem horké kaše, drazí moji, takže si jej, prosím, nevykládejte nijak rovně.)

What have I done? It's too late for that.
What have I become? Truth is nothing yet.

Filosofování s Jaspersem, Justýnou a pátečními spoluspáči

25. května 2012 v 16:33 | kachna filosofka |  Sto slov
Blaženost a utrpení se prolínají a já nevím, kde končí jedno a začíná druhé. Všechno splývá, všechno plyne, vše je jedno, všechno mine...

S každým krokem se přibližuji horizontu a přitom se kolem vynořují horizonty nové. Není se čeho chytit, když kráčíš hodně dlouho.

Duše má schopnost zrcadlit svět a odráží jej jako zčeřená hladina vody. Naše jsou vlny, naše je nádoba, ale byly nám dány přírodními zákony a ty nám utkal Sklář. Voda života - duše - do nás také byla vlita bez našeho přičinění. A přes to, jak jsme bezmocní a ztracení a nekonečně maličcí, dokážeme obrovské věci...

Neklid

24. května 2012 v 23:59 | pacifistka may |  Moc myslím
Nejsem spokojená sama se sebou, nastal čas nových předsevzetí.

---> Budu se o sebe starat jako ten anděl, co není. <---
---> Budu dělat to, co je pro mě dobré, a nebudu dělat to, co mi ubližuje. <---
---> Nebudu hrát kopanou se svým mozkem. <---
Amen.

Ano, někomu to může znít sobecky a líně. Ale jak se říká, když chceš pomoct druhému, začni u sebe. Dokud pohrdám svou maličkostí, sotva mě budou mít rádi jiní, jak prosté. Už mám dost tohohle love-hate relationship. Proto vyhlašuji
Mír.


Cojávim

23. května 2012 v 23:37 | may kachnofilka |  Sto slov
Jsem chcíplá, leč hyperaktivní. Asi už vážně udělám cokoliv, jen abych se nemusela učit pronásledování západních křesťanů.
Cherry rajčátka ostře šustí a vržou, když se do nich zakousnete.
Někdy se na půdě školy střetnou ukrutný netvor VARCHAR a maličký Tiny INT. Nevyhraje ani jeden, obrázky architektů zůstanou stejně rozsypané po celé stránce.
Myslím, že po dnešním ránu už David do školy nikdy nepojede metrem v 8:01.
Pufff, jsem zahořklá jak náš chemikář.
Bod 4.1 Etického kodexu Českomoravské psychologické společnosti, přijatého r. 1998:
"Psycholog nevykonává odbornou činnost, pokud jeho fyzický či psychický stav může negativně ovlivnit jeho schopnost profesionálního přístupu."
Muhaha.


Ulítlé včely

23. května 2012 v 0:02 | maya í |  O něco víc
Mám na stole bezpohlavního černouška. Jmenuje se Enguma a táhne z něho koncert.
Na dně hrudníku se mi usadila vůně cigaret. Ta naše šňůra mi zdemoluje plíce a vyřadí z provozu pravé ucho, juch! Už aby byly prázdniny.
Nebo ne. Útěkem se prý nic neřeší. Zrovna já bych to měla vědět.
Vlastně jsem dneska spíš měla chuť strávit večer v posteli se sklenicí Nutelly a nějakou velice fluffy, angsty a hurtie/comfy fanfiction jednorázovkou, optimálně s dojemným baddy-endem. Zavřít se před světem. Ale kapela je kapela. Musím si nějak spravit reputaci po dvou superpozdních příchodech na zkoušky.
Noc otevřeli Kšandové, víc než jejich reggae-ska mě ovšem potěšilo nadšení, s jakým později hopsali pod pódiem. Tak dobré publikum jsme ještě neměli. Chmatali po zpěvačce, líbil se jim králík (černý) a vynutili si dvojitý přídavek (hle, náš první!). A já si připadala domácky a usměrňovačně a chvílemi hrála pohluchu.
Naše třídní je skvělá ženská. Přišla, aby si na chvíli vypudila z hlavy všechnu maturitní literaturu, cucala citrónek a při děkovačce se schovávala pod vlastníma rukama.
Nevím, jestli mi pantomima a cizí pití stačily k utopení závisti. Dnes večer mě nebavilo být sama. Ale oproti ránu jsem na tom byla báječně. Hudba je taky dobrá terapie. Přes ni neslyším vlastní myšlenky a zapomínám, jak moc se nesnáším.
A zatímco lidem kolem se dějou velké věci, největší věc, co mně se stala, je voňavý plyšový černoušek.

Nelezte mi do playlistu, mám divné období! ^_^

"That is all."

21. května 2012 v 21:50 | may, biograf |  Fikce
Říkali jí koza.

Vyrůstala mezi intelektuály. Její bratři navštěvovali prestižní školy. Ona se doma učila latinsky a vyšívat.

Kdykoliv si poprosila otce, odemkl jí rodinnou knihovnu a nechal ji přečíst si, co chtěla.

Milovala knihy. Odmala v tom se sestřičkou měly jasno: Virginia bude spisovatelkou a starší Vanessa malířkou.

Když jí bylo třináct, zemřela jim matka.

Rodina ztrátu nesla těžce. Virginia se zhroutila, otec přestal fungovat. Roli matky musela zastat třetí z dcer. Virginie a Vanessy se zatím ujal nevlastní bratr, George.

Utěšoval je tak důkladně, že se z toho Virginia nadosmrti nevzpamatovala.

Zůstala chladná vůči mužům. Ač jednoho milovala.



True story.

Ehm.

20. května 2012 v 21:55 | may hysterka |  O něco víc
Dovolte mi svěřit se vám s jedinou souvislou myšlenkou, které jsem momentálně schopná:

Uáááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááááá!

Děkuji.