Město

17. února 2019 v 18:17 | may |  ooo
Vrátila jsem se. Zdobené fasády městských domů zalévá slunce, vzduch je teplý jarem. Jdu ulicí s rozepnutým kabátem a zhluboka se nadechuji výfukových plynů. Široko daleko žádné bungalovy s vlaječkami, na chodnících žádný beton, jen mozaiky drobného dláždění a na nich psí hovínka. Dvě dívky se vedou za ruce a nikdo se po nich neotáčí. Kolem nádraží roste pár stromů s holými větvemi. Jsem zpátky doma, a jako vždy mě zaplavuje těžko překonatelná nostalgie.

Tolik příběhů se odehrálo v těchhle ulicích, a já jich tolik zapomněla. Všude vyrostly nové krámky a kavárničky, ale vzduch voní úplně stejně jako loni, předloni a všechny ty roky předtím. Voní jako cesty do školy a cesty ze školy, jako velké ambice a pozapomenutá selhání, jako dusivé objetí rodiny, před kterým nešlo utéct - aspoň ne tehdy. Voní jako zkoušky kapely, jako dlouhé hodiny v knihovně a jako nikdy nepojmenované sympatie, které vyplouvaly na povrch jen po sdílené lahvi špatného vína. I po šesti letech dovedu poznat tu vůni, a vím, že ji po šedesáti letech poznám taky.

V noci, než jsem se vydala do města, se mi zase zdálo o Té. Byl to sen ve snu - řekla jsem jí, že se mi o ní dodnes zdává. Někdy se v těch snech usmíříme, někdy se jen probudím s očima zalitýma slzami. Možná jsem blázen, že nechám sny, ať se vrací, jak se jim zachce, a nic s nimi nedělám. Jenže lidé v mé hlavě nikdy nejsou takoví, jako lidé tam venku. A taky mám silné podezření, že ona je jen zástupný problém. Že ve skutečnosti se ve mně všechno míchá. Scéna je stále stejná, vůně vzduchu taky, ale herci se vyměnili.

Mezi žebry mám škvíru. Otevírá se s každým návratem v čase, pokaždé, když dýchám vzduch té správné teploty, nebo když ve snu potkám kudrnatou holku. Nestačím s dechem. Míjím lidi s nezapamatovatelnými obličeji a trochu přidávám do kroku. Ale usmívám se. Najednou vím, že ta hluboká čerstvá rána, ze které nedovedu spustit oči, je jen částí většího celku. Jen jedno schodiště na mnohem delší cestě. Jen jedna kapitola z mnohem delšího příběhu.

Nastoupím do vlaku.
 

Bílý

9. ledna 2019 v 16:40 | may |  ooo
Je leden a na chodníku leží jehličí. Vzduch je těžký, bílý. Hřbety rukou mi zčervenaly, jsou hrubé a popraskané. Devět dní v novém roce. Devět dní bez dechu. Devět dní stále hlouběji zpátky.

Nejvíc ze všeho mám chuť číst Murakamiho.

Brno je hezké jako předtím. Potkávám lidi na ulici a lidi v kavárně a lidi doma a všichni se zdravíme, jaká náhoda! Snažím se nezdravit řidiče tramvají.

V noci stojím sama v koupelně a mažu si obličej třemi krémy. A najednou vím, že nezáleží, jestli jsem chladná jen z rána, nebo i po zbytek dnů. Jsem totiž vlastně náramně spokojená.

Mezi břehy

24. listopadu 2018 v 6:08 | may
Všechny strašně zaměstnává důležité dělání dospělých věcí. Říkáš si, že bys pomalu měla začít zakládat rodinu nebo kariéru nebo rodinu a kariéru. Zima střídá zimu. Svět se kutálí dál. A pak najednou ležíš na břiše ve studeném pokoji někde v Kanadě a čteš si hovory staré šest let. Hovory, na které jsi dočista zapomněla. Hovory o tom, jak jste chtěly jít pouštět draka. Jak se ti nechtělo do Jihlavy. Jak jsi nevěděla, co se životem. Hovory, ve kterých se nejvíc slov skrývalo mezi slovy. Mezi břehy.

Ležíš na břiše ve studeném pokoji někde v Kanadě a brečíš. Po šesti letech.
 


Javorová

25. září 2018 v 5:29 | may |  ooo
Potřebovala jsem prostor. Takže jsem odjela do obrovské země s obrovskými ulicemi a obrovskými domy. Chodím vším tím obrovským prostorem a dýchám. Protože je to dost možná naposledy, kdy můžu být sama.

Mám v sobě malou radost. Ať se děje cokoli. Cítím se silná. Dost silná na to, abych se o sebe dovedla postarat, ale taky dost silná na to, abych si uměla říct o pomoc. A tentokrát se to všechno nemusím učit tou tvrdou cestou.

Po náhrobcích šplhají veverky. Od jezera vane silný vítr, tahá za červené vlaječky a sype mi do očí prach. Na javorech zčervenaly první listy.

