Výročí

4. ledna 2017 v 22:05 | may fowl |  Stoslovné skřeky
Vidličkou rozhrnula rýži a pozvedla ke rtům sousto rizota. On naproti ní nabodl kuličku hrášku. Jedla pravou rukou, on levou.

"Jsem jako rizoto," říkávala. "Se mnou musíš být pořád ve střehu, protože když mě na chvíli přestaneš míchat, připálím se."

"Kouleee!" říkával on, kdykoli narazil na něco kulatého, a oči mu zasvítily dětinskou radostí.

Přemýšlela o tom, jak moc si jsou nepodobní. Kdysi věřila, že do sebe zapadají jako dílky puzzle, ale občas to bylo jak skládat hrnek do vidličky.

Stiskla levačkou jeho pravou dlaň.

"Už jsem na to přišla. Jsi jako můj zrcadlový odraz, co tak docela neodpovídá."

Neodpověděl.
 

Kuřecí

11. prosince 2016 v 23:59 | may fowl |  Výlevy a nálevy
Dívám se do černé díry, která zeje v mém břiše, a cítím, že se do ní propadám. Mám hlad. Obrovské, šťavnaté kuřecí stehýnko mě drží kolem ramen a říká, že to bude dobré.

Možná bych měla přestat brát lidi jako jídlo. Nikdo, nikdo mě nemůže zasytit. Musím se zasytit sama.

***

Sedíme na tajném nádvoří. Chvěju se - možná zimou, možná brekem, sama si nejsem jistá.

"Ty brečíš? Podívej se na mě."

Pozná to, vždycky to pozná.

Ptá se. Nemám dost kapesníků. Mluvím o tom, čeho se bojím. O koho se bojím. Protože já mám hlad, ale co má on?
Bere mě do náruče.

"To, že po tobě nic nechci, neznamená, že tě nepotřebuji."

***

Rozpitváme moje vnitřnosti a rozložíme je po stole mezi okurku, rajče a kousky kuřecího masa. Ošívám se, cítím se trochu naze pod jeho analyzujícím pohledem, ale zároveň vím, že pokud chci opravdu něco změnit, nejdůležitější je úplný obraz.

Někdy tak žít život jako ostatní, nespoléhat se neustále na to, že možná jednou potkám odborníka, který mě poskládá. Nikdo, nikdo mě nemůže zachránit. Musím se zachránit sama.

Ale tady a teď, nad talířem s kuřecím, jsem šťastná. Možná prostě proto, že žiju ve stejném městě, jako on.

"Postupně k tobě přirůstám."

Chyba I. typu

13. listopadu 2016 v 14:24 | may fowl |  Stoslovné skřeky
Že je něco špatně, zjistím, až když se slyším brečet.

Nepíšu o těch hezkých věcech. Píšu o zvadlé růži na svém stole, o iluzi jistoty, o pohybech tvé ruky. Neoplácím velká slova, protože jsem jimi přesycená, nedůvěřuji zvuku, který by se ozval, kdyby prošla přes mé rty. Říkám malé, prosté věci.

Ztrácím část sebe, tu nepraktickou, nefyzickou.

Pravda je, že jsme od sebe pořád stejně daleko, a nesejde na tom, kolik zemí Evropy leží mezi námi.

Věříš, že to jen chce čas, a já se držím tvé víry, dokud trvá. Dokud jsem ji nezabila stejně jako ostatní věci v tobě.
 


Hrana

1. listopadu 2016 v 0:48 | may fowl |  Stoslovné skřeky
"Jedeš na Českou?"

"Jo."

Stojí vedle kuchyňské linky a sleduje, jak beru přes rameno tašku s trávou.

"Odvezu tě."

Než stihnu cokoli namítnout, zmizí ve svém pokoji a hledá helmu.

Za okny je tma, já mám boty na podpatku a tenhle kluk má řidičák něco přes rok. Kdyby mě viděli naši.

Vede mě blátem na malý dvorek za domem. Zapíná mi helmu pod krkem. Mám skřípnuté levé ucho a brýle jsem musela schovat k němu do batůžku, takže moc nevidím. Vysvětlí mi, jak se posadit a kam umístit končetiny.

"Jestli mě zabiješ, tak tě někdo zabije," podotknu.

A najednou jedeme.

Bylo

27. října 2016 v 11:50 | may fowl |  Stoslovné skřeky
Jen si zkus shrnout půl roku života do jedné věty.

Vítr, kolo, fasády z červených cihel, narcisky, vztahy zkrácené dálkou na písmena, zase svítá, Španělé dupou po chodbě, Fin se svléká donaha a skáče do kanálu, nedokážu vstát, nedokážu se hýbat, nedokážu se nadechnout, ale žiju, občas se zasměju při Hře o trůny, měl bys vědět, že mám přítele, Cukrátko drží mou hlavu tak, abych nemohla uhnout, když mě škrábe vousy po obličeji, srká mi jazyk do úst a točí s ním jak s bubnem od pračky.

Čistím zubním kartáčkem gel z elektrod.

"Tak jak bylo v Holandsku?"

"Fakt skvěle!"

Další články


Kam dál