Návrat

28. října 2010 v 14:54 | may |  O něco víc
Drazí pozůstalí,
tak jsem zase zpátky. Ale ne zpátky v Praze. Zpátky v Německu. Protože právě včera nám skončily dvoutýdenní podzimní prázdniny. Dosud jsem na těchto stránkách nic pořádného nezveřejnila, teď se do toho ale chci pořádně dát a přidávat články pokud možno každý týden. Uvidíme, jak to s tímhle předsevzetím dopadne.
Nebudu moc popisovat, co se dělo v uplynulých dvou měsících. Radši přejdu na svou současnou situaci, protože to, jak jsem k ní došla, není po všech stránkách zas až tak zajímavé. A kdyby přeci jen, tak se v tom trošku popitvám.
Včera jsem se vracela zpět. Jela jsme vlakem ještě se dvěma spolužáky/kamarády - Standou a Davidem. Provizorně naši trojici nazvu Okudlánci, protože nás přes prázdniny všechny tři ostříhali (teda, ne že by si toho někdo ráčil všimnout :-D). Nejdřív jsem trošku tesknila, vážně se mi nechtělo opouštět rodinu a kamarády, protentokrát na dva měsíce! Za podzimky jsem se nestihla vzpamatovat ani z těch šesti týdnů, které byly předtím. Na druhou stranu jsem se ale těšila zpátky. Hlavně na ty lidi. A úplně nejvíc na Vincenta.
Když jsme však na Staníkově notebooku zhlédli Stopařova průvodce po galaxii, nálada se mi zvedla. Škoda jen, že je ten film jenom zkrácenou a poameričtělou verzí oné báječné knihy (nebo rozhlasové hry?), ze které ráda cituji jako z Bible. Později už to ale zas tak super nebylo, protože jsme kvůli zpoždění vlaku nestihli přestup. Užili jsme si čekání na hamburském hlavním nádraží, kde vonělo pečivo a visely tam obrovské reklamy na čokoládu Rittersport. Kromě toho se ale před šestnácti lety v Hamburku dal do pohybu celý tenhle bláznivý sled událostí, který vedl k tzv. Internacionální omylce, čili k mé existenci. Aspoň nějaký čas jsem si tak pobyla ve městě, kde to všechno začalo.
Když jsme se konečně dotrmáceli do Ostbevern, byla jsem kaput. (Kupodivu.) Ten den mě totiž ještě navíc bolelo břicho - a i bez toho bych toho měla dost. Vyzvedl nás blonďatý vychovatel, jehož jméno opakovaně zapomínám, a vyklopil nás na náměstíčku před zámkem Loburg, kolem kterého se rozkládá náš krásný ústav.
První, koho jsem potkala, byl Vincent. Bavil se s nějakým vysokým stvořením v podivné bílé čepici, o němž jsem si nejdřív myslela, že je to jeho nejlepší kamarád Schwegii, pak se z toho individua ale vyklubal jeden kluk z mé staré školy, kterýžto se po pár letech přijel podívat na Loburg. Vincent mě na uvítanou objal. Měl nějako kratší vlasy, než jsem si pamatovala, ale voněl pořád stejně.
Vynesla jsem si věci nahoru do pokoje a cestou potkala i pár jiných lidí včetně Slovenky Vicky. Uvítání byl dojáček. I se všemi dalšími, na které jsem natrefila.
Po nějaké době jsem šla do Pausenhaly za Vincentem, ten se ale ještě pořád bavil s panem Čepičkou a byl natolik ponořený do vzpomínek na staré dobré časy, že si mě moc nevšímal. Šla jsem pak s Veronikou a Vicky pozdravit ještě ostatní lidi do Pinty, místní studentské hospůdky, a Vincent šel kus za námi. Později jsem ho marně hledala po celém intru (dveře k jeho patru jsou permanentně zavřené). Nakonec jsem to vzdala a usadila se v Pintě, přičemž on stejně za chvíli přišel a poté, co odehrál jednu hru kulečníku, jsme se pospolu vydali do jeho pokoje. Nejdřív jsem byla jako obvykle poněkud nervózní, bylo to ale vážně parádní, zase ho vidět.
A tak jsme skončili přitulení a propletení, což bylo ještě parádnější. Pokrok večera: oba jsme měli zuté boty. Psala jsem mu prstem do vlasů "Ich liebe dich!" a měla jsem pocit, že to myslím vážně. Mám ho opravdu ráda. Zatím jsem mu to ale neřekla nahlas a jak je známo, chlapi mají hroší kůži, takže moje vyznání ani necítil. No co, není všem dnům konec. Čeká nás celý školní rok. Do vánoc osm týdnů. A pak až na čtrnáct dní do půlky června… I když on samozřejmě odejde dřív kvůli maturitě.
Odnesla jsem si jeho šálu.
Když jsem se konečně dovlekla do pokoje, čekalo mě ještě vybalování, něco jsem ale nechala na ráno - a dobře jsem udělala. I tak jsem šla spát zbytečně pozdě.
Druhý den jsem nemohla dospat. Bůhví proč. Bylo to skutečně zvláštní, jít tou zimou na snídani, když vám nad hlavou svítí měsíc jako šišaté kolo sýra a po obloze jsou rozsypané hvězdy.
Vyučování probíhalo poklidně. Dostali jsme zpátky klausury z angličtiny (za 2!) a z matematiky (z té mám dokonce 2+). Ty známky mi skutečně dodaly dobrou náladu - teda ne, že by mi předtím scházela. Když jsem měla hotové opravy, ve zbytku hodiny jsem si barvila nehty zvýrazňovači na pět různých barev a potom jsem na kalkulačce vytvářela Tamagočiho. Dokonce se to dá zařídit tak, aby se mu hýbala pusinka. Člověk jen musí použít ty správné symboly - a mít tu správnou kalkulačku. Ta moje je na to vyloženě jako dělaná a mezi její další vhodné předpoklady patří fakt, že se tou ťamanskou potvůrkou už jednou stala. To když mi spadla na zem, vytekla jí baterka a hodiny na obrazovce svítil jakýsi udivený obličejík z čárek a pomlček. Sotva bylo mé drahé mamince řečeno, že se to nedá spravit, že je to čínský šunt a že si musíme koupit novou, kalkulačka začala znovu fungovat, mezitím už ale mamka stihla pořídit nový přístroj značky Casio. Ať žijí kalkulačky!
Co se dnes jinak dělo? Na hudebce jsme hráli na kytary Happy Birthday, ačkoli nikdo neměl narozeniny, a po obědě jsem spisovala mailovitou esej pro rodiče. Pak nás nebohé zahraniční studenty čekalo doučování němčiny se strašlivou Frau Böke, ze které máme všichni srandu, abychom se z ní nerozbrečeli. A po večeři jsem se šla utopit do bazénu. Byl tam ten vykutálený Kulichatec (tentokrát jen v plavkách) a snažil se chodit po vodě. Já sama před sebou předstírala sportovní snažení.
Později večer jsem se stavila v Pintě a pokecala s Vincentem, který mě pak doprovodil do Pausenhaly. Tam jsme asi půl hodiny plkali o ničem a on analyzoval mé milované fialové Conversky… Život je krásný. (Aspoň někdy.)
Tyhle dva dny se nakonec opravdu vydařily. Já vím, že u toho prvního to tak nevypadá, ale nakonec to krásně dopadlo. Zase jednou jsem šťastná - a na vině je hlavně Vincent!


