Frankfurt

20. srpna 2017 v 0:07 | may |  Sto slov
Chybíš mi od chvíle, kdy jsi vstoupil do autobusu. Zmizel jsi za tmavým sklem a já se vydala na dlouhou cestu domů, protože už nebylo na co čekat.

Samota mě ochromila. Jako kdyby se mi pod kůží usadila zima. Šla jsem městem zpátky po naší stopě a všudypřítomné davy mě znervózňovaly. V mojí ruce bylo prázdné místo.

Vím, že jsou to jen dva týdny. Že jsme snesli víc. Že zůstaneš na dosah písmen. Že je to ode mě dětinské. Ale tvoje náhlá nepřítomnost mě rozsypala na kousky.

Snad se mnou tohle dělá Praha. Jenže s tebou je i ona snesitelnější.

 

Baletka

3. července 2017 v 23:11 | may |  Sto slov
Neurčité smutky krásného večera. Cikády, vůně borovic a soli, portugalské růžové.

Nepíšu o jednom člověku. Píšu o jedné ráně způsobené různými lidmi.

Když jsem seděla u vody, nebyla jsem zamilovaná. Chtěla jsem jen tančit na hraně. Jenže takové tanečky jsou ještě nebezpečnější.

Isaac mě učil norsky. A dnes se mi zase zdálo o jídle.

Ztratila jsem kontinuitu, nalezla jsem sebe v divném životním období, kdy se pomaličku začínám cítit dospělá. Postupně se smiřuji s tím, že moje smutky jsou já, ale já nejsem svoje smutky.

Chtěla bych umět psát smířlivé konce, ze kterých by se mi nechtělo zvracet.

Díky, Terezo.

Na pivo

24. června 2017 v 0:08 | may |  Sto slov
Seděli jsme nad pozvolna klesajícími pěnami. Dívka s modrými vlasy vyprávěla melodramatické historky o smažení řízků. Číšník bez ptaní plnil hostům půllitry.

N. se ušklíbl a pokynul k prázdné židli vedle sebe.

"Srovnáváš se?"

Samozřejmě, že jsem si dnes jeho holku prohlížela. Samozřejmě, že jsem přemýšlela o paralelních vesmírech, ve kterých byly věci jinak. Samozřejmě, že jsem při pohledu na ně dva cítila v útrobách lehké bodnutí.

Už ani nevím, co jsem odpověděla, ale teprve o několik měsíců později mě napadlo, co jsem odpovědět měla.

"Srovnávám tebe s tím, koho mám. A je mi jasné, kdo z toho vychází líp."