Bleděmodrá

16. února 2018 v 11:17 | may
Než ráno vyjdu z domu, ucítím na šále zbytky vůně. Na okamžik se zastavím a zhluboka se nadechnu. Neplánovaný Valentýn zanechal neviditelné stopy.

Píšu, jako kdybych si natahovala ponožky. Proměňuji slova v rutinu. Vařím čaj, který chutná jako senný louh, a chodím se ničit do tělocvičny. Nemám už sílu převalovat hlavou bolavé myšlenky. Rány se trochu zatáhly, teď o ně jen nezavadit. Je mi dobře.

"Co vůbec plánuješ dál?"

"Já nevím. Je mi to částečně jedno."

Nechám to vyplynout. Musím ale být opatrná. Nechce přede mnou sám sebe chránit. A nejvíc se smál mým vtipům, když je špatně slyšel.
 

Včely

14. února 2018 v 11:56 | may
Věty se ve mně rojily jako klubko splašených včel. Najednou jsem věděla důležitou věc. Neovlivním všechny události, co se mi přihodí. Mám ale naprostou svobodu v tom, jak o nich budu psát.

Nepamatuji si rozložení afrických států ani významné postavy třicetileté války, ale člověk se naštěstí na střední naučí i důležitější poznatky. Třeba že kluci přicházejí a odcházejí, ale kamarádky zůstanou.

Kočky si navzájem olizují hlavy a poslouchají s námi Rossiniho. Občas vyhlédnu z okna, jestli se v protějším domě v prvním patře nerozsvítí. Vyhlížím ramenatou ženu s culíkem. Je tak těžké skutečně být tam, kde právě jsem. Čokoládové lanýže jsou jako kotva.

Mám alergii na vzduch a v duši ticho. Mám letenku do Severního Irska. Nemám peníze.

Když půjdete dostatečně dlouho tmou, začnou vám rozmrzat nohy.

"Hele, pane Ptáčku na klíček, kolik ty máš vlastně kolem sebe holek?"

Nůžky a nový odstín studené hnědé. Kočičí chlupy na černých kalhotách Hallhuber. Sedím v Opici a ubrouskem namočeným v pivu otírám Kytaristovi z čela třpytky. Pomateně se přitom hihňám. Ráda se koukám na jeho pohledný obličej. Má dívku a každé oko jiné. A právě ty drobné nedokonalosti jsou na něm nejhezčí. Hodím kytaru na dlažbu, on mě obejme a pak odjede do Slovinska. Ve futrálu mám řapíkatý celer. V 00:26 zjišťuji, že mám vlasy nakřivo.

Věřila jsem ti všechno, cos mi řekl. Ale když jsi nic neříkal, nedovedla jsem vyplnit to ticho.

Žluté půlkolečko

11. února 2018 v 19:12 | may
Chaplin začíná plešatět odprostředka.

Čekal na mě u Kafkovy hlavy a vypadal dobře. Nevěděla jsem, jak ho pozdravit, po tom všem. Ale on se usmál a rozpřáhl ruce. "Long time no see!"

Už jsem zapomněla na jeho huhňavou britštinu, neschopnost vyžehlit si košili a pěkné ďolíčky ve tvářích. Mluvili jsme o krásách Pythonu a o kvantovém vysvětlení problému svobodné vůle. A bylo to milé, protože tentokrát žádný z nás nečekal nic víc. O vztahových peripetiích nepadlo ani slovo. Jediné, na co se mě vyptával, byly mé nejranější životní vzpomínky. Možná je to dobře.

"Ve školce jsem si přisvojila neonově růžového plyšového dinosaura. Když skončil školní rok, musela jsem ho vrátit. Pamatuju si, jak sedím ve dveřích s dinosaurem a brečím."

"My měli ve školce šatnu se skříňkami a každé dítě mělo svůj symbol. Já jsem byl žluté půlkolečko. Pamatuju si, jak mě štvalo, že nejsem třeba zelené plus."

Usoudila jsem, že Chaplin je asi jediný Němec, který mě dokáže rozesmát.

A byla zima, lezla mi do rukávů všem vrstvám navzdory a zabodla se i do ucha. Procházela jsem Prahou se smíšenými pocity. Je to stále domov, ale vypadá tak cize. Už nevím, kam jít a co si tam dát, protože znám jen vzpomínkami opředená nároží, která studí víc než vítr. Jak je to vůbec dlouho, co jsem nebyla na Střeláku? Nejsou to snad už roky?