Na závěr citát z mého nejnovějšího "Ohrwurma", písničky, která mi neustále zní v hlavě. Je to proklatě výstižné.

Ich stehe her zwischen den Zeiten
Kann alles sehen, alles begreifen
Ich will bleiben, nie wieder gehen
Will dich halten und mit dir schweben
Denn es ist vielleicht die beste Zeit in unserem Leben
(Madsen: Zwischen den Zeiten)

Jdu konečně spinkat, článek stejně zveřejním až zítra nebo pozítří, teď mi tu nefunguje internet.

Mějte se aspoň tak krásně, jako teď já, a pozdravujte Prahu i zbytek mé milované vlasti.
Vaše Mayinka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 eliade eliade | Web | 29. října 2010 v 21:16 | Reagovat

Volejte sláva a tři dny se radujte! Ne, pět dní se radujte! =D. Že se tady zase po dlouhý době něco objevilo.
Jenom nechápu, proč ti na tom nádraží vadila reklama na Rittersport? Ohrožovala tvou čokoholickou dietu?
Jinak doufám, že tvoje předsevzetí vydrží a budeš sem pravidelně něco přidávat (i když já si na svým blogu na tu pravidelnost taky dvakrát nepotrpím, takže asi nemám co kritizovat). Třeba ty básničky, na ty jsem zvědavá, protože ta co jsi mi dávala číst, když jsi tu byla, vypadala vážně slibně... Tak si to tam užívej, vypadá to, že se tam máš vážně dobře, což je fajn.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.