Březen 2012

Prolog

31. března 2012 v 23:20 | may fowl |  Fikce
Konečně! Šílenství znovu vypuklo. Tentokrát začalo koncem…
Je jedno, jsi-li člověk, býlí, či snad bílý, nebo byl-li odstín tvé pleti černý, milý věrný. Nyní vítej doma. V dubnu, mezi svými dušemi spřízněnými.
Sto slov je jen začátek…
A bodík je bodík.
Mám sto slov a nebojím se je použít.
Mám sto slov a do nich otisknu duši.
V dubnu se prostě nebude uklízet a vařit!
Máš to taky tak?
Pak protáhni prsty a vylešti obrazovku. Zavrť se na židli a narovnej záda. Rozbal novou tabulku čokolády a nech ji provonět pokoj. (Možná tak nalákáš svoji Múzu.)
Drabblící maraton právě začíná!


Řeknu ti to časem

22. března 2012 v 20:26 | mayinka |  Sto slov
Jsi absolutně nečitelnej a mlčíš. Myslíš ty si vůbec něco? Nejsi jen prázdná bublina? Tele, co neví, co chce? Nebo prachobyčejnej zbabělec?
Pouč se z nás. Pouč se z toho, cos jsem chtěla, abys věděl, pouč se z nevyžádaný zpětný vazby. Příště se líp dívej, psychologu. Příště se míň směj, herečko. Příště mě do tý čokoládovny pozvi.
Já bych tě neukousla.
Ale co, je to tvůj problém, že ses nevyjádřil. Příležitost jsi dostal. Mlčení znamená souhlas, víšco. Víš, co jsem chtěla, abys věděl, a teď jsme zpátky, kde jsme byli. Z čokolády zůstala jen hliněná pachuť na jazyku.
Mamuty nezastavíš.

Mimorealita

21. března 2012 v 21:02 | miňonková mimoňka |  Sto slov
Je tam pes, který se živí smradlavými granulemi, papírovými kapesníky a lidskýma rukama.
Je tam kachna, která dokáčala, a stádo mamutů, jehož počty rostou s tím, kolik jich naženete do propasti.
Je tam kytara, která samovolně vyluzuje tóny chromatické stupnice.
Je tam škvíra, skrz niž zebavě táhne na nohy.
Je tam mollová melodie.
Jsou tam hnědé oči a v nich otazníky.
Hemží se to tam brouky a červy uchožravci.
Je tam březový les a v tom lese starý písečný lom.
Je tam louka, co kouše a škrábe jako dvoudenní strniště.
Je tam potopená katedrála.
A sem tam i nějaká myšlenka…


Psáno na obal od Sarotti No.1 s chilli a s 66% kakaa

19. března 2012 v 20:11 | čokoložka čekatelka |  Básně
Nebudu se tvářit, že to
nestudí a nebolí.
Mine jedno, druhé léto,
odejdeme ze školy,
už nebudem denně šlapat
stejné schody ke třídám.
Není na tom moc co chápat:
já půjdu tam a ty tam.



Back to love, chocolate and rock'n'swing

18. března 2012 v 21:57 | nemytá táborita |  O něco víc
Tak jsem do toho znovu spadla. Nevzdala jsem se, poddala jsem se. Blábláblá. Amen.
Jsem zase o něco klidnější. A to i přesto, že mi motá hlavu jaro. I přes to, že to jde z kopce s mou pověstí chemičky, matematičky a znalkyně církevních dějin. I přes to, že mě píchá u srdce.
Možná po třech měsících nastal čas vykopat mrtvolu a napojit ji na přístroje. Noc co noc se mi zdává, že je zase všechno v pořádku... Ale z ulity nevylézám, radši se držím léty prověřené taktiky a nechávám se nést proudem. Asi to nedává moc smysl, vždyť už jednou jsem vydala svoje nitro na milost a nemilost jedinému člověku; teď, když mám za sebou krok do prázdna, už nemám co ztratit. Tak proč se nemám k činu? A ať mě ani nenapadne, všechno svádět na nedostatek času. Když něco hoří, čas si na to udělám vždycky.
V hoření asi právě bude ten problém. Před čtvrt rokem jsem si nad propastí zahrávala s pravdou a probudila se do snu, ve kterém nehoří vůbec nic. Je to jedno velké déjà vu. Nebo snad Deža neví? Díky Bohu za padající hvězdy, modrá sluchátka, spaní v autobuse, zpěv v lese, tvarohové koláče, ukulelové ukolébavky, teplou sprchu, blížící se koncert, fanfiction na život a tisíc dalších věcí, které s sebou tohle jaro přineslo.
Co dodat? Snad jen:


An meinen Mitkämpfer, meine beste Freundin und meinen einstweiligen Bruder in einer Person

12. března 2012 v 19:30 | Anna Marrrý Rrrózika |  Sto slov
Heute sind wir wieder mal zusammen mit der U-Bahn gefahren. Viel geklatscht, viel gelacht, alte Erinnerungen wiedergetratscht. Alles schien so zu sein, wie damals. Doch das war es nicht, zumindest nicht so ganz.
Ich vermisse deine pointelosen Histörchen, dein vertrautes Geruch, das Gefühl der Geborgenheit und Sicherheit, als ich spürte, dass ich mich an dich verlassen kann… Ich vermisse so viel von dir und von uns und von unserer Loburg.
Ein Jahr lang sind wir durchs Leben zusammen gefahren, aber dann haben sich, genauso wie heute, unsere Wege getrennt. Menschen kommen und gehen, Menschen sind wie Lieder…
Sei ein Ohrwurm!


Things To Do Before The World Ends

11. března 2012 v 11:32 | may |  Moc myslím
  1. Naložit se do vany spolu se sbírkou gumových kachniček.
  2. Přečíst sto knih.
  3. Užít si první koncert Engumy.
  4. Prodrabblit se dubnem.
  5. Napsat pro brášku třetí díl Čokožroutů.
  6. Rozběhat se na We Run Prague.
  7. Jít pěšky jen tak v tričku z domova až do školy.
  8. Složit a zahrát dědovi písničku k narozeninám.
  9. Navštívit 221B Baker Street v Londýně.
  10. Dobrovolničit.
  11. Uspořádat puzzle-párty.
  12. Uspořádat harrypotterovský maraton s horami čokolády.
  13. Uspořádat sherlockovský maraton s bazénem Earl Grey.
  14. Zamilovat se.
Poslední večeře :)

Móc Hezkej Den

8. března 2012 v 12:38 | Bývalá požíračka čokolády |  Moc myslím
Poslední dny platí na moji zimou ošlehanou duši jako barevná náplast. Ať si po ránu klidně mrzne, já už mám jaro!
Včera jsme lezli po hnědočerveném stromě na náměstí a policie nám vyhrožovala pokutou za ničení zeleně. Ale dnešní den také stál za to, protože:
  • Laškovně se culím na pánské polovice zamilovaných párečků.
  • Dávám pozor na předmětech, které mě baví, a u těch ostatních zatím funguje můj léty prověřený přístup: "Však ono to nějak dopadne."
  • Vychutnávám si fracouzskou poezii.
  • Hrozící pozdní příchod mě přiměl příjemně se zadýchat vyšlapáváním nejdelších eskalátorů v Praze.
  • Protože příležitost nezaklepala, postavila jsem dveře.
  • V přeplněném metru si čtu o libidu.
  • Tamtéž jsem narazila na idola svého třináctiletého já, Devila of Violin.
  • Ďábelský houslista nosí zvonáče.
  • Ďábelský houslista i se svými sedmi dioptriemi dovede identifikovat bývalé odtajněné tajné ctitelky ze vzdálenosti tří metrů.
  • V čekárně na ušním poznám ze ztlumeného rádia hlas Klusa.
  • Získala jsem novou profilovku výměnou za "matroš" pro jistou slashofilní narkomanku.
  • Místo dějepisu se procházím od Muzea na Karlák a z Pavláku na Mírák.
  • Tekwa a Cissa na dálku zhypnotizovaly chemikáře, Velké Nadávání bylo odloženo na příští týden a naše třída vyváděla jako po MS světa v hokeji.
Takže se mám skvěle.
Kromě toho jsem odolala pokušení bavorských vdolečků i povidlových lívanců. Nejím totiž sladké. A nebudu až do konce světa. *hysterický vzlyk* *teatrální rozmáchnutí pažemi* *okatě ironický úsměv*
Ptáte se proč?
Může se alkoholik někdy naučit pít s mírou?



