Frankfurt

20. srpna 2017 v 0:07 | may |  Sto slov
Chybíš mi od chvíle, kdy jsi vstoupil do autobusu. Zmizel jsi za tmavým sklem a já se vydala na dlouhou cestu domů, protože už nebylo na co čekat.

Samota mě ochromila. Jako kdyby se mi pod kůží usadila zima. Šla jsem městem zpátky po naší stopě a všudypřítomné davy mě znervózňovaly. V mojí ruce bylo prázdné místo.

Vím, že jsou to jen dva týdny. Že jsme snesli víc. Že zůstaneš na dosah písmen. Že je to ode mě dětinské. Ale tvoje náhlá nepřítomnost mě rozsypala na kousky.

Snad se mnou tohle dělá Praha. Jenže s tebou je i ona snesitelnější.

 

Baletka

3. července 2017 v 23:11 | may |  Sto slov
Neurčité smutky krásného večera. Cikády, vůně borovic a soli, portugalské růžové.

Nepíšu o jednom člověku. Píšu o jedné ráně způsobené různými lidmi.

Když jsem seděla u vody, nebyla jsem zamilovaná. Chtěla jsem jen tančit na hraně. Jenže takové tanečky jsou ještě nebezpečnější.

Isaac mě učil norsky. A dnes se mi zase zdálo o jídle.

Ztratila jsem kontinuitu, nalezla jsem sebe v divném životním období, kdy se pomaličku začínám cítit dospělá. Postupně se smiřuji s tím, že moje smutky jsou já, ale já nejsem svoje smutky.

Chtěla bych umět psát smířlivé konce, ze kterých by se mi nechtělo zvracet.

Díky, Terezo.

Na pivo

24. června 2017 v 0:08 | may |  Sto slov
Seděli jsme nad pozvolna klesajícími pěnami. Dívka s modrými vlasy vyprávěla melodramatické historky o smažení řízků. Číšník bez ptaní plnil hostům půllitry.

N. se ušklíbl a pokynul k prázdné židli vedle sebe.

"Srovnáváš se?"

Samozřejmě, že jsem si dnes jeho holku prohlížela. Samozřejmě, že jsem přemýšlela o paralelních vesmírech, ve kterých byly věci jinak. Samozřejmě, že jsem při pohledu na ně dva cítila v útrobách lehké bodnutí.

Už ani nevím, co jsem odpověděla, ale teprve o několik měsíců později mě napadlo, co jsem odpovědět měla.

"Srovnávám tebe s tím, koho mám. A je mi jasné, kdo z toho vychází líp."
 


Výročí

4. ledna 2017 v 22:05 | may fowl |  Sto slov
Vidličkou rozhrnula rýži a pozvedla ke rtům sousto rizota. On naproti ní nabodl kuličku hrášku. Jedla pravou rukou, on levou.

"Jsem jako rizoto," říkávala. "Se mnou musíš být pořád ve střehu, protože když mě na chvíli přestaneš míchat, připálím se."

"Kouleee!" říkával on, kdykoli narazil na něco kulatého, a oči mu zasvítily dětinskou radostí.

Přemýšlela o tom, jak moc si jsou nepodobní. Kdysi věřila, že do sebe zapadají jako dílky puzzle, ale občas to bylo jak skládat hrnek do vidličky.

Stiskla levačkou jeho pravou dlaň.

"Už jsem na to přišla. Jsi jako můj zrcadlový odraz, co tak docela neodpovídá."

Neodpověděl.

Kuřecí

11. prosince 2016 v 23:59 | may fowl |  O něco víc
Dívám se do černé díry, která zeje v mém břiše, a cítím, že se do ní propadám. Mám hlad. Obrovské, šťavnaté kuřecí stehýnko mě drží kolem ramen a říká, že to bude dobré.

Možná bych měla přestat brát lidi jako jídlo. Nikdo, nikdo mě nemůže zasytit. Musím se zasytit sama.

***

Sedíme na tajném nádvoří. Chvěju se - možná zimou, možná brekem, sama si nejsem jistá.

"Ty brečíš? Podívej se na mě."

Pozná to, vždycky to pozná.

Ptá se. Nemám dost kapesníků. Mluvím o tom, čeho se bojím. O koho se bojím. Protože já mám hlad, ale co má on?
Bere mě do náruče.

"To, že po tobě nic nechci, neznamená, že tě nepotřebuji."

***

Rozpitváme moje vnitřnosti a rozložíme je po stole mezi okurku, rajče a kousky kuřecího masa. Ošívám se, cítím se trochu naze pod jeho analyzujícím pohledem, ale zároveň vím, že pokud chci opravdu něco změnit, nejdůležitější je úplný obraz.

