Únor 2012

Existenciální otázka předmaturitního ročníku aneb "WTF should I do with my life?!"

26. února 2012 v 20:39 | taková ta divná nálada |  Moc myslím
"Chyť tu tužku pořádně, kolikrát ti to ještě mám říkat?"
"Jestli přineseš nějakou trojku na vysvědčení, zakážeme ti kamarádit se s Markétou!"
"Ty v osmnácti nevíš, kdo to byl Lomikar?"

Sedím u počítače. Zase. Je mi lehce šoufl. Vlastně docela k zlbití. Zase. Rostoucí zoufalství si nepřipouštím. Jako obvykle. Nesnáším se. Netuším, co se sebou provedu, protože tohle není život, ale bahýnko, ve kterém se rochňám a převaluji a divím se, že mi kape na maják. A teď mi řekněte, kde se stala chyba?
Ať se dívám sebelíp, ze známé trojice geny-prostředí-výchova můj přespříliš kritický pohled přitahuje poslední zmíněná. Výchovo. Vidím v tobě pár zásadních děr.
Zaprvé: Dodnes jsi mě nenaučila mít se ráda.
Zadruhé: Dodnes nedokážu efektivně zacházet se svým časem.
Zatřetí: Nikdo mi, kurňafix, nepomohl zjistit, co zrovna já potřebuju ke štěstí.

A víte vy co? Jdu se prohrát, propsat a prožrat na věčnost.


Doběhla jsem

23. února 2012 v 21:29 | may, bývalá běžkyně |  Básně
doběhla jsem
zavřu oči
obrázky za víčky
se míhají
a rozplývají
spolykané časem


A/N: Z hlubin šuplíku... Ráda vzpomínám na tenhle pocit.

Pampadam

17. února 2012 v 17:02 | Fantastická bába |  Básně
Mám se fajn, díky za optání
Jen trochu blbnu z nevyspání
Nic mi není, díky za zájem
Jenom sháním novej podnájem
Chvíli tak bydlet v jiný lebce
Utýct myšlenkám veršotepce
Utýct svejm divnejm náladám
Přestat si zpívat pampadampadam

Thank you for the music.

Čekání na konec

16. února 2012 v 22:41 | nevyspalá pianistka |  O něco víc
Dědův obličej vypadá jako z papíru, když mi přes práh podává ruku. "Pomodli se za mě někdy. Ať mám víc odvahy." Je hrozně brzo ráno.

Za zamčenými dveřmi vítr ohýbá stromy a vytřepává jim z jehličí sníh. Nohatý brouk o velikosti nakládané okurky mi vleze uchem do mozku.

Možná jsem narozená pod šťastnou hvězdou, ale včera mě zmínka o smrti vylekala stejně, jako jeho. Nejradši bych si vrazila pár facek a strávila noc se psem na terase. Nemluvě o poruchách příjmu potravy ani o profesionální perfekcionalistické prokrastinaci. Nemluvě o tom, že nemluvím s Davidem.

A tak radši šílím z všudypřítomného preslashe, léčím si permanentně zalehlé ucho u masérky a čekám, až mě z neustálého žraní skolí cukrovka. Přitom si namlouvám, že se mi nikdy nic neděje.

Co by se stalo, kdyby se něco dít začalo?