Prosinec 2011

Dárky

24. prosince 2011 v 15:42 | vánoční skřítek may |  Básně

Od Vánoc
nechci moc
Vlastně skoro nic
O dárky
nestojím
Chci Ti jenom říct:
Ať půjdu
kam půjdu
V srdci nesu si Tě
Dárky jsou
vedlejší
Hlavní je to Dítě


Veselé Vánoce!


Pravdopis

15. prosince 2011 v 22:17 | ...jen a jen svoje Maya |  O něco víc
Ještě pořád mi nějak nedochází, co jsem to vlastně spáchala. Ale prý je to za mnou. Ani se mi nechce věřit, že jsem to doopravdy UDĚLALA!
Přemýšlím, jak reagovat. Mám se ďábelsky chechtat a dusit se čokoládou? Poskakovat jako terciánka a kvílet "uááá"? Nebo by bylo nejlepší tvářit se, jako že se vůbec nic nestalo, a že mám za sebou docela normální den, ano, děkuji za optání?
A co teprve on. On musí mít to přemýšlení ještě těžší. Vždyť je to právě jeho reakce, na kterou oba čekáme. Pisvě je teď v jeho rukou a moje srdce taky.

Konečně jsem se odhodlala najít ho. Nebylo to tak těžké. Odtáhla jsem ho stranou, nemotorně mu naznačila, že mu chci popřát k narozeninám a že by měl své spolužačky (ano, včetně mé drahé Sokyně) poslat napřed. Vůbec jsem netušila, co plácám, jen matně si vybavuji, že jsem práskla Aishu. Naše milá spolukamarádka mu totiž včera telefonicky slibovala čokoládu, ale protože na svoje narozeniny nepřišel do školy, snědla ji sama.
Když mi začal mocně potřásat pravicí, okřikla jsem ho, že blahopřeju já jemu, ne on mně. Smál se. Naposledy jsem ho pevně objala. Do té chvíle se ještě všechno dalo zvrátit, dosud jsem si mohla všechno rozmyslet, věnovat mu nějakou náhradní čokoládu a všechny svoje řeči o sebevraždě a psycho-daru nějak okecat...
"A teď ten dárek," pronesla jsem rozechvěle a zašermovala mu před očima zelenou knížkou.
"Jdeš mi dát svoji učebnici angličtiny? " zazubil se.
"Vidíš, to by byl taky dobrej nápad! Ale ne, mám pro tebe něco šílenějšího."
A vytasila jsem obálku se zeleným nadpisem Davidovi k narozeninám.
"Je to příběh. Takovej hodně na hlavu. Asi jsem se zbláznila, že ti to dávám. Prosímtě, hlavně to nečti tady!"
Ve chvíli, kdy si dopis strkal do tašky, jsem pochopila, že teď už není cesty zpět. Teď už mi nezbývalo než jet dál, nevystupovat z vozu, který se se mnou řitil do propasti. I kdybych chtěla, rozjetý kolos bych zastavit nedovedla - na setrvačnost vlastních troufalých rozhodnutí jsem i při svých sto sedmdesáti šesti centimetrech krátká...
"Jééé. To je hezký. Tak já si to přečtu, až přijdu domů."
Nevesele jsem se zahihňala.
"Myslím, že až to budeš mít přečtený, už ti to moc hezký připadat nebude. Dej mi pak vědět, co ty na to."
Slíbil, že dá vědět, a šel jíst.

To zas budou zítra žaludkové kotrmelce. Až ho potkám na chodbě, jestli ho vůbec potkám. Až si mě všimne, jestli si mě vůbec všimne. Až mi pohlédne do očí a bude vědět, že vím, že ví, co jsem chtěla, aby věděl.


Filosofské postěžováníčko

14. prosince 2011 v 20:50 | may Sókratés |  Básně
Vím jistě jen, že nevím nic
(ta věta popírá se sama)
a otázek mám na tisíc
a v mojí duši černá jáma.


Nemluv

3. prosince 2011 v 12:15 | loburská múza |  Básně
Nemluv o dálce a tichu
Neříkej nic o stýskání
Starý život je mi k smíchu
Dýchám pro hudbu a psaní

Nemluv o snech, o naději
Vždyť i lásku jednou ztratím
Na cestách jsem nejraději
Zvlášť když vím, že se zas vrátím

Radši vůbec nemluv, ba ne
Neříkej nic o loučení
Co se má stát, to se stane
Teď však hledám zapomnění


N/A: Šuplíková, stokrát přepisovaná, odleželá a konečně dotažená do konce.