Uvnitř

16. dubna 2012 v 19:58 | may fowl |  Fikce
A/N: Můj příspěvek do soutěže Myšlenka se tvoří v ústech. Nepostoupila jsem, ale přeci zveřejňuji, protože je to jedna z mála mnou dokončených povídek.
Upozornění: Lehké nechutno, inspirace realitou, s hlavní hrdinkou se nestotožňuji.
Více pod perexem.



Opustila dům s vědomím, že porušuje zákaz. Teď se jí pod nohama motá Benji a žere pohozené papírové kapesníky. Je únor, neděle odpoledne.
Fanny se s každým krokem víc a víc nenávidí. Čvachtá si to šedou břečkou, ani neví kam.
Tohle není život, ale bahýnko.
Kdykoliv zavře oči, pod víčky jí naskočí obraz špinavě bílých dlaždiček. Jako kdyby jimi měla zevnitř obloženou lebku. Zvedá se jí z toho žaludek a najednou vůbec nemá hlad.
Co jsem udělala špatně, mami?
Přesně šedesát minut poté, co za ní zapadly domovní dveře, Františka znovu zarachotí klíčem v zámku.
***
"Pořád jenom mlčíš a pak se najednou rozbrečíš. Co si o tom mám myslet?"
Fanny bezvýrazně zírá do zrcadla a říká si, jak zoufale se jí nehodí krvavé zbarvení očních bělem k bleděmodrým duhovkám. Vůbec vypadám jako strašidlo, mami. Ty nevíš, jaký to je, mít špeky na čele.
Paní Braunová složí obličej do gumových rukavic a vyšle tichou prosbu k Bohu, aby jí dal dostatek trpělivosti.
To už Fanny otlouká zadkem futra dveří a usilovně vymýšlí, co říct, napadají ji však jen samé nepatřičnosti a tragicky znějící fakta.
"Já vážně nevím," prohlásí nakonec a uroní dvě tři tiché slzy. "Pojď se normálně bavit, mami. Prosím."
Teď je s mlčením na řadě matka. Pěkně zhurta rovná lahvičku vedle lahvičky na čerstvě umytou poličku.
"Dobře,"naváže po chvíli bezbarvě. "Tak mi řekni, o co si myslíš, že dneska šlo."
"Hrozně jsem odkládala procházku se psem," na to Fanny.
"A v čem byl problém?"
"Ve mně?" nadhodí Františka a matčinu dlouhému pohledu čelí s drze povytaženým obočím. "Nechápu, co chceš slyšet."
Povzdechnutí.
"Kolikrát ti dnes bylo řečeno, že máš jít s Benjim?"
"Třikrát. Pak mi to taťka vzteky bez sebe zakázal."
Fanny se zahledí z okna a skoro se pousměje, když zahlédne maličkou siluetu letadla. Podívej, mami, někdo letí na dovolenou. Nevyslovené věty se jí hemží na jazyku jako brouci, ale ven se dostane jen jedna nedomrlá:
"Promiň, ale přijde mi trochu… absurdní, kam jsme se kvůli venčení dostali."
Zdá se, že matce dochází trpělivost. "Tady jde o princip! Víš, co myslím principem?"
"Že mám naběhnout, kdykoliv si na mě s tátou zapískáte, a plnit vaše příkazy?" Františčin hlas vystoupá do hysterických poloh. "Já ale měla na dnešek taky svoje plány!"
"A jak my o nich máme vědět, když nekomunikuješ?" huláká paní Braunová. "Tak jako tak, nemůžeš myslet pořád jenom na sebe! Copak nejsi součástí rodiny?"
"Jsem," pípne Fanny a všechno v ní křičí bohužel.
"A co myslíš, že se od tebe tudíž očekává? Co takhle občas s něčím pomoct? Nechci toho po tobě zas tak moc. Taťka kvůli tvému studiu dře od nevidím do nevidím a na mě padne péče o celou domácnost. Jak myslíš, že si pak připadáme, když ty sedíš celé dny zalezlá v té své noře a civíš do počítače? Co bys dělala, kdybych já věčně vysedávala u držkoknihy? Co by sis o mně myslela?"
"Myslela bych si, že se bojíš žít."
Nohatý brouk o velikosti nakládané okurky jí přeběhne přes rty, zaplete se do vlasů a uchem vleze do mozku.
Sežeň mi psychiatra, mami.
"Holky, co bude s tou večeří?" ozve se z obývacího pokoje. Pánu domu vyhládlo.
"Pojď se najíst," přikáže matka smířlivě a stáhne si rukavice.
"Nic nebudu. Nemám hlad."
"Uchystej na stůl chleba, já to tu dodělám a přijdu."
"Ano, mami. Ale pak se rovnou půjdu učit."
Paní Braunová otevře ústa a zase je zavře. Fanny si osuší červenomodré oči a vykročí ke dveřím.
"Počkej ještě."
Neohlíží se. Jen čeká, až bude moct vypadnout.
"Jestli máš nějaký problém, měla bys o něm mluvit."
Jak ráda bych věřila, že to se mnou myslíš dobře, mami.
"Je tu něco, s čím bych ti mohla pomoct?" naléhá matka docela něžně.
Fanny mlčí. Mlčí, protože doufá, že nevyslovené neexistuje. Kdyby svázala do slov to, co se jí už několik let honí trávicím traktem, stvořila by vskutku zabijáckou myšlenku.
Paní Braunová však stále ještě očekává odpověď. Tak tedy…
"Nic mi není, mami. Jsem docela v pořádku."
***
Fanny zamkne dveře, pustí větrák a posadí se na okraj vany. Srdce jí tluče jako splašený metronom, když z kapsy kalhot vytahuje svou kořist. Nebylo těžké se při chystání večeře vplížit do skříňky se sladkostmi. Obal je zevnitř nechutně zapatlaný od rozteklé čokolády, ale na tom teď nesejde.
Musím zajíst ty brouky, opakuje si Františka coby mantru a cpe se tak rychle, že sotva stíhá polykat.
Ale brouci se nedají. Stačilo, aby jediného vypustila z úst, a už se jí jich vesele prohání lebkou celý tucet. Čím více s nimi bojuje, tím rychleji se množí. Marně Fanny vylizuje záhyby prázdného obalu, hmyz v jejím mozku je neodbytný.
Když to nejde takhle, půjde to obráceně.
Fanny si klekne před záchodovou mísu, zakloní hlavu a strčí si pramen vlasů do krku. Poslední, co vidí, než zavře oči, jsou čistě bílé dlaždičky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.