Listopad 2010

První sníh

28. listopadu 2010 v 13:17 | may |  O něco víc
Sněží. Letos poprvé. Bojím se zítra ráno probudit a najít Loburg zasypaný závějemi. Sice to tu asi v zimě bude krása, nedávno jsem ale objevila kouzlo tepláků, takže mě mrzí, že si je už letos nebudu moct užít. Minulý víkend jsem pobíhala po areálu v hnědých plandavých teplákách, converskách a sytě růžové mikině Cambridge. To je tu taková divná móda - značkové tepláky zastrčené do plátěných kecek, vytahaná mikina a miniaturní mp3ka s monstrózními sluchátky - aspoň v něčem jsem se tedy přiblížila všeobecně uznávanému ideálu. Haha.
Právě jsem se vrátila ze záchoda (kam mě poslal zelený čaj s vanilkou) a zoufám si ze svých německých spolubydlících. Ty bláznivé holky zotvíraly všechna okna na patře, poletují tu a ječí. A to jim je patnáct. Sílí ve mně přesvědčení, že tu bydlí jen psychicky labilní jedinci nebo cizinci (v mém případě se jedná o spojení obojího).
Zabalila jsem se do deky a pukám si bublinkovou fólii. Chtělo by to ještě trošku čajíčku, nechce se mi ale vylézat z pelechu, když jsem se tu tak pěkně uhnízdila. Dnes hodlám jít chrnět už v deset, musím dohonit spánkový deficit. Zítra večer mě čeká Pintedienst a pozítří jedeme do Münsteru na Harryho Pottera. To by bylo, co se mých plánů týče, a teď k tomu, co se tu poslední dobou událo.
V pondělí ráno havaroval autobus směřující do našeho ústavu. Vyhýbal se prudce brzdícímu traktoru a naboural do stromu. Dva těžce zranění - desetiletá holčička a řidič. Spousta dětí lehce zraněná a většina v šoku. Je dost děsivé, když se něco takového stane lidem ve vaší blízkosti, lidem, které osobně nebo aspoň od vidění znáte… Chutná to úplně jinak, než ty zprávy o bouračkách, které denně nezaujatě pozorujete od večeře.
Ale teď už na trochu veselejší notu: Rozešla jsem se s Vincentem. (hysterický smích)

***

Tak už je zase pátek. Venku mrzne a v trávě i na střechách školních budov se bělá sněhový poprašek, závěje to ještě nejsou. A taky to pěkně klouže. Z jedné zamrzlé louže na školním dvoře se tak stala přestávková atrakce pro dětičky. Fascinuje mě jejich potřeba za každého počasí se potloukat venku. Já sama bych nejradši každou přestávku běhala zalézt si do postýlky.
Čekám, až mi vystydne čaj, a pak půjdu s Valentinou na oběd. To je taková správně praštěná Ukrajinka z mého ročníku. Mám hlad. A objevila jsem nový hubnoucí způsob: nevečeřet. Protože stejně po Teatime se sušenkami nemívám hlad.
Vím, že tenhle text poněkud postrádá hlavu a patu, potřebuji se ale nějak odreagovat. Mám se vlastně skvěle, což tak úplně nechápu, vždyť mám za sebou rozchod a tak. Spíš jsem očekávala deprese nebo výčitky svědomí, cítím ale jen úlevu a radost z nově nabyté svobody. Nechápu to. Ten vztah přeci nebyl zas tak strašný, naopak, docela se mi líbil, chyběla tomu ale láska, a ta je právě nejdůležitější. Mám sice Vincenta ráda, nestojím ale o navsugerovanou zamilovanost do někoho, kdo ji není schopen opakovat. Ničeho nelituji.
Připadám si trošku využitá. Vlastně se už delší dobu se mnou chtěl rozejít, jen se vymlouval na to, že mi nechce ublížit, že si není tak úplně jistý a že se to třeba ještě zlepší. Od samého začátku to zavánělo povrchností. První týden fajn, ale pak nadšení z nově nabyté spřízněné duše opadlo, kromě toho bylo pěkně divné, jak jsme náš vztah tajili. Dali jsme si proto pauzu a on chtěl mít jasno o další týden později, na svoje narozeniny. Spíš plánoval říct "ne" a skončit to, já mu ale napsala básničku, která ho údajně dostala, takže se se mnou bez jakéhokoliv řešení starých problémů zase dal dohromady.


The stars were shining above our heads,
so for one crazy night
we just forgot, what reason says
and enjoyed the light
I grinned like an idiot,
you smiled back at me
I blabbered not knowing what,
as happy as can be
"It's like a third-rate film", you laughed
But it passed so fast
That night I felt something new to start
I wanted it to last

Sometimes you think that life is great
You don't have to know why
Let's take the chance; it's not too late…
I think it's worth the try!