Čas udělat tečku za jedním příběhem.

6. března 2012 v 18:48 | may experimentátorka |  O něco víc
O velké přestávce vypuklo cosi mezi evakuací a meziročníkovou soutěží o nejefektivnější způsob zabíjení času. Ani nevím, jak jsem spolu s nahodilými spolužáky skončila v jedné z přeplněných tříd svádějíc krátkou, leč intenzivní bitvu o poslední volnou židli u okna. Prohrála jsem a Ms. Slippy na mě posměšně zamrkala. Nezbývalo mi, než si sednout do lavice vedle ní.
Najednou můj žaludek vykročil do prázdna a začal se neřízeně propadat do říše svíravého ledu a železných pěstí. Přes uličku seděl člověk v zelené mikině.
"To mi nemůžete udělat!" zasyčela jsem na své proradné kamarádky, rozesazené po všech těch lepších a vzdálenějších místech. Odpovědí mi byly pouze škodolibé úšklebky.
Prkenně jsem se usadila na okraj stoličky a snažila se nedívat jeho směrem.
Jenže pak začal poslední soud.
Někdo děsně protivný stál u tabule a hlasem vyvolávače na aukci nadával shromážděnému posluchačstvu, které nevzrušeně bzučelo a jen místy prokládalo jeho projev pobouřenými výkřiky. Skutečně nepříjemné věci ale začaly dít až ve chvíli, kdy přišla řeč na citovou nekrofilii.
Tehdy se mě David zastal.
"Je docela rozdíl mezi tím, jestli člověk rozprostře své city pod nohy druhého, nebo si je pošlape sám."
Možná až příliš hlasitě jsem souhlasila s jeho myšlenkou, ale na tom dnes v podstatě nezáleželo. Za ta léta, co se známe, jsem se už předvedla v mnohem trapnějších situacích. Spíš mě děsily na nás upřené oči přihlížejících.
Zelenáč mi věnoval jediný pohled - a najednou bylo všechno v pořádku. Jak dlouho jsem snila o usmíření, o jeho pochopení, o mém vyrovnání se stavem věcí… A teď něco takového konečně probíhalo…


Někde mezi spánkem a bděním leží bod, ve kterém i hučení počítače, hlas Patrika Hezuckého či řinčení trubek topení znějí jako kouzelný akord, pro který se vyplatí žít. Jenže je 05:55 a důsledky včera navečer vypité sklenice body mě nenechají dospat. Konec blaženého povalování, je na čase anektovat koupelnu.
O chvíli později už sedím nad hrnkem neslazené kávy a pozoruji oranžové světlo prodírat se skrze škvíry v závěsech. Ještě jsem si nevzpomněla, kde a jak jsem přišla k tomu spokojenému úsměvu na tváři, ale je tam, a to je hlavní.


Měla jsem kamaráda a sama jsem se o něj připravila. Občas mi chybí, začínám se však smiřovat s představou, že s ním už nikdy nepromluvím. Dokud ho nevídám, vlastně je to docela fajn. A když už se potkáme, nemusím se obávat trapných scén. Na něj se můžu spolehnout. Ano, můžu se spolehnout, že mě bude za všech okolností ignorovat, nanejvýš mě častuje odrazujícím úšklebkem.
Před třemi měsíci jsem se odvážila spáchat jednu parádní blbost a nést následky, ať jsou jakékoliv. Ani dnes svého rozhodnutí nelituji. Dokázala jsem rozetnout bludný kruh, ve kterém jsem se po tři roky motala. A život jde dál…


"There's no point sitting here, using words that mean nothing. Go and experiment. It's time you got out of here. Go and re-conquer your kingdom, which has grown corrupted by routine. Stop repeating the same lesson, because you won't learn anything new that way." (Paulo Coelho)

At The Bus Stop

5. března 2012 v 19:15 | may on her way away |  Básně

I am an everymorning bus-awaiter
Don't think you're late, I'm coming even later
Give me some chocolate, I don't care for school
Is life a bus stop, or an April fool?