Jak jsem přečkala zimu

3. března 2012 v 12:23 | may in winter |  O něco víc
Spousta velkých věcí v životě se prostě stane a člověk ani neví jak. Osud je ten nejpropracovanější příběh, protože mě vždycky spolehlivě překvapí. A když už skutečně dojde k něčemu, co jsem očekávala, vyzní to úplně jinak, než jak jsem si předtím představovala. Umět tak tvořit tak dobře jako náš Spisovatel!
Před dvěma lety jsem psala fanfiction na vlastní život. V jedné povídce jsem si nejdřív vyřizovala účty s Amorem a poté z něj somrovala sen o "budoucnosti" - o 14. únoru 2012. Číst si po dvou letech své tehdejší fantazie je asi jako číst legendární science-fiction romány: dost legrační a trochu i smutné. V patnácti jsem sice spoustu věcí budoucích správně odhadla, spíš mi ale můj dnešní stav vůbec nepřicházel na mysl. Tolik věcí by mě nikdy nenapadlo...
Nenosím žluté, ale červené conversky. Školní skříňky nemáme ve druhém patře, ale ve sklepě. Nasypala jsem sice popel ze starých citů do dlaní jejich objektu, ale on jej nechal rozsypat po větru. (Doufám, že je gay. Vůbec poslední dobou objevuji ve svém okolí spoustu homosexuálů - a docela mi to leze na mozek.)
Ovšem věc, kterou jsem plánovala úplně nejmíň ze všech, je operace Enguma. Kapela a lidi z ní jsou vlastně hlavní důvod, proč vůbec chodím do školy. Pomáhají mi přežít. Hrozně se na svoje N-gumáčky upínám a radši ani nepomýšlím na to, jak to s nám bude, až se podrobíme zkoušce z dospělosti.
Právě kapela je jedna z těch věcí, která se prostě stala. Nevzpomínám si, že by za mnou někdo v září přišel: "Pojď, založíme skupinu. Budeš nám hrát na klávesy a kníkat nějaký doprovodný vokály. Jo a taky napiš pár písniček." Tak to nebylo. Jen jsem se snažila přečkat zimu. A najednou jsem skončila, kde jsem skončila, doufajíc, že jsem ještě neskončila.
Než jsem se nadála, nejdepresivnější období roku je pryč. Promrhala jsem spoustu Okamžiků, ale ty, které se mi podařilo vychutnat, za to stály.
Někdy v prosinci jsem při svém časžeroucím toulání internetem narazila na písničku od Tori Amos: Winter. Stala se z ní písnička letošní zimy, ani nevím jak. Neustále v jejích slovech nalézám něco nového.

Mirror, mirror, where's the crystal palace?
But I only can see myself
Scating around the truth who I am
But I know, dad, the ice is getting thin
When you're gonna make up your mind?
When you're gonna love you as much as I do?
When you're gonna make up your mind?
'Cause things are gonna change so fast...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 majli-purple majli-purple | Web | 3. března 2012 v 12:33 | Reagovat

krásnej blog :))

2 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | 3. března 2012 v 12:47 | Reagovat

fan-fiction na svůj vlastní život? dělám něco podobného, jen mě nikdy nenapadlo to nazvat takhle. a nepíšu to, protože co se kvality týče... jsou to jen sny, vlastně naprostý nesmysly. jen si to představuju a občas se o tom zmíním v nějakém článku, jednou, dvěma větičkama.
ty seš v kapele? páni! jojo, kapela, to byla taky součást jedné mojí... představy. až na ten malej detail, že na nic nehraju, ne že bych to neuměla s hudbou, ale připadá mi to složitý po technický stránce, třeba kytara, kdo si má pamatovat, kde co je?
písnička je krásná, taková jemná, něžná jako sněhová vločka, jen to video mi k tomu nějak nesedí...

3 may may | Web | 3. března 2012 v 12:58 | Reagovat

[2]: Máš pravdu, video nic moc, ona ta zpěvačka sama o sobě je dost zvláštní, už jen to, jak vždycky sedí u klavíru :D Ale písnička mi vlezla do ucha a už z něj nevylezla.
Však ta moje "fanfiction" bývala taky čistě pro vlastní spotřebu, dneska už ji ovšem ani v hlavě moc neprovozuju, nějak jsem zpověrčivěla.
Taky se právě učím na kytaru - nebo se spíš dezorientovaně toulám po hmatníku, každý krok bolí, a výsledkem bývá pár drnčivých tlumených pazvuků :D

4 eliade eliade | 3. března 2012 v 21:49 | Reagovat

Hele! Ten preslash si s Tebou ještě vyřídím. Čtu knížku - tam se mluví o sodomii, čtu Tvůj blog - a tady tohle. Fakt príma, no ;)...
Jinak, koukám, že jsme v něčem fakt stejný. Taky jsem si psávala úvahy nad tím, co budu dělat v budoucnu (vždycky na Nový rok a za rok jsem to pak četla :D) - a někdy to bylo dost k popukání. Jindy k poplakání, no...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.