Do dvou do rána

18. července 2018 v 12:57 | may |  ooo
A najednou se ocitneš někde, kde jsi šťastná. Nechápeš, jak se to stalo, ale věci jsou v pořádku. Po nekonečné zimě se vkradlo do Tvé duše jaro - kousek po kousku s každým douškem vychlazeného čaje, s každým jemným objetím.

Dosud zpíváš, dosud píšeš.

Až zase přijede vzpomínkový vlak, už víš, že pod něj nemusíš skočit. Je to všechno mnohem složitější. Samozřejmě, že je to složité. Bolesti se nevyhneš, ale i v bolení může být smířený podtón.

V polospánku posloucháš déšť a slova.

"Občas si říkám, jaké by to asi bylo, kdybyste se vy dva potkali."

"Nabídnul bych mu colu."

Pády

25. dubna 2018 v 13:32 | may |  ooo
V. padla do spárů hastrmana.

Nemůžu nic dělat.

E. padla do spárů mexické telenovely.

Nemůžu vůbec nic dělat.

Všechny jen padáme do spárů. Občas přitom některá z nás zakašle. Když ptáčka chytají, tichounce mu zpívají písničku o šeříku a o alergické reakci.

Život ve mně probouzí myšlenky na smrt. Když si mám vybrat mezi poznáváním úžasných lidí a psaním, vyberu si to první a budu přitom vykřikovat, že jsem introvert. Potkala jsem dívku bez tváře ze svého snu a šla s ní mlčet do baru.

"Můžu Tě obejmout?"

"Jasně!" říkám, uvnitř maličko naměkko.

Večer jsem padla do postele a spala.

Karafiáty

20. dubna 2018 v 1:29 | may |  ooo
V zrcadle vidím, že mám na tvářích karafiáty, a pak nevidím nic.

Tma nás spolyká.

Sedíme u kuchyňského stolu, přišla jsem rozsypaná. Dáváš mi technické rady a držíš mě za ruku. Ale ve chvíli, kdy mi pohlédneš do očí a řekneš, že se nezaslouženě trestám a že to říkáš jako člověk, který to dělává taky, najednou vím, že všechno bude v pořádku. Protože rozumíš a protože jsme se našli.

Jsem šťastná. Šťastná od začátku až do konce.

Večer mi pouštíš videa zhulených lidí. Ráno se směješ, že vypadám jako francouzský buldoček. A já pro Tebe chci dělat všechny nerozumnosti světa.

Shořet

16. dubna 2018 v 16:29 | may |  Poetično
Pojď se se mnou projít
Po minovém poli
Seznámíme moji
S tvojí temnotou
Najdem' zapomnění
V objetí, co bolí
Zcela obklopeni
Vlastní prázdnotou

Pojď mě celou přečíst
Budu sedět tiše
Někde mezi řečí
Dobře schovaná
Malé zaváhání
Které nechceš slyšet
Rána ve Tvé dlani
Slovy svázaná

Pojď se se mnou ztratit
V hustém černém lese
Není kam se vrátit
Není cesty zpět
Tančím mezi řádky
Kam mě vítr nese
Vždy tři kroky zpátky
Za dva kroky vpřed

Pojď, shoříme spolu
Prostě dotkni se mě
Budem' padat dolů
Černou oblohou
Hvězdná trhavina
Prosím, drž mě pevně
Jako bychom jinak
Měli utonout

---
Stoslůvka vznikla v rámci challenge Duben měsíc drabble.

Sčítání

3. dubna 2018 v 13:23 | may |  ooo
Něco mezi úzkostným záchvatem a nekontrolovanou radostí. Vyprávím sama sobě vtipy. Je ráno a zubní pasta chutná jako jed. Vzduch voní jarem, jdu pozdě do školy a divže neposkakuji.

Potřebovala jsem půl litru vína a jednoho Dafču, aby mi došlo, že půl roku žiju v minulosti, která se mi neustále vzdaluje. Jakkoli byla ta minulost krásná, je to minulost. V minulosti jsem byla šťastná. Ale to neznamená, že nemůžu být šťastná teď a tady.

Někdy uděláte spoustu malých rozhodnutí, která považujete za správná, ale když se to posčítá, najednou zjistíte, že děláte něco moc špatného.

Už nepůjdu sama proti sobě.

Prostor

29. března 2018 v 0:13 | may |  ooo
Bojíš se, že mě ztratíš. Ale co když se ztratím já?

"Potřebuji prostor sama pro sebe," dušuji se a čekám, až mi odepíšeš.

Měla bych přestat ubližovat lidem. Jenže když to domyslím do důsledků, věci začnou být znepokojivě radikální.

"Mně ty tvoje úvahy připomínají sňatky z rozumu. Akorát si sama děláš rodiče."

Jednou to skoro vyšlo. Byla jsem stabilizovaná a plná něhy. Ale pak jsem dospěla k závěru, že mi to nestačí. Že pokud neodejdu teď, neodejdu už nikdy.

Není těžké odejít, ale je tak strašně, strašně těžké vzdát se.

Pohladím kočku na svém klíně. Až bude chtít, seskočí sama.