Pády

25. dubna 2018 v 13:32 | may
V. padla do spárů hastrmana.

Nemůžu nic dělat.

E. padla do spárů mexické telenovely.

Nemůžu vůbec nic dělat.

Všechny jen padáme do spárů. Občas přitom některá z nás zakašle. Když ptáčka chytají, tichounce mu zpívají písničku o šeříku a o alergické reakci.

Život ve mně probouzí myšlenky na smrt. Když si mám vybrat mezi poznáváním úžasných lidí a psaním, vyberu si to první a budu přitom vykřikovat, že jsem introvert. Potkala jsem dívku bez tváře ze svého snu a šla s ní mlčet do baru.

"Můžu Tě obejmout?"

"Jasně!" říkám, uvnitř maličko naměkko.

Večer jsem padla do postele a spala.
 

Karafiáty

20. dubna 2018 v 1:29 | may
V zrcadle vidím, že mám na tvářích karafiáty, a pak nevidím nic.

Tma nás spolyká.

Sedíme u kuchyňského stolu, přišla jsem rozsypaná. Dáváš mi technické rady a držíš mě za ruku. Ale ve chvíli, kdy mi pohlédneš do očí a řekneš, že se nezaslouženě trestám a že to říkáš jako člověk, který to dělává taky, najednou vím, že všechno bude v pořádku. Protože rozumíš a protože jsme se našli.

Jsem šťastná. Šťastná od začátku až do konce.

Večer mi pouštíš videa zhulených lidí. Ráno se směješ, že vypadám jako francouzský buldoček. A já pro Tebe chci dělat všechny nerozumnosti světa.

Shořet

16. dubna 2018 v 16:29 | may
Pojď se se mnou projít
Po minovém poli
Seznámíme moji
S tvojí temnotou
Najdem' zapomnění
V objetí, co bolí
Zcela obklopeni
Vlastní prázdnotou

Pojď mě celou přečíst
Budu sedět tiše
Někde mezi řečí
Dobře schovaná
Malé zaváhání
Které nechceš slyšet
Rána ve Tvé dlani
Slovy svázaná

Pojď se se mnou ztratit
V hustém černém lese
Není kam se vrátit
Není cesty zpět
Tančím mezi řádky
Kam mě vítr nese
Vždy tři kroky zpátky
Za dva kroky vpřed

Pojď, shoříme spolu
Prostě dotkni se mě
Budem' padat dolů
Černou oblohou
Hvězdná trhavina
Prosím, drž mě pevně
Jako bychom jinak
Měli utonout

---
Stoslůvka vznikla v rámci challenge Duben měsíc drabble.
 


Sčítání

3. dubna 2018 v 13:23 | may
Něco mezi úzkostným záchvatem a nekontrolovanou radostí. Vyprávím sama sobě vtipy. Je ráno a zubní pasta chutná jako jed. Vzduch voní jarem, jdu pozdě do školy a divže neposkakuji.

Potřebovala jsem půl litru vína a jednoho Dafču, aby mi došlo, že půl roku žiju v minulosti, která se mi neustále vzdaluje. Jakkoli byla ta minulost krásná, je to minulost. V minulosti jsem byla šťastná. Ale to neznamená, že nemůžu být šťastná teď a tady.

Někdy uděláte spoustu malých rozhodnutí, která považujete za správná, ale když se to posčítá, najednou zjistíte, že děláte něco moc špatného.

Už nepůjdu sama proti sobě.

Prostor

29. března 2018 v 0:13 | may
Bojíš se, že mě ztratíš. Ale co když se ztratím já?

"Potřebuji prostor sama pro sebe," dušuji se a čekám, až mi odepíšeš.

Měla bych přestat ubližovat lidem. Jenže když to domyslím do důsledků, věci začnou být znepokojivě radikální.

"Mně ty tvoje úvahy připomínají sňatky z rozumu. Akorát si sama děláš rodiče."

Jednou to skoro vyšlo. Byla jsem stabilizovaná a plná něhy. Ale pak jsem dospěla k závěru, že mi to nestačí. Že pokud neodejdu teď, neodejdu už nikdy.

Není těžké odejít, ale je tak strašně, strašně těžké vzdát se.

Pohladím kočku na svém klíně. Až bude chtít, seskočí sama.

(Ne)pokoj

26. března 2018 v 17:09 | may
Proč mám pořád pocit, že je něco špatně?

Ne, správně bych se měla zeptat:

Proč si kladu špatnou otázku?

Vytekl mrazák. Od rána píšu, namísto abych šla na schůzku s veleváženým profesorem mozků. Potřebuji se trochu vyválet ve své neschopnosti a sebelítosti. Potřebuji si vyžrat ten pocit selhání a hnusu. Něco ve mně mi říká Uteč. Samotné by ti bylo líp. Ale v pokoji visí vůně a já se nemůžu neusmát, kdykoli vejdu. Blázen lapený v bezpečnostní síti slov.

Cítím se jako kolečko v soukolí. Bezmocně náležím systému vztahů.

Být tak víc za sebe. Víc dýchat. Pokračovat v hyperventilaci. Křičet.

Dvacet čtyři

19. března 2018 v 23:38 | may
Psaní stejně vždycky skončí tím, že stojíte před někým nazí.

Přišla jsem za ním s hlavou plnou vzpomínek a s lahví vína. Vlastně jsem chtěla hrát šachy, ale on mě snadno přesvědčil, že chci něco jiného.

Přítomnost.

Pan Ü se zasměje jako Voldemort a dá mi na spaní rudé tričko s Marxem. A pak ležíme na futonu a mluvíme o tom, jak vlastně funguje ta funkce, co přidá před všechna jednociferná čísla nulu.

"Myslím, že my dva si budeme rozumět."

Horlivě přikyvuji ještě dřív, než dokončí větu.

Ráno ruku v ruce vyrazíme na vlak do Prahy. Vyměňujeme si střípky minulostí. Vyprávím mu o Cukrátku a o abstinenci, on mi vypráví o Kudrnaté. Vím, že se jí nemůžu nikdy vyrovnat, ale o to vůbec nejde. Cítím za nás oba. Za okny sněží, pan Ü si čte a já ho zkouším nakreslit.

Je nejlepší možné počasí na výlet. Ü mě fotí ve Františkánské zahradě, kam jsem chodívala s Tou na křovíčka. Fotí mě tam, kde mě fotila ona, a poslouchá příběhy, ve kterých už většinu emocí pokryla tlustá vrstva ledu. Na Střeleckém ostrově je taková zima, že i kůl trčící z vody je holý a labuť radši odletěla na druhý břeh. Mrzneme a rokujeme.

"Nesmíš mi dát košem."

"Vážně? Ani kdybych vzala opravdický proutěný košík a praštila tě s ním po hlavě?"

"To klidně můžeš, ale ne metaforicky."

Směju se Voldemortím smíchem, který jsem od něj okoukala. Jenže dělat z metaforických rozchodů pravidlo by bylo příliš kruté i na mě.

Jsme spolu dvacet čtyři hodin. A s každou další bych nejradši ještě jednu přidala.

Zavři mě do tabulky a dobře naformátuj. Proměň mě v proměnnou, abych Ti neutekla. A než půjdeš spát, nezapomeň mě uložit.

Kam dál