Stýskání

5. listopadu 2010 v 21:01 | may |  O něco víc
Přepadla mě nostalgická nálada. Pustila jsem si na plné pecky Shadow of the Day od Linkin Parku a přemýšlím. Rozjímám nad vzpomínkami. Už zase se mi v hrudi otevírá ta tenká škvíra, trhlina ve mně, šrám na mé duši. Pálí mě oči a v svírá se mi hrdlo, vím ale, že nebudu brečet. Možná ukápne pár slz, usedavý pláč ovšem nehrozí. Ten tu nebyl už pomalu půl roku.
Teď zní Drobná paralela od Chinaski. Ach Bože. Kde jsou ty časy? Nic není jako dřív. Kam se poděl What? Kam se poděly tu časy? Setkávání ráno na Skalce, hysterické poletování po chodbách školy, sabotování tělocviku… Časy Trojčat, Wedrifu, slavného dua "á na druhou"… Doby Citróna, Devila of Violin, Galdona, Idyho… I těch, co přišli po nich… To všechno spolkla minulost.
Wake Me Up When September Ends je stále aktuální. Tím Semtembrem totiž myslím až to další září. Až se všechno zase vrátí do normálu. Je ale návrat do normálu vůbec možný? Obávám se, že ne. Lidé se v jádru nemění, jen se na jejich osobnost nabalují nové a nové zážitky. Neproměňují se, jen se vyvíjejí. To s nimi dělá cesta. Jdeme tou cestou dál a dál, do neznámých krajin, chvílemi jdeme společně, o kus dál se rozdělíme, máme ale strach šlapat naše osudy sami…
Už zase nezdravě filozofuji. Achjo. Filozofování v metru. To mi taky chybí. Teď mi tu hraje Globální oteplování… (Buuuď taky gay!) Je třináct minut po půlnoci a mně se ještě nechce jít spát. Zase se mi budou zdát divné sny a ráno mě probudí vrzání na podivné čínské housle. A kromě toho si ráno stoupnu před zrcadlo a budu truchlivě hledět na svoje špeky. Potom se mi zkřiví obličej vzteky, do břicha zaryju nehty a budu hystericky poskakovat po koupelně a vyluzovat pochybné skřeky. Pak zůstanu stát před tím zrádným lesklým kusem skla a zoufale si prohlížet nepříjemně velké břicho s červenými fleky, které na něm po mém záchvatu naskákají. S tím se musí něco dělat, řeknu si, a půjdu se naobědvat. Samozřejmě se jako obvykle přecpu. Jo, to bude krása.
Tyhle zdeprimované myšlenky mě trochu odvedly od nostalgie, písnička Kašovité jedlá od Iného kafe se ale přepnula na Sorry v podání Tracy Chapman. Je zase ten večer. Stojíme na pódiu, nervózně žmoulajíce mikrofony a uvažujíce, jak jsme se tam vlastně dostaly… Ale píseň spěje k refrénu a ty se na mě usmíváš. Je to jenom jeden jediný večer. Musíme si to užít. Popletla jsem druhý hlas, ale to nevadí. Ne, opravdu na tom ANI TROCHU NEZÁLEŽÍ. Všechno, na čem teď záleží, je vychutnat si naše loučení.
Sugababes se svým Stronger mě uvrhují do trošku odlišné nálady. Jsem tady, kde mě nikdo nezná; kde ještě nikdo ani z poloviny netuší, kdo vlastně jsem. Jdu sama touhle cestou, kterou jsem si zvolila. Není to snadná cesta, ale já vím, že stojí za to, protože vede k pocitu síly a vyrovnanosti se životem. Na jejím konci budu stát jako nový, lepší člověk. Všichni jsou tak daleko - a přeci se nikdy nemohou dostat blíž…
Tenhle rok mě čekají dva úkoly. Zaprvé - žít tak, jak jsem dosud nemohla, dojít na hranice svých možností, vyzkoušet a otestovat samu sebe. Zadruhé - je to velký krok k dospělosti a zodpovědnosti za svoje činy a slova. Obojí si to tak trošku protiřečí, přitom je to však obojí dost důležité pro můj životní vývoj. Mám pocit, že jestli to nezvládnu letos, že o leccos do budoucnosti přijdu.
Daniel Landa - Kdyby. No tím se to tedy završuje. Kdybych nebyl debil, tak bych něco zdědil, život by byl lepší a já bysem byl bourák.
Chybíte mi. Všichni.
Chybíš mi, ségra, moje jediná opravdová sestřičko. Chybí mi naše cesty metrem.
Chybíš mi, Aisho, snoubenko moje. Chybí mi naše zpívání.
Chybíte mi, vy moje všechny spřízněné duše.
Chybíš mi, Sesterstvo růžových kravat bez kravat. I když jsi mě vždycky jakožto skupinové ztrapňování se uvádělo do depresí.
Chybíš mi, Davide.
A kdybych měla v tomhle seznamu pokračovat do konce, nešla bych dnes spát vůbec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aisha Aisha | 13. listopadu 2010 v 21:58 | Reagovat

Je krásný vidět, že na ten moment vzpomínáme stejně, krásný vidět tvojí odhodlanost, krásný vidět, že šlapeš odvážně svůj osud dál.
Mám tě ráda Ani!
A.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.