Potom jsem odjela na dva týdny do ČR, a když jsem se vrátila, večery strávené s ním mi pravidelně zachraňovaly náladu… Kromě toho začala hodně silně účinkovat chemie. Pak se ale přihodila ta věc s papírovou osuškou a Google Translatorem, kterážto v konečném důsledku vyústila do mé současné situace.

***

Je sobota ráno. Sedím v županu na posteli a bolí mě břicho. Za tři čtvrtě hodiny musím jít na oběd, což bude zároveň moje první jídlo dneska. Venku všechno pokrývá sněhový poprašek - o něco tlustší než včera…
Je sobota odpoledne. Sedím v džínech na posteli a bolí mě břicho. Před chvílí jsem se vrátila ze zámku, kde jsem spolu s několika spolubydlícími třídila knížky pro takzvaný Adventsbasar, který se bude konat zítra. V jedné místnosti tam tedy čeká spousta použitých nebo nechtěných knížek, vyrovnaná do poliček a rozložená po stolech, roztříděná na "starší" a "novější". Spoustu těch knih bych si nejradši ze všeho sbalila a donesla domů do Prahy, nezávisle na jejich stáří.
Včera večer jsem pracovala v Pintě (spolu s Davidem, který je v jednom kuse mimo) a vypěstovala si tam značnou averzi vůči opilým Němcům. Docela mě ale pobavilo, že si Vincent několikrát naschvál sednul za sloup, tak, abychom na sebe navzájem neviděli. A když to místo bylo zabrané, radši mě ignoroval. To je od něj vůbec moc milé, vzhledem k tomu, že se mnou plánoval zůstat jako kamarád. Já osobně bych neměla téměř žádný problém, dál se s ním bavit, to on to takhle komplikuje.
Marek mi vykládal, že má pocit, že je můj drahý ex poslední dobou roztržitý a smutný, že prý na mě určitě myslí. Každopádně doufám, že se po našem rozchodu cítí hůř než já. A to není zas tak těžká věc, já to totiž beru naprosto v pohodě. Už dneska v noci se mi zdálo o Schwegiim, který se mi už od začátku školního roku líbí, poslední dobou jsem ale o něm slyšela pár zvěstí, kvůli kterým v mých očích jeho hodnota ještě stoupla. Tak třeba prý zbaští tabulku Rittersport denně. No nezní to spřízněnodušovsky? Kromě toho je na rozdíl od Vincenta VĚTŠÍ NEŽ JÁ.
Proč a jak jsem se vůbec s tím podivným člověkem rozešla, to vysvětlím někdy, až na to budu mít náladu, teď se mi do toho ale vážně nechce. Dala jsem si čerstvý hrnek čaje vystydnout za okno a teď si asi půjdu do kuchyňky pro pár sušenek, pokud tam ovšem nějaké jsou.
Potom tento pochybný a nesmyslný výlev půjdu hodit na net.
Mimochodem, napadl mě nový způsob, jak při psaní vytvořit obzvlášť zákeřného zlosyna a antihrdinu: Promítněte do něj svou temnou stránku, zvrhlou část svého já. Otázkou zůstává, jestli pak takovýto nepřítel bude pro vašeho kladného hrdinu přemožitelný.
Psaní je očista. Teď si na něj ještě najít čas…
Ještě pořád je sobota odpoledne a právě se mi uvařila druhá konvice čaje. Před chvílí jsem se byla porozhlédnout po domě, žádný Teatime se ale nekoná a kuchyňka s keksy je zavřená. Pořád sedím na posteli a pořád mě bolí břicho. Nejradši bych v té posteli ležela a spala. Také zvažuji spásu v podobě růžové pilulky, nevím ale, jestli jsem na tom natolik zle, abych to řešila ibalginem. Tohle bych někdy přála zažít Vincentovi a chlapské části populace obecně!
Dnes večer na toho Pottera zjevně nepůjdeme. Nějako jsme se nebyli schopní dohodnout a kromě toho tu pár lidiček šíleně šetří, takže se jim nechce vyhazovat za cestu do Münsteru jenom kvůli kinu.
Je sobota podvečer. Sedím v rozepnutých džínech na posteli a bolí mě břicho. Vidím to na ibalgin. Už jsem si ho připravila a teď mi nezbývá než počkat, až mi vystydne čaj. Spánek by sice byl lepší medicína, musím ale za tři čtvrtě hodiny jít na mši. Přemýšlím, jaká krása by to byla, kdybych se na ni vykašlala s tím, že mě bolí břicho. Zajímalo by mě, nakolik by to Vincenta znervóznilo. A to je zlé, to mě nemá co zajímat. Zbytečně se na něj vážu.

Mám pocit, že píšu čím dál tím pesimističtějším a negativističtějším stylem, takže to tu radši pro dnešek zavřu. Mějte se famfárově, ať jste, kde jste, a občas si vzpomeňte na vzdálenou Mayinku!