Pozorovali jsme racky, elegantní a absurdně hašteřivé, jak vedou námi nepochopitelné potyčky o ovládnutí vrcholku kůlu. A já si uvědomila, že bych Prahu chtěla ukázat panu Ü. Podělit se o svoje město. Nevím, jestli by to bylo tak uspokojivé, jak si maluji, ale myslím, že by mohl pochopit. Je to jen taková myšlenka, ale zato docela bezděčná. Vždycky, když v sobě najdu nějaký náznak samovolného pocitu, udělám malou oslavu a poskočím si, protože to znamená, že jsem vnitřně ještě docela neumrzla.

Jedno ale vím jistě. Chybí mi v životě ajťák na probírání neuronových sítí.
 


Rehabilitace

10. února 2018 v 21:01 | may
Hustě sněží. Za oknem stojí hora s bílými stráněmi. Ten pohled mě naplňuje klidem.

Jsem daleko. Tak daleko, že pohaslo i nutkání odepisovat na dlouhé zprávy. Stačilo tři dny podusit mlčením a dostanu odpověď obratem. Začínám mít pocit, že slova jsou zbytečná. Nezachrání mě.

"Mohli bychom si někdy zahrát šachy."

A tak hrajeme. Jsem znovu na tahu.

Zvoní mi v uších. Experimentální léčbě navzdory je tinnitus zase horší než kdy dřív. Možná bych se měla namísto ranní kávy jednou vyspat. Ale spánek je pro amatéry, dovolená nedovolená, zakázaná nezakázaná, lyže nelyže, dá si někdo zákusek?

Blaženě zabořím lžičku do Nutelly.


Strategie

5. února 2018 v 0:03 | may
Poslouchám veselé písničky a je mi smutno.

Někde, stovky kilometrů ode mě, sedí u počítače a žije. Hrbí se jako vždycky a pije nějakou příšerně nezdravou limonádu. V uších má progresivní house a v očích kód, občas si mumlá něco anglicky. Zvládne to.

Připozdívá se. Poznám to podle toho, že mám hlad. Věci už nikdy nebudou jako předtím. Střílím slova jako rány z brokovnice, snažím se pozabíjet myšlenky. Občas trefím někoho do kolene, ale psaní je jedna z mála věcí, které dávají smysl.

Pan Ü si nemyslí, že jsem zvolila vhodnou strategii. Možná proto, že už jsem mu ustřelila nohu.

Špendlík

4. února 2018 v 0:13 | may
Píšu ty nejkrutější věci namísto skládání prádla. Píšu ty nejkrutější věci a nemůžu přestat. Nedotýkám se tě, ale občas se tě dotknu. Píchám špendlíkem do hluboké, rozšklebené rány, a křičím na ni, ať se zacelí.

Hemingway, ten frajírek v záhlaví stránky, byl docela kretén.

Nezapomínej, že ve slovech zůstane vždycky jen polovina pravdy. Mám strach tě nechat odejít, ale sama jsem ušla desítky kilometrů. Existují různé obranné mechanismy, já sáhla po tom nejprimitivnějším. Vytěsnění. Jsem z toho všeho unavená. Nechávám čas, ať nás rozdělí.

Nestůj nade mnou jako nezvaný anděl strážný. Uteč.

I ty největší kretény může občas něco bolet.

Zavři

3. února 2018 v 0:31 | may
Ptala jsem se tě, jestli nemáš ještě něco na srdci. Ale vlastně jsem tě nechtěla poslouchat. Nemůžu. Copak nevidíš, že jsem se zatvrdila?

Nevím, jestli jsem se rozhodla správně, a nejspíš to nikdy vědět nebudu. Neexistují spřízněné duše. Existují jen do různé míry kompatibilní, nedokonalí lidé. Existují rozumové důvody a existují city - první tě dovedou k vysvětlení, druhé tě dostanou do kolen.

Od tohoto podzimu pro mě city nejsou argument.

Možná si říkáš, kde se stala chyba. Nedává to smysl.

Jistě, že pořád něco cítím. Cítím toho strašně moc. A tak přepočítávám důvody.

Ale vždycky se nakonec rozhodnu pro totéž.

Kroky

23. ledna 2018 v 22:40 | may
Měsíc se míjí s měsícem, čas běží neskutečně rychle. Ani nevím, kolikrát jsem mu málem zavolala, ale pak mě zastavilo vědomí, že by stejně nevěděl, co říct. Nebo naopak strach, že by přesně věděl.

