Leden 2012

Okamžiky

3. ledna 2012 v 22:18 | may sběratelka |  O něco víc
A je to tady. Narodil se zbrusu nový rok.
Já a moji cukříci jsme mu uspořádali novorozeneckou oslavu, jak se sluší a patří. Ještě teď mi vzpomínky na onu noc hlodají hlavou a tvarují na tváři přihlouplý úsměv. Pokaždé, když si vzpomenu na to, co jsem vyváděla, propuknu v řehot, nebo se chytám za hlavu, zatím však pobavení díkybohu převažuje nad pocity trapnosti a studu. Slavili jsme vskutku náležitě, jako kdyby dva tisíce dvanáctka měla být náš rok poslední.
Snad se letos v prosinci něco změní. Všichni tak trochu čekáme něco velkého a omlouváme si pověrčivost opatrností. Ale co kdyby se nestalo vůbec nic?
To by taky byl dobrý Stvořitelův vtípek. Pořád, neustále se něco děje, každou vteřinou se někomu na této planetě od základů mění svět. Vesmír tepe. A teď si představte, že celé Universum na okamžik zatají dech v očekávání... jen aby se ničeho nedočkalo. Nebylo by to ještě horší, než kdyby se stalo něco strašného?
Jak moudře poznamenal Richard Bach: Špatné věci nejsou to nejhorší, co se nám může stát. Ta nejhorší věc, která se nám může stát, je nic.
Z toho se poslední dobou stává mé životní heslo.
Ať už to ovšem s Mayským kalendářem a se světem skončí jakkoliv, nejdřív nás čeká dlouhatánská šňůra neopakovatelných Okamžiků, které nikdo nepředpovídal. Okamžiků, ve kterých se naše životy možná převrátí naruby a dnem vzhůru. Ale většina těch Okamžiků bude na první pohled docela obyčejná, je jen na nás, abychom jim vdechli kouzlo výjimečnosti. Stačí si uvědomit, že právě to věčně pomíjivé Teď je všechno, co máme.

Moje novoroční předsevzetí zní:
Budu si vychutnávat Okamžiky a sbírat je.

Možná trochu neskromně se domnívám, že se mi povedlo vykročit tou správnou nohou.