Září 2011

Přestavba

25. září 2011 v 17:08 | čokoholička may |  O něco víc
Trochu jsem to tu překopala ve snaze dodat tomuto blogu osobitější ráz. Strávila jsem u toho několik hodin, ale s výsledkem jsem spokojená. Na novém designu mi vadí snad jen jediná věc: nesoulad mezi formou a obsahem. Jeden by na první pohled čekal hřejivé, pokojné počteníčko, a zatím na něho vypadnou samé depresivní blafy. Možná to vykazuje jistou podobnost s mou osobností...
A tak jsem se rozhodla změnit svůj pohled na svět. Trochu víc si vychutnávat život. Zaměřit se na malé radosti a přestat se trápit velkými blbostmi. Jíst víc dobré čokolády. Hodně psát. A mít se prostě fajn.

Písnička pro dobrou náladu:


Nežiju, přežívám

25. září 2011 v 11:24 | may, chodící mrtvola |  Básně
Jsem otrávená životem
- už zas
Skrz prsty plačky prosívám
svůj čas
Mé tiché slzy zatřpytí
se v tmách
Až pod kůží mi dotepe
ten nach
Nach ten, jenž možná životem
je zván
Jím nechat se jen nést, to je
můj plán

Ztracený případ

25. září 2011 v 10:46 | may sebekritická |  Básně


Cítila se být básnířkou
Neuměla básně psát
Toužila se stát malířkou
Nedovedla malovat
Věřila, že zbohatne
Nevydělávala nic
Měla za to, že hubne
Přitom jedla čím dál víc
Chtěla napsat bestseller
Nikdy však nic nedopsala
Osud k ní byl celkem fér
Jen ona to nevnímala


Vykřičenej mozek

25. září 2011 v 10:32 | may spolknutá tichem |  Moc myslím
Kdy jste naposledy zažili totální ticho?
Zkuste si to někdy. Zašijte se někam, kde neuslyšíte vůbec nic, jen vlastní dech. Najít ale takové místo není vůbec snadné. Například se můžete za tímto účelem zbláznit a při troše štěstí vás potom zavřou do speciální izolované cely. (Možná by bylo snažší koupit si pořádné špunty do uší.)
Někde jsem četla, že jacísi vědátoři experimentovali s totálním tichem a jeho vlivem na lidskou psychicku. Zkoumaní dobrovolníci byli tuším izolováni i od všemožných jiných vjemů, například od světla. Už po několika desítkách minut se u nich objevily halucinace.
My lidé nejsme na ticho zvyklí. Kdekdo z nás sice pěje ódy na jeho léčivé účinky, podle mě ale ticho spíš přivádí k šílenství.
Jednou jsem byla sama na zámku. Bylo podzimní odpoledne a já hledala trochu klidu. Ten jsem našla právě ve třetím patře oné liduprázdné budovy, za sedmero dveřmi, kde se všechno halí do šera. Usadila jsem se na opuštěnou, nepohodlnou židli, a zaposlouchala se.
V tu chvíli zavládlo hluché ticho, ticho tak nesnesitelné, že mi tlačilo na ušní bubínky. To ticho se mi vůbec nelíbilo, protože křičelo a nahánělo hrůzu. Tak jsem ho zabila nervózním smíchem.
Možná se podle toho vždycky nechovám, ale v jádru jsem děsně zvědavá. Až zase někdy budu vykládat, že nechci slyšet pravdu, nevěřte mi. Pravda je jedna z mála věcí, na kterých mi v životě záleží. (Což mi nebrání myslet si, že pravda nedává smysl. Je totiž děsně neobjektivní a relativní. O tom ale více někdy jindy.) Každopádně i tenkrát, ve svém krásně strašidelném útočišti ticha, jsem byla přemožena zvědavostí. Jak může ticho křičet? Co na tom tichu bylo vykřičeného? Tomu jsem chtěla přijít na kloub.
Počkala jsem, až se mi zpomalí tlukot srdce, nehybně jsem se uvelebila na svém místečku a zadržela jsem dech. S jakýmsi zvráceným potěšením jsem pak minutu poslouchala - co vlastně?
Slyšela jsem svůj tep. Slyšela jsem šustivé přesýpání mých vlasů ze strany na stranu. Slyšela jsem ticho řvát.
Ne, to nebylo ticho. To byl můj mozek, kdo tak hulákal.
Můj mozek celou dobu mlčky křičel. Těžko říct, co se mi tím snažil sdělit, ale bylo to k nesnesení. Možná jsem se potřebovala vykřičet z nějaké šáhlé, frustrací způsobené depky, jakými můj život jen překypuje, to už si tak docela nevzpomínám. Pamatuji si jen to ticho.
Jsem dost bezkonfliktní člověk. Jediný, s kým nevycházím dobře, je můj vlastní mozek, protože s ním v hlavě je to dosti úděsné.


Pocit

2. září 2011 v 21:42 | may třináctiletá |  Básně
A/N: Tohle jsem vyštrachala v Šuplíku, nebo spíš v Modrých deskách s nálepkou "SITS BUDGET 2000 - OPEX", a docela mě zamrazilo. Už jsem skoro zapomněla, jaký to byl Pocit, když mi bylo třináct.
Bez cenzury.

Kdyby celý svět křičel
a utíkal pryč,
někam daleko od toho všeho
a všichni by se šíleně smáli
a jejich duše by usínaly únavou,
pak bych se mohla cítit jejich součástí
a zavládlo by věčné pochopení.
Jenže to nejde.
Svět je jedno velké nedorozumnění
a už vůbec nikdo nerozumí mně.
Líčím to tak bez citů,
protože to samo je pocit,
pocit naprosté bezcitnosti.
Kde je teda, kurva, láska?

Za humny se ztrácí...

2. září 2011 v 21:13 | may přelétavá |  Sto slov
Na seznam věcí, které jsem se naučila v Německu, je třeba připsat také jednu schopnost sporného přínosu. Je jí schopnost zapomínat. Dovednost náramně užitečná, když se potřebujete vyrovnat s dálkami a se stýskáním. Ale na druhou stranu docela nepěkný zlozvyk, když se na ni podíváte z pohledu vámi opuštěných lidí.

Jako jsem na Loburgu ze strachu před steskem radši nemyslela na svoje pražské přátele, teď doma si sotva vzpomenu na loburčany. Když už, tak hlavně v dobrém. Přesto nemám čisté svědomí.

Tím časným vypadnutím z hnízda se ze mě stala vlaštovka. Takové jsou snad všechny děti Loburgu. Jako tažní ptáci.