Vaše Žába

Stýskání

5. listopadu 2010 v 21:01 | may |  O něco víc
Přepadla mě nostalgická nálada. Pustila jsem si na plné pecky Shadow of the Day od Linkin Parku a přemýšlím. Rozjímám nad vzpomínkami. Už zase se mi v hrudi otevírá ta tenká škvíra, trhlina ve mně, šrám na mé duši. Pálí mě oči a v svírá se mi hrdlo, vím ale, že nebudu brečet. Možná ukápne pár slz, usedavý pláč ovšem nehrozí. Ten tu nebyl už pomalu půl roku.
Teď zní Drobná paralela od Chinaski. Ach Bože. Kde jsou ty časy? Nic není jako dřív. Kam se poděl What? Kam se poděly tu časy? Setkávání ráno na Skalce, hysterické poletování po chodbách školy, sabotování tělocviku… Časy Trojčat, Wedrifu, slavného dua "á na druhou"… Doby Citróna, Devila of Violin, Galdona, Idyho… I těch, co přišli po nich… To všechno spolkla minulost.
Wake Me Up When September Ends je stále aktuální. Tím Semtembrem totiž myslím až to další září. Až se všechno zase vrátí do normálu. Je ale návrat do normálu vůbec možný? Obávám se, že ne. Lidé se v jádru nemění, jen se na jejich osobnost nabalují nové a nové zážitky. Neproměňují se, jen se vyvíjejí. To s nimi dělá cesta. Jdeme tou cestou dál a dál, do neznámých krajin, chvílemi jdeme společně, o kus dál se rozdělíme, máme ale strach šlapat naše osudy sami…
Už zase nezdravě filozofuji. Achjo. Filozofování v metru. To mi taky chybí. Teď mi tu hraje Globální oteplování… (Buuuď taky gay!) Je třináct minut po půlnoci a mně se ještě nechce jít spát. Zase se mi budou zdát divné sny a ráno mě probudí vrzání na podivné čínské housle. A kromě toho si ráno stoupnu před zrcadlo a budu truchlivě hledět na svoje špeky. Potom se mi zkřiví obličej vzteky, do břicha zaryju nehty a budu hystericky poskakovat po koupelně a vyluzovat pochybné skřeky. Pak zůstanu stát před tím zrádným lesklým kusem skla a zoufale si prohlížet nepříjemně velké břicho s červenými fleky, které na něm po mém záchvatu naskákají. S tím se musí něco dělat, řeknu si, a půjdu se naobědvat. Samozřejmě se jako obvykle přecpu. Jo, to bude krása.
Tyhle zdeprimované myšlenky mě trochu odvedly od nostalgie, písnička Kašovité jedlá od Iného kafe se ale přepnula na Sorry v podání Tracy Chapman. Je zase ten večer. Stojíme na pódiu, nervózně žmoulajíce mikrofony a uvažujíce, jak jsme se tam vlastně dostaly… Ale píseň spěje k refrénu a ty se na mě usmíváš. Je to jenom jeden jediný večer. Musíme si to užít. Popletla jsem druhý hlas, ale to nevadí. Ne, opravdu na tom ANI TROCHU NEZÁLEŽÍ. Všechno, na čem teď záleží, je vychutnat si naše loučení.
Sugababes se svým Stronger mě uvrhují do trošku odlišné nálady. Jsem tady, kde mě nikdo nezná; kde ještě nikdo ani z poloviny netuší, kdo vlastně jsem. Jdu sama touhle cestou, kterou jsem si zvolila. Není to snadná cesta, ale já vím, že stojí za to, protože vede k pocitu síly a vyrovnanosti se životem. Na jejím konci budu stát jako nový, lepší člověk. Všichni jsou tak daleko - a přeci se nikdy nemohou dostat blíž…
Tenhle rok mě čekají dva úkoly. Zaprvé - žít tak, jak jsem dosud nemohla, dojít na hranice svých možností, vyzkoušet a otestovat samu sebe. Zadruhé - je to velký krok k dospělosti a zodpovědnosti za svoje činy a slova. Obojí si to tak trošku protiřečí, přitom je to však obojí dost důležité pro můj životní vývoj. Mám pocit, že jestli to nezvládnu letos, že o leccos do budoucnosti přijdu.
Daniel Landa - Kdyby. No tím se to tedy završuje. Kdybych nebyl debil, tak bych něco zdědil, život by byl lepší a já bysem byl bourák.
Chybíte mi. Všichni.
Chybíš mi, ségra, moje jediná opravdová sestřičko. Chybí mi naše cesty metrem.
Chybíš mi, Aisho, snoubenko moje. Chybí mi naše zpívání.
Chybíte mi, vy moje všechny spřízněné duše.
Chybíš mi, Sesterstvo růžových kravat bez kravat. I když jsi mě vždycky jakožto skupinové ztrapňování se uvádělo do depresí.
Chybíš mi, Davide.
A kdybych měla v tomhle seznamu pokračovat do konce, nešla bych dnes spát vůbec.