Někdy tak žít život jako ostatní, nespoléhat se neustále na to, že možná jednou potkám odborníka, který mě poskládá. Nikdo, nikdo mě nemůže zachránit. Musím se zachránit sama.

Ale tady a teď, nad talířem s kuřecím, jsem šťastná. Možná prostě proto, že žiju ve stejném městě, jako on.

"Postupně k tobě přirůstám."

Chyba I. typu

13. listopadu 2016 v 14:24 | may fowl |  Sto slov
Že je něco špatně, zjistím, až když se slyším brečet.

Nepíšu o těch hezkých věcech. Píšu o zvadlé růži na svém stole, o iluzi jistoty, o pohybech tvé ruky. Neoplácím velká slova, protože jsem jimi přesycená, nedůvěřuji zvuku, který by se ozval, kdyby prošla přes mé rty. Říkám malé, prosté věci.

Ztrácím část sebe, tu nepraktickou, nefyzickou.

Pravda je, že jsme od sebe pořád stejně daleko, a nesejde na tom, kolik zemí Evropy leží mezi námi.

Věříš, že to jen chce čas, a já se držím tvé víry, dokud trvá. Dokud jsem ji nezabila stejně jako ostatní věci v tobě.

Hrana

1. listopadu 2016 v 0:48 | may fowl |  Sto slov
"Jedeš na Českou?"

"Jo."

Stojí vedle kuchyňské linky a sleduje, jak beru přes rameno tašku s trávou.

"Odvezu tě."

Než stihnu cokoli namítnout, zmizí ve svém pokoji a hledá helmu.

Za okny je tma, já mám boty na podpatku a tenhle kluk má řidičák něco přes rok. Kdyby mě viděli naši.

Vede mě blátem na malý dvorek za domem. Zapíná mi helmu pod krkem. Mám skřípnuté levé ucho a brýle jsem musela schovat k němu do batůžku, takže moc nevidím. Vysvětlí mi, jak se posadit a kam umístit končetiny.

"Jestli mě zabiješ, tak tě někdo zabije," podotknu.

A najednou jedeme.

Bylo

27. října 2016 v 11:50 | may fowl |  Sto slov
Jen si zkus shrnout půl roku života do jedné věty.

Vítr, kolo, fasády z červených cihel, narcisky, vztahy zkrácené dálkou na písmena, zase svítá, Španělé dupou po chodbě, Fin se svléká donaha a skáče do kanálu, nedokážu vstát, nedokážu se hýbat, nedokážu se nadechnout, ale žiju, občas se zasměju při Hře o trůny, měl bys vědět, že mám přítele, Cukrátko drží mou hlavu tak, abych nemohla uhnout, když mě škrábe vousy po obličeji, srká mi jazyk do úst a točí s ním jak s bubnem od pračky.

Čistím zubním kartáčkem gel z elektrod.

"Tak jak bylo v Holandsku?"

"Fakt skvěle!"

Nocturno

17. října 2016 v 22:24 | may fowl |  Sto slov
Prázdný list.

Čteš to vůbec ještě?

Jen jsem chtěla říct, že pořád ještě poslouchám smutné sondžíky.

A že se mi tvé jméno nabízí ve vyhledávači.

Jsou hloubky, o kterých jsem nevěděla. Jsou i hloubky, které až příliš dobře znám. Vím, kde jsem byla před čtyřmi lety, a vím, kde jsem byla letos v květnu. Už jsem někde jinde. Ale to, že mívám záchvaty rozvernosti, neznamená, že vím, co dělat, když se vrátím tam.

Když jsem šťastná, mám pocit, že podvádím samu sebe. Štěstí je jen kognitivně-behaviorální záplata na bolavou duši.

Jestli něco umím opravdu dobře, tak jsou to bezdůvodné smutky.

Zátylek

6. září 2016 v 1:23 | may fowl |  O něco víc
My, nejnepraktičtější z žen, jsme si našly ryze praktické muže. Zatímco v pokoji ležíme po tmě na postelích a rozkládáme své duše na atomy, ze kterých pak pracně skládáme molekuly slov, naši muži spí neklidným spánkem lidí, kteří příliš dlouho upírali pohledy do blikajících útrob kódu. Je to láska, nebo paranoia? Někdy v tom přestávám mít jasno.