Možná to zapomínání nepůjde tak snadno, jako vždycky předtím. Protože ať si třeba stokrát opakuji důvody, proč jsem ho opustila, jeho náruč byla můj domov.

Jak teď můžu věřit sama sobě? Jak můžu věřit, že příště to vyjde?

Odvedl mě na kraj skály a řekl:

"Můžeš skočit, jestli chceš. Tentokrát ti nebudu bránit. Jen se, prosím, rozhodni."

A já ho shodila dolů.

Takhle přeci láska nefunguje.




"Vždycky mě uklidní tvůj příběh. Já si připadám blbě, protože jsem se rozešla s chlapem, co hulil a citově mě vydíral. Ale pak si vzpomenu, jaký důvody k rozchodu jsi měla ty, a jak dobře to neseš."

Děkuji, Sue. Nesu to velmi dobře.

Nesu to úplně nejlíp, jen občas vzlykám na dně sprchového koutu a nemůžu přestat, protože už nechodím s klukem, který denně vypil dva litry koly a miloval mě. Bojím se spát, protože kdykoli zavřu oči, přemýšlím, jestli jsem neudělala hloupou chybu.

Ale vzhledem k tomu, že o tom přemýšlím už čtyři měsíce, jsem spíš udělala chytrou chybu.




Vina, lítost, vztek. Počítám kroky po třech. Vina, krok. Lítost, krok. Vztek, krok. Cestou domů mi prší na brýle a něco mezi sněhem a vodou se usazuje na mých tvářích. Zakašlu a schovám bradu do šály. Vina, lítost, vztek.

"Však ty se z toho vyzpíváš," řekla K.

A já zpívala. Zařezávala kytarové struny do prstů. Kreslila akvarelkami. Poslouchala desku za deskou. Učila se nazpaměť zkratky inteligenčních testů. Nestíhala. Brečela za zavřenými dveřmi. Jedla vietnamské závitky s různými muži. Psala. Stále ta samá písnička, jen nový sešit.

Vina, lítost, vztek. Krok sun krok.

A možná - jenom možná - jsem pomalu kamsi došla.

Říjen

16. ledna 2018 v 15:38 | may
Den je tak krásný, až z něj bolí oči. Sedíme na Špilberku, mezi námi tabulka čokolády a stěna, kterou už nikdy nepřekonáme. Z pláče a burčáku mě bolí hlava. Jedno balení kapesníčků pryč, další tři mám po ruce.

"Můžem' tady ještě chvíli jen tak sedět?" zamumlám.

Můžeme. A tak sedíme a mlčíme, obrázek uvízlý v čase, kaštany, slunce, vítr a lavička, my dva, ruce, které se nedotýkají, objetí, do kterého nejde vložit ani zlomek toho, co ve mně zůstalo.

Řekneš vtip a já nepochopím pointu, jako už tolikrát, zasmějeme se a na okamžik je všechno v pořádku.

A potom není.




Jsem odbornice na zapomínání. Posbírám plyšovou vydru, balení ubrousků, deník, slánku, propisku, prázdnou bonboniéru a podšálek, který zůstane nerozbitý. Všechno poskládám do krabice od bot a položím pod postel. Naše společné fotky přesunu do složky, kterou přesunu do jiné složky, a pěkně zhluboka si povzdechnu. Jen netuším, kam mám dát ten rok a devět měsíců, které nechci vzít zpátky.

Vím, co bude dál. Měsíc mlčení, smutné večery, kaštany v kapse, vzpomínky na každém rohu, terapie prostým vystavením, pochybnosti, pocit viny, nekonečné vysvětlování, časem obroušené hrany. Vím taky, co už nikdy nebude.

Jak mám žít ve světě plném koťátek a Bulbasaurů?




Bála jsem se, že se sama dočista rozsypu, ale pravda je, že se toho moc nezměnilo. Musím si pomoct sama, jako tolikrát. Se zavřenýma očima jsem udělala krok do prázdna a ke svému překvapení jsem zjistila, že kolem je síť rozpřažených rukou, připravených mě chytat.

Ještě pořád v duchu mluvím k Tobě. Tvoje jméno zůstalo uvízlé na dně mých plic a čeká, až ho zase řeknu nahlas. Když večer zavřu oči, cítím tvoje paže kolem svých ramen. Vedle vzpomínek na nás dva všechno bledne.

Vyrážím však na cestu.

Je příliš těžké o tom psát. Ale začíná být ještě těžší mlčet.

Kam dál