Únor 2011

Půlnoční

28. února 2011 v 21:35 | may |  Básně
Je skoro půlnoc a mně se chce spát
Čeká mě další bezútěšný den
Už v tom všem snad ani nehledám řád
Někdy je život jak podivný sen
Jela jsem do světa zapomenout
A přitom dosáhnout naplnění
Osud mi ale chce připomenout
Že se tím útěkem nic nemění
Zas je tu frustrace, prázdnota, strach
Emoce zdánlivě bezdůvodné
Vyndám je z šuplíku, smetu z nich prach
Však je zas uklidím - jednoho dne
Přepla jsem do módu autopilot
Už ani nevím, co znamená žít
Tohle je přežívání, ne život
Půlnoc už minula, měla bych jít…
Chybíš mi.

Lednice

28. února 2011 v 21:34 | may |  Básně
Rozhlížím se okolo,
zkouším tomu rozumět.
Tahle prázdná lednice -
to má být ten "velký svět"?
Slibné vůně ze všech stran,
cítím, jak mě sžírá hlad.
Jsou však jenom přeludem,
který nelze ochutnat.
Jasné světlo svítí všem,
kdo si troufnou nahlédnout.
Když však jsi tu zavřená,
tmě nemůžeš uniknout.
Nejhorší je ale chlad,
jenž se vkrádá do těla.
Ovládne tvé emoce,
aniž bys to věděla.
Rozhlížím se okolo,
chce se mi té bedně smát.
Jak chce zmrazit někoho,
kdo ví, co je milovat?

Stýskavá

1. února 2011 v 21:01 | may |  O něco víc
Jak se zpívá v jedné písničce: "Je to hořkosladká symfonie, tenhle život." Taky mám ten pocit. Obzvlášť poslední dobou. Pořád dokola si v hlavě omílám příčiny svého současného stavu a do zblbnutí analyzuji svou situaci. Měla bych to hodit na papír, ať to ze sebe dostanu a mám konečně pokoj.
Na rok jsem odjela. Dá se to brát různě. Jako cesta do velkého světa. Jako útěk před starým životem. Studijní pobyt. Hledání inspirace. Snaha nabýt zodpovědnost a osamostatnit se. Cesta za svobodou. Masochismus. A tak dále.
Prostě jsem chňapla po příležitosti - se všemi pozitivními i negativními následky, které s sebou přináší. Je to zkušenost. Obrovská zkušenost. Ale bolí. Není totiž možné strávit rok na jednom místě a tak daleko od domova, aniž by se vám stýskalo. Stejně tak není možné se odtamtud vrátit, aniž by se vám stýskalo. Bez stýskání to prostě nejde.
Horší už je vědomí, že si ti pozůstavší v Praze na mou nepřítomnost pomalu zvykají a na stýskání zapomínají. Mrzí mě, že mi moje dvě "nejlepší" kamarádky nepíšou. Ani moc nikdo jiný. Leda tak příbuzní - a také na ty není vždycky spoleh.
Kdybych tu řekněme potkala lásku, asi bych to viděla jinak. Jenže moje láska zůstala v Česku, navíc se jedná se o nic netušícího kamaráda, který nemá důvod na mě čekat a dřív nebo později se dá dohromady s někým jiným.
Už nemám chuť utíkat, ale vracet se. Velký svět je chladné a větrem ošlehané místo, kterým by nikdo neměl kráčet sám. Co se studia týče, připadám si tu spíš jako na hodně dlouhých prázdninách. Inspirace mám až až, týká se ale hlavně vnitřní rozervanosti a touhy po něčem, co nemůžu dostat. Nezodpovědná jsem stále stejně - ba možná ještě víc, a až se vrátím domů a rodiče na to přijdou, rychle přijdu i o všechnu svobodu. Domnělý masochismus bych měla nazývat spíš neschopností domyslet následky svého počínání.
Jo, holka, tohle je život. Lepší už to nebude. Tak si važ toho, co teď zrovna máš, těš se na to, co tě čeká, a postarej se, aby byl vždycky ke stýskání nějaký důvod. Protože je lepší cítit bolest, než vůbec nic.