Září je divné. Do kotníků a do tváří se mi znovu zakousl chlad, až se mi zachtělo o rok zpátky. Zachtělo se mi zase jednou posedět vedle kuřáků a poslouchat. Mici by si prohrábla zrzavé mikádo a sevřela cigaretu mezi rty. Nislav by říkal nepřístojnosti tlumeným hlasem, který jako by vycházel odněkud z jeho žaludku. Nebyli bychom přátelé, jen bychom tak nasakovali kouřem.

Zachtělo se mi zase postávat u stánku s kávou a choulit se do větrovky.

Namísto toho přežívám na sušenkách, firemním kafi a písničkách z Pomády. Málem jsem přišla o to nejjemnější objetí na světě. Ošívala jsem se, nebyla si jistá o něco silněji, než jindy, psala nouzové scénáře. Jenže jsou věci mezi mužem a ženou, které nevyřeší pragmatická diskuse, zato je velmi dobře vyřeší pusa na zátylek.

Vlaštovka

19. srpna 2016 v 12:22 | may fowl |  Sto slov
Mám tvoji vůni ve vlasech.

Poslední dobou je to zase horší. Utěšuji se myšlenkou, že bývalo ještě mnohem hůř, a zároveň mě ta vzpomínka hluboce zneklidňuje. Bojím se, že se vrátím zpátky.

V mojí hlavě nic není jisté. Nedokážu mít ráda bez ALE, bez řetězců pochybností a nejistot. Racionalizuji lásku a pak ji znovu iracionalizuji. Potácivě balancuji někde mezi Zachraň mě! a Jdi pryč. A stále to chci zkoušet. Z nastokrát zohýbaného papíru skládám vlaštovku a doufám, že nás odnese někam, kde si budeme mít o čem povídat.

Stiskneš moji ruku. Objektivně vzato se mám dobře.

Jak se zastavují myšlenky?


Oh! Darling

13. srpna 2016 v 17:45 | may fowl |  Sto slov
Malé radosti, jeho blázniviny. Místnost s gramofonem a pohovkou. Sójovo-rýžové mléko a blonďatá limonáda. U telefonu dívka s konstantním pobavením v hlase. Mraky jako poklička nad městem. Vůně šampónu. Prázdný byt a ve vzduchu kytarové sólo. Náhodná setkání s minulostí na nárožích. Přísliby vědecké kariéry. Obrovské mašle do vlasů z neonově růžového tylu. Svíravá úzkost v žaludku. Nadýchané lívance. Pilulky, hadičky, zrcadla, zrzavé vlasy, zrzavé vlasy.

Baterie je téměř vybitá.

Potácím se v černých lodičkách po dlažbě, do čela se mi zarývá vráska. Zpátky v Brně. Než jsem si stihla uvědomit, že jsem doma, léto začalo končit.

Budeme v pořádku.

Nic se nestalo

7. srpna 2016 v 23:06 | may fowl |  O něco víc
Všechno je v pořádku. Je neděle odpoledne, jím čokoládu a mám velké plány.

Všechno je v pořádku. Jen jsem trochu zpruzená a antisociální.

Všechno je v pořádku. Občas problýskne nebezpečná myšlenka, neurčitý smutek, pocit zaseknutí ve vlastní hlavě.

Všechno je v háji, odcházíš a já brečím jako sebelítostivé dítě.

Věci jsou najednou černobílé - ba ne, černé a ještě černější. Hlas v mé hlavě dělá dramatická prohlášení. Jako Zase si musím pomoct sama, a Rozejdi se se mnou kvůli mým nesnesitelným náladám, nebylo by to poprvé.

"Pověz mi, co se děje. Ať mám aspoň hrubou představu."

"Já nevím. Pořád to samé. Vždycky chci od lidí víc, než mi jsou schopni dát. Asi jsem univerzálně hladová."

Říkám, jaká jsem, a ty v tom slyšíš, jaký ty nejsi. Stejně jako když jsi vzdal vyprávění pohádky - i teď to vzdáváš. Nehledáš možné cesty ven, ale vzdáváš to.

A když odcházíš, vidím, jak se postupně zavíráš sám do sebe, až jsi za stěnou tak tlustou, že přes ni ke mně ani nedovedeš zvednout oči.

Alternativní

16. června 2016 v 2:43 | may fowl |  Sto slov
Někde v alternativním vesmíru žije Mája, která si pouští lidi k tělu, ale ne k duši. Mája, která odjela do Holandska, aniž by za sebou zanechala čekajícího muže. Mája, která se vyspí se všemi krásnými cizinci, kteří se o ni zajímají, jen proto, že může. Mája, která chce vidět, jak daleko lze zajít, aniž by se rozsypala pod cizíma rukama. Mája, která nachází útěchu v různých náručích. Bezstarostná uprchlice před vlastními starostmi. Odbornice na milostnou prokrastinaci. Lovkyně princů, sběračka lovců. Swipe right, swipe right, swipe right. Májo, usměj se.

Já tou Májou nejsem, to vím jistě.

Ale kým teda jsem?

Uklidit si v hlavě

15. června 2016 v 17:43 | may fowl |  Sto slov
Nežiju. Předsevzetí jsou jen lži na dočasné uklidnění, vitamín D, tohle spolkni a bude ti zase dobře. Panika pod povrchem. Normální stav. Obalená v cukru, nepřítomná, s bolavou čelistí a velkými ambicemi hltám knihy a lékořicové bonbony.

Nemůžu se pořádně nadechnout. Na hraně pláče, jako kdyby se měla co chvíli probořit ta zeď, za kterou se schovávám. Napjatá jak struna, jen někomu vystřelit oko.

Mlčím.

Někdy vám lidi udělají strašné věci. Ublížené ego ve vás pořvává "To ti teda neprojde!", "Vlez mi na hrb!" a "Nezasloužíš si mě," až se rozhodnete zapomenout.

Zapomenout je jednoduché. Ale co nezapomenout a odpustit?

Har du sett jordbærne mine?

3. června 2016 v 2:24 | may fowl |  O něco víc
Odstranila jsem všechny diváky, až nezbyl nikdo, kdo by přihlížel. Teprve teď vidím, kdo jsem, když ze mě svlečete všechny vrstvy lidí - když stojím nahá a sama, jen se svou sbírkou divných vzpomínek a elektronických duchů.

Pár panických záchvatů a stále ty samé sny. Spolubydlící mi kradou sůl, olivový olej, balzamiko, zbytky mozzarelly, strouhanou goudu, česnekovou pomazánku, salát a špatné pivo. Neopíjím se, nepiju kafe, spím devět hodin denně. Někdy přemýšlím, jak je všechno strašně složité a že by bylo snazší neexistovat, ale když kolem projde někdo nedůležitý, snaživě se usmívám.

Jsou tu i dobré věci. Drobná osobní vítězství. Pocit síly v nohou, když šlapu do pedálů. Vrány na kampusu. Vzduch po dešti. Radiohead. Umytá sprcha. Bratrovy první smsky. Knížky, kvůli kterým se vyplatí zůstat vzhůru do čtyř do rána. Krádeže klavírů. Jahody.

Nejsem černobílá. Nejsem ztracený případ. Nemusím preventivně shazovat všechno, co pustím z úst. A můžu pořád ještě něco cítit, třeba i po třech letech.

Cítím se - paradoxně - silná. Nemůžu jinak. Protože v konečném důsledku si stejně nejvíc musím pomoct sama.

Zaklonit hlavu a zavřít oči…


Neblbni, zrzky přece nemůžou bejt smutný

19. května 2016 v 23:14 | may fowl |  O něco víc
Nechci, abys byl jen další člověk, před kterým musím předstírat, že jsem šťastná.

Stojím před regálem s čokoládami. Holanďané mají za humny Belgii, ale paradoxně netuší, v jakém tragickém čokoládovém nedostatku žijí, jinak by zásadně rozšířili sortiment. Pět druhů Milky, tři(!!!) druhy Rittersport, Schogetten nestojí za zmínku… Jen nabídka Lindtu je celkem uspokojivá, ale to už jsme o cenovou kategorii výš, zdejší Verkade je obdobný případ, designová Tony's Chocolonely líp vypadá než chutná… Zachraňuje mě rotterdamský Johnny Doodle, 180gramové blaho, které vždycky sním dřív, než si ho stihnu vyfotit.

Stojím před regálem s čokoládami a o tomhle přemýšlím, a najednou se - jen tak z ničeho - vyloupne kousek pocitu. Překvapí mě. Předem se neohlásil, nedává smysl a vůbec jsem se o něj neprosila, ale přistane mi do klína jako nechtěné děcko a já se teď o něj musím postarat. Na zlomek vteřiny si připadám jako tragická hrdinka, protože je trochu krásné, být smutná. Ale pak se zachovám podle nejpravděpodobnějšího scénáře: odhodím to dítě někam na podlahu a bez ohlížení odejdu. Na brečení mezi regály jsem už příliš velká.

Zaplaším hlas ve své hlavě - To sis vážně myslela, že přede mnou utečeš? - i tu nutkavou myšlenku v angličtině, odemknu kolo, jednou rukou si přidržuji sukni a jedu do Kanaalstraat. Koupila jsem si rtěnku, ale nemůžu ji nosit, protože často jím. Vždycky čekám, že se to vrátí, a ono se to doopravdy vrátí.

Chtěla bych dostat ještě jednu šanci naučit se fungovat v tomhle světě. Ještě jednu šanci, a tentokrát bych udělala všechno správně, udělala bych všechny správné chyby.

Koncem března

13. května 2016 v 16:48 | may fowl |  O něco víc
Přišlo jaro a s ním můj milý. Nevěděla jsem, z čeho mít větší radost. Smáli jsme se spolu hloupostem a jeden druhému. Jednu chvíli mi bylo tak krásně, že jsem se rozbrečela do šátku. A on mě nechal, ať se mu schoulím do náruče, a na nic se neptal.

Bylo mi zatěžko být šťastná, hlava se mi točila ze samých pochybností a negativismů. Dva měsíce jsem čekala na to, až ho zase obejmu, a teď si v mém pokoji ve 3D zašíval kalhoty a já pochopila, že miluji nedokonalého muže.

Děsně mě rozčilují rozbité a nedokonalé věci. Netuším, proč jsem v tom případě považovala za dobrý nápad studovat zrovna lidi. Aspoň se tím ale vysvětluje, proč jsem samonasírací.

"Napíšeš mi básničku?"
"Chceš se poblít?"

Je až absurdní, jak moc dokáže všechno spravit přítomnost člověka, kterému se můžu vybrečet do trička. A když zvednu oči, on se na mě usmívá, takovým tím úsměvem, který říká všechno, co je potřeba říct. Nemusí mluvit, abych věděla, že bude dobře.

Adresát nezastižen

12. května 2016 v 19:40 | may fowl |  O něco víc
Je tak snadné vyškrtnout někoho ze svého života. Tak snadné jako se nadechnout, vydechnout, rozsvítit stolní lampičku, udělat tečku za větou.

Jsem smutná. Píšu dopisy mužům, kteří mi nerozumí. V konečném důsledku jsem jen ráda, když si je nikdy nepřečtou. Léta mě naučila, že věty, jejichž sestavení mi dalo největší práci, druhý nikdy nedocení. Takové věty přinášejí jen zklamání. Nechávám si je tedy pro sebe a dělám za nimi tajné tečky.

Z vlasů mi vytéká červená voda. Krůpěj se zastaví nad pupíkem, chvíli zaváhá a pak ji pohltí proud ze sprchové hlavice. Aisha klepe na dveře.

"Májo? Všechno v pořádku?"

"Jó, už budu!"

Moje hlava hoří. Vysuším si vlasy, rty obtáhnu rtěnkou, obleču něco, v čem mám dlouhé nohy, a vyrazím na ulici. Je horko - nikdy bych nevěřila, že to o Holandsku řeknu - a my jedeme do Amsterdamu. Jsme každá úplně jiný prototyp holky - Sue v černých keckách a s cigaretou v koutku úst, Aisha s copánkem ovinutým kolem hlavy a šátkem kolem drahocenných hlasivek, já s ohněm na hlavě a se svými věčnými starostmi, abychom neporušily pravidla. Jako by nám zase bylo čtrnáct, jen muži kolem nás se proměnili.

Svačíme vzorky v obchodě se sýrem, obědváme čínské nudle a zapíjíme je vínem z pet lahve, svačíme marihuanové muffiny, večeříme hranolky a vodu s cukrem. Černoši v parku se nám smějí, jak se jim smějeme, a říkají cosi o dobrém matroši. Aisha propadá derealizaci, Sue si nás fotí a já myslím jen na citrónový cheescake. Moje trávové poprvé končí překvapivě dobrým tripem. Domů se vracíme v noci.

A je to krásné, ale je to taky strašné. Natisíckrát můžu mít chuť shazovat lidi do kanálu, ale neudělám vůbec nic. Zdá se, že jediná cesta, jak se cítit naživu, pro mě vede skrz sebedestrukci. Vlastně to dává určitý smysl: abych mohla začít žít, musím taky začít umírat. Jak chabé ospravedlnění pro mé masochismy.

Pořád ta samá písnička. A tři tečky.

V čem se naše životy liší od životů holubů, co se pokoušejí na parapetu o prokreaci? Najdi deset rozdílů.

Promiňte mi jednu Lanu...

Chybění

5. května 2016 v 21:26 | may fowl |  Básně
Nedělí nás stěna, ale horizont. Jak často na to zapomínám